10 životních lekcí, které vám pomohou vyniknout po třicítce

Před pár týdny mi bylo 30 let. Před svými narozeninami jsem napsal příspěvek o tom, jaké životní lekce jsem se naučil ve svých 20 letech

Tentokrát jsem ale udělal něco jiného. Rozeslal jsem e-mail svým odběratelům (přihlásit se k odběru můžete zde) a zeptal se čtenářů ve věku 37 let a starších, jaké rady a životní lekce by dali svému třicetiletému já. Myšlenka byla taková, že budu hromadně získávat životní zkušenosti od svých starších čtenářů a na základě jejich kolektivní moudrosti vytvořím další článek.

Výsledky byly velkolepé. Obdržel jsem přes 600 odpovědí, z nichž mnohé byly delší než jedna strana. Trvalo mi solidní tři dny, než jsem je všechny přečetl, a kvalita postřehů, které mi lidé poslali, mě ohromila.

Nejprve tedy srdečně děkuji všem, kteří přispěli a pomohli vytvořit tento článek.

Při procházení e-mailů mě nejvíce překvapilo, jak se některé rady shodovaly. Stejných 5-6 rad se objevovalo stále dokola v různých podobách napříč doslova stovkami e-mailů. Zdá se, že skutečně existuje několik základních pouček, které jsou pro toto desetiletí vašeho života obzvláště důležité.

Níže je uvedeno 10 nejčastějších životních pouček, které se objevují ve všech 600 e-mailech. Většinu článku tvoří desítky citátů převzatých od čtenářů. Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mně.

Začněte spořit na důchod teď, ne později

„Dvacet let jsem strávil lehkomyslně, ale třicítka by měla být doba, kdy uděláte velký finanční krok. Plánování důchodu není něco, co by se mělo odkládat. Pochopení nudných věcí, jako je pojištění, 401ky & hypotéky, je důležité, protože to všechno teď leží na vašich bedrech. Vzdělávejte se.“ (Kash, 41 let)

Nejčastější radou – tak častou, že téměř v každém e-mailu se o ní alespoň něco psalo – bylo začít si dělat pořádek ve financích a začít si spořit na důchod… už dnes.

Tyto rady spadaly do několika kategorií:

• Považujte za svou hlavní prioritu co nejdříve splatit všechny své dluhy.
• Udržujte si „pohotovostní fond“ – zazněly tuny hororových příběhů o lidech, které finančně zruinovaly zdravotní problémy, soudní spory, rozvody, špatné obchodní dohody atd.
• Ukládejte si část každé výplaty, nejlépe na penzijní fond, IRA nebo alespoň na spořicí účet.
• Neutrácejte lehkomyslně. Nekupujte si dům, pokud si nemůžete dovolit získat dobrou hypotéku s dobrými úroky.
• Neinvestujte do ničeho, čemu nerozumíte. Nedůvěřujte burzovním makléřům.

Jeden čtenář řekl: „Pokud máte dluhy vyšší než 10 % své hrubé roční mzdy, je to obrovská červená vlajka. Přestaňte utrácet, splaťte své dluhy a začněte šetřit.“. Jiný čtenář napsal: „Ušetřil bych více peněz v pohotovostním fondu, protože neočekávané výdaje můj rozpočet opravdu zabily. Pečlivěji bych se staral o penzijní fond, protože ten můj teď vypadá dost malý.“

A pak tu byli čtenáři, kteří byli svou neschopností spořit ve třiceti letech prostě úplně v háji. Jedna čtenářka jménem Jodi si přála, aby začala spořit 10 % z každé výplaty, když jí bylo 30 let. Její kariéra vzala za své a nyní se zasekla v 57 letech a stále žije od výplaty k výplatě. Jiná žena, které je 62 let, nešetřila, protože ji manžel přeplatil. Později se rozvedli a ona se brzy dostala do zdravotních problémů, které ji připravily o všechny peníze, jež dostala v rámci rozvodového vyrovnání. I ona nyní žije od výplaty k výplatě a pomalu čeká na den, kdy jí začne platit sociální pojištění. Jiný muž vyprávěl příběh o tom, jak ho musel finančně podporovat jeho syn. Nešetřil a při krachu v roce 2008 nečekaně přišel o práci.

