Účet byl předtím pozastaven.

Pokud jde o citová zranění, věci, které jsme zažili v dětství, mohou mít nepříznivý vliv na to, jak procházíme dospělostí.

Lidé, kteří nás vychovávají (často rodiče), ovlivňují způsob, jakým jsme formováni. O citově nepřítomných matkách jsme si již něco řekli, ale co citově nepřítomní otcové? Zatímco někteří z nás mohli mít otce, kteří tu nebyli vůbec, jiní z nás mohli prožít dětství, kdy vše na našich otcích říkalo „přítomný“ kromě jejich emocí.

Ten rozhodující vztah, který toužíme cítit ke svým otcům, nám chybí kvůli jejich nedostatku pochopení (nebo touhy) podporovat blízký vztah otec-dítě.

Možná byl váš otec odtažitý nebo apatický. Možná váš otec řešil své vlastní problémy a nemohl se vám ukázat. Možná byl jen nedostatečně vybaven k tomu, aby ti pomohl s tvými pocity, protože měl potíže s prožíváním svých vlastních.

Ať už je důvod jakýkoli, často se takové chování otcovských postav může v našem dospělém životě projevit jako problémy s opuštěním, potřeba neustálého ujišťování a lpění na vztazích až k udušení – což zhoršuje případné problémy s duševním zdravím.

Pokud zjistíte, že děláte jednu nebo více z těchto věcí, nejste v tom sami. Oslovili jsme komunitu The Mighty, která se zabývá duševním zdravím, abychom se dozvěděli některé z „návyků“, které si osvojili poté, co vyrůstali s citově nepřítomnými otci.

Tady je to, co nám řekli:

Potřebuji neustálé ujišťování

„Potřebuji neustálé ujišťování, že mě lidé mají rádi a záleží jim na mně. Když říkám neustále, myslím tím, že mám o sobě tak nízké mínění a že neustále pochybuji o tom, že lidem na mně záleží. Táta tu pro mě nikdy citově nebyl a vždycky mi říkal, abych se vyrovnala s věcmi, které se mě dotýkají, jako by to trápilo jeho víc než mě. Jsem přehnaně dostupná pro své přátele, ale nikdy nebudu stejná sama pro sebe.“ – Marii K.

„Potřebuji neustálé ujišťování, že mě můj partner skutečně miluje. Jsem zmatená z toho, že je ke mně někdo milý, až je mi to nepříjemné. Naučilo mě to, že musím všechno dělat pro sebe, a pokud se mi někdo snaží pomoci, že to přijde draho. A také, že se nemá žádat o pomoc, protože žádost bude prostě ignorována.“ – Megan M.

Zaplňování prázdnoty jinými věcmi

„Jakmile jsem se stala dospělou, začala jsem utrácet a snažila se zaplnit prázdnotu hmotnými statky. Hodně jsem randila a snažila se najít lásku, která mi u něj chyběla. Vrhla jsem se celá do každého, kdo mi věnoval čas. To ze mě udělalo pěkně zmateného dospělého člověka.“ – Hope D.

Strach z opuštění

„Mám také problémy s udržováním přátelství, protože se strašně bojím, že mě opustí nebo mi dokonce jen vynadají ve chvíli, kdy se na mě naštvou. Hodně jsem na tom zapracovala v terapii, ale stejně mě to někdy dostává.“ – Jennifer P.

„Mám velký strach z opuštění. Táta odešel, když mi byly tři roky, rozvedl se. Měl schizofrenii, takže nemohl být moc dobrým rodičem. Sám se léčil drogami a alkoholem. V dospívání jsem s ním neměla moc času. Pak si vzal život, když mi bylo 12! Byla jsem tatínkova holčička. Zlomilo mi to srdce.“ – Bridgette T.

„Stavím si zdi a rozděluji své pocity. Dodnes si pocity opuštění nebo ignorování nechám schované v pěkném šuplíku. Bůh pomáhej člověku, který se ho pokusí otevřít.“ – Angela L.

Touha po mužské pozornosti nebo schválení

“ procházím fázemi zoufalého hledání mužského uznání, protože jsem se jím nikdy necítila schválená nebo dost důležitá na to, abych si s ním udržela vztah“. – Emily T.

„Ohýbám se, abych získala uznání a náklonnost od svého partnera. Také si myslím, že jediný způsob, jak získat pozornost, je sex, takže se často nechávám využívat, jen abych se cítila milovaná.“ – Megan G.

„vyhledávám pozornost mužů, protože mi to dává pocit, že za něco stojím. V mém životě to způsobilo velké problémy, včetně problémů v manželství, protože tak zoufale vyhledávám pozornost mužů.“ – Stephanie S.

Předpokládám, že za všechno můžeš ty

„Vždycky předpokládám, že jsem udělala něco špatně, když něčí postoj nebo nálada náhle ochladnou nebo se stanou nepřátelskými. Jsem z toho úzkostná a obviňuji se, i když za nic nemůžu.“ – Nina F.

„Když se na mě lidé naštvou, automaticky předpokládám, že je to moje chyba.“ – Jennifer P.

Lpění na vztazích

„Mám sklon k zoufalým pokusům lpět na vztazích ve svém životě, zejména když jsou nové a já si ještě nejsem jistá, co ke mně druhá osoba cítí. A když mám pocit, že se mi dotyčná osoba vzdaluje nebo se mi vzdaluje, i když to není jejím záměrem, začínám být velmi nejistá a mohu se stát velmi náchylnou a potřebnou. To se týká jak romantických, tak platonických vztahů.“ – Lulu B.