Pointa byla jasná: spořte včas a spořte co nejvíce.1 Jedna žena mi poslala e-mail, že ve svých třiceti letech pracovala se dvěma dětmi za nízkou mzdu a přesto se jí dařilo každý rok ukládat nějaké peníze do penzijního fondu. Díky tomu, že začala brzy a rozumně investovala, je nyní ve svých 50 letech poprvé v životě finančně stabilní. Její (a můj) názor: vždycky je to možné. Jen to musíte udělat.

Začněte se starat o své zdraví teď, ne později

„Vaše mysl přijímá stáří o 10 až 15 let později než vaše tělo. Vaše zdraví bude odcházet rychleji, než si myslíte, ale bude velmi těžké si toho všimnout, a to i proto, že si to nepřejete.“ (Tom, 55 let)

Všichni víme, že máme pečovat o své zdraví. Všichni víme, že máme lépe jíst a lépe spát a více cvičit a bla, bla, bla.2,3 Ale stejně jako v případě spoření na důchod byla odpověď starších čtenářů hlasitá a jednomyslná: buďte zdraví a zůstaňte zdraví hned.

Řeklo to tolik lidí, že se ani nebudu obtěžovat citovat někoho dalšího. Jejich názory byly v podstatě všechny stejné: způsob, jakým se chováte ke svému tělu, má kumulativní účinek; není to tak, že by se vaše tělo jednoho roku náhle porouchalo, ono se porouchávalo celou dobu, aniž byste si toho všimli. Toto je desetiletí, kdy je třeba toto rozpadání zpomalit.

A nebyla to jen typická mateřská rada, abyste jedli zeleninu. Byly to e-maily od lidí, kteří přežili rakovinu, infarkt, mrtvici, mají cukrovku a problémy s krevním tlakem, problémy s klouby a chronickou bolestí. Všichni říkali totéž: „Kdybych se mohl vrátit, začal bych lépe jíst a cvičit a nepřestal bych. Tehdy jsem se vymlouval. Ale to jsem netušil.“

Netrávte čas s lidmi, kteří se k vám nechovají dobře

„Naučte se říkat „ne“ lidem, činnostem a povinnostem, které nepřinášejí do vašeho života žádnou hodnotu.“

„Naučte se říkat „ne“. (Hayley, 37 let)

Po výzvách, abyste se starali o své zdraví a finance, byla nejčastější radou lidí, kteří se ohlíželi za svým třicetiletým já, zajímavá rada: vrátili by se zpět a prosadili by ve svém životě pevnější hranice a věnovali by svůj čas lepším lidem.4 „Stanovení zdravých hranic je jednou z nejlaskavějších věcí, které můžete pro sebe nebo pro druhého člověka udělat.“ (Kristen, 43 let)

Co to konkrétně znamená?“

„Netolerujte lidi, kteří se k vám nechovají dobře. Tečka. Netoleruj je z finančních důvodů. Netoleruj je z citových důvodů. Netoleruj je kvůli dětem nebo kvůli pohodlí.“ To je to, co říkáš. (Jane, 52 let)

„Nespokojte se s průměrnými přáteli, zaměstnáním, láskou, vztahy a životem.“ (Sean, 43 let)

„Drž se dál od nešťastných lidí… pohltí tě, vyčerpají tě.“ (Gabriella, 43 let)

„Obklopujte se a scházejte se jen s lidmi, kteří z vás dělají lepší verzi sebe sama, kteří ve vás probouzejí vaše nejlepší stránky, milují vás a přijímají vás.“ (Xochie)

Lidé obvykle bojují s hranicemi, protože je pro ně obtížné zranit něčí city, nebo se nechají strhnout touhou změnit druhého člověka nebo ho přimět, aby se k nim choval tak, jak chtějí, aby se choval k nim. To však nikdy nefunguje. A ve skutečnosti to často situaci ještě zhorší. Jak moudře řekl jeden čtenář: „Sobeckost a vlastní zájem jsou dvě různé věci. Někdy musíte být krutí, abyste byli laskaví.“

Když je nám dvacet, svět je tak otevřený příležitostem a my máme tak málo zkušeností, že lpíme na lidech, které potkáváme, i když neudělali nic, čím by si naše lpění zasloužili. Po třicítce se však naučíme, že dobré vztahy se těžko navazují, že není nouze o lidi, které můžeme potkat, a o přátele, které můžeme získat, a že není důvod ztrácet čas s lidmi, kteří nám na naší životní cestě nepomáhají.