„Jsem přilnavá. Jako strašně vlezlá. Jen se zeptejte mého manžela. Jakmile si najdu silného muže, nepustím ho. A trvalo mi třicet a něco let, než jsem našla někoho dost silného na to, aby unesl moje zavazadla.“ – Gigi J.

„Kdysi jsem lpěla tak pevně, že jsem vztah dusila.“ – Melissa R.

Strach o smysluplnou intimitu

„Nechodím na rande ani nevyhledávám romantické vztahy, i když bych si moc přála vlastní rodinu. Můj otec se k nám všem choval, jako bychom nebyli hodni jeho času, jeho láska byla velmi podmíněná, a tak žiji svůj život v domnění, že nikdy nebudu dost dobrá pro zdravý vztah. Když jsem byla mladší, působilo to na mě opačně. Ve dvaceti jsem s muži prohrávala, což vedlo k několika nebezpečným situacím. Když mi bylo 25 let, byla jsem znásilněna. Vím, že to nebyla moje vina, ale pořád mám pocit, že kdybych věděla, jak má vypadat zdravý romantický vztah s mužem, možná bych se do té situace nedostala. Můj smysluplný život v ideálním případě zahrnuje romantického partnera a děti, a toho opravdu nemohu dosáhnout, pokud se bojím.“ – Julie C.

„Při seznamování mám tendenci vyhledávat citově nedostupné muže. S vnitřním vědomím, že jsou pro mě toxičtí, se jim stále snažím dokázat svou hodnotu. Když mě unaví snaha dokazovat si, zanechává mě to na temném místě, které mě nutí věřit, že nejsem pro nikoho dost dobrá.“ – Kara S.

„Je pro mě těžké pustit k sobě někoho dalšího. Je mi 36 let, ale často si stále připadám jako malá holka uvězněná v dospělém těle… chybí mi kousky. Potřebovala jsem tátu, a tak jsem ho v dospívání hledala v jiných lidech a často uvíznu v neopětované lásce k lidem, které vlastně nemůžu mít… je to zmatek. Musím tuhle ‚holčičku‘ uložit do postele a smířit se s tím, že jsem otce neměla a nikdy mít nebudu.“ – Lexi H.

8. Mít potíže s emocemi jiných lidí

„Mám potíže, když jsou mé děti emotivní. Obviním se z každého pocitu, který lidé kolem mě prožívají. Mé emoce a pocity jsou pokroucené a většinou je pro mě těžké je pochopit“. – Jacquelyn M.

„Mám problém porozumět emocím a intimitě u mužů. Můj otec mě nikdy neobjal, nebyl na mě pyšný ani mě neuznával. Proto si moje mysl myslí, že všichni muži jsou jako můj otec. Je to velmi matoucí a někdy i zneklidňující, když vidím muže, který se citově angažuje ve vztahu ke své partnerce a dětem.“ – Jamie T.

Problémy s autoritami

„Bojuju s autoritami, zejména s mužskými autoritami. V práci se nedokážu vyrovnat s manažery. (Z posledního zaměstnání mě vyhodili a poslední rok jsem nepracovala!) Myslím si, že mě všichni vedoucí nenávidí a chtějí mi jen znepříjemnit život. Proto se při jakémkoli kontaktu s nimi velmi bráním.“ – Esther S.

„Když jsem vyrůstala, tak když jsem něco neudělala přesně tak, jak chtěl můj táta, nebo když jsem vyjádřila jiný názor, nebo když jsem si dokonce stála za svým, nazval mě neuctivou a bral mi věci, dokud jsem „neprojevila trochu respektu“. I když se jeho hněv týkal jeho ega a nereálných očekávání, dělal to kvůli mně, a když jste malé dítě, je těžké to rozlišit. S autoritami to pak bylo opravdu těžké.“ – Jennifer P.

Přehnaná kompenzace ve způsobu, jakým vychováváte

„Se svými dětmi to přeháním. Jsou rozmazlené až do morku kostí, ale zároveň jsou mi super blízké. říkají mi všechno dobře poslouchají. S chováním nikdy nebyl problém.“ – Amanda B.

„Jednu věc jsem udělala tak, že svým dětem vždycky říkám, že je mám ráda a jsem na ně pyšná. Dvě věci, které jsem od svého otce nikdy neslyšela.“ – Ray R.

„Teď, když jsem se rozhodl být svobodný, jsem se odpojil od všech kromě svých dětí. Co se týče rodičovství, jsem helikoptérový rodič a mám tendenci mít ve svých dětech nejlepší přátele.“ – Kathi F.

Být perfekcionistkou

„Jsem perfekcionistka, protože jsem nikdy neviděla svého otce, že by byl na něco pyšný nebo se předváděl… takže kdykoli něco dělám, musí to být dokonalé. Když se něco nepovede, soustředím se na to negativní, a ne na všechno pozitivní, čeho jsem dosáhl.“ – Alan B.

Pokud se potýkáte s „návyky“, které pramení z citových zranění z dětství, nejste v tom sami. Mnoho z nás má rány, které se ještě nestaly jizvami, protože správné uzdravení je dlouhodobý proces. Existuje naděje. Obraťte se ještě dnes na odborníka na duševní zdraví, který vám s vašimi problémy pomůže, nebo se podívejte na některé z těchto užitečných zdrojů níže:

• Co vědět o obtížných emocích a jak se s nimi vyrovnat
• 19 způsobů, jak emocionální zneužívání v dětství ovlivňuje vaše duševní zdraví v dospělosti
• Jak vlastně „vypadá“ uzdravení z traumatu

.