Buď dobrý k lidem, na kterých ti záleží

„Ukazuj se s přáteli a pro přátele. Záleží na vás a na vaší přítomnosti.“ (Jessica, 40 let)

Naopak při prosazování přísnějších hranic pro to, koho si pustíme do života, mnoho čtenářů radilo, abychom si udělali více času na ty přátele a rodinu, které se rozhodneme udržet v blízkosti.

„Myslím, že někdy jsem možná některé vztahy považovala za samozřejmost, a když ten člověk odejde, je pryč. Bohužel, čím je člověk starší, no, začnou se dít věci, které se dotknou i těch nejbližších“. (Ed, 45 let)

„Važte si svých blízkých. Peníze a práci můžete získat zpět, ale čas už nikdy nevrátíte“. (Anne, 41 let)

„Tragédie se stane v životě každého člověka, v kruhu jeho rodiny a přátel. Buďte osobou, na kterou se ostatní mohou spolehnout, když se to stane. Myslím, že mezi třicítkou a čtyřicítkou je desetiletí, kdy se konečně začne dít spousta věcí, o kterých jste si možná mysleli, že se vám nebo těm, které máte rádi, nikdy nestane. Rodiče umírají, manželé umírají, děti se rodí mrtvé, přátelé se rozvádějí, manželé podvádějí… seznam je dlouhý. Pomáhat někomu v těchto chvílích tím, že mu prostě budete nablízku, budete mu naslouchat a nebudete ho soudit, je čest a prohloubí vaše vztahy způsobem, který si pravděpodobně ještě nedokážete představit.“ (Rebecca, 40 let)

Nemůžete mít všechno; zaměřte se na to, abyste pár věcí dělali opravdu dobře

„Všechno v životě je kompromis. Vzdáte se jedné věci, abyste získali jinou, a nemůžete mít všechno. Přijměte to.“ (Eldri, 60 let)

Ve dvaceti letech máme spoustu snů. Věříme, že máme všechen čas na světě. Sám si vzpomínám, jak jsem si dělal iluze, že moje webové stránky budou mou první z mnoha kariér. Netušil jsem, že mi bude trvat větší část desetiletí, než se k tomu vůbec dostanu kompetentně. A teď, když jsem kompetentní, mám velkou výhodu a miluji to, co dělám, proč bych to někdy měnil za jinou kariéru?“

„Jedním slovem: soustředit se. Když se soustředíte na jednu věc a děláte ji opravdu dobře, můžete toho v životě jednoduše stihnout víc. Více se soustřeďte.“ (Ericson, 49)

Další čtenář: „Řekl bych si, abych se zaměřil na jeden nebo dva cíle/aspirace/sny a opravdu na nich pracoval. Nenechat se rozptylovat.“ A další: „Musíte se smířit s tím, že nemůžete dělat všechno. Je třeba hodně obětí, abychom v životě dosáhli něčeho výjimečného.“

Několik čtenářů poznamenalo, že většina lidí si své povolání svévolně vybírá na konci dospívání nebo na začátku dvacátých let, a stejně jako u mnoha našich rozhodnutí v tomto věku je to často špatná volba. Trvá roky, než zjistíme, v čem jsme dobří a co nás baví dělat. Je však lepší soustředit se na své primární silné stránky a v průběhu života je maximalizovat, než polovičatě dělat něco jiného.

„Svému třicetiletému já bych řekla, aby dalo stranou, co si myslí ostatní, a určilo své přirozené silné stránky a to, co mě baví, a pak si na nich postavilo život.“ (Sára, 58 let)

Pro některé lidi to bude znamenat podstoupit velké riziko, a to i po třicítce a později. Může to znamenat opustit kariéru, kterou budovali deset let, a vzdát se peněz, na které tvrdě pracovali a na které si zvykli. Což nás přivádí k…

Nebojte se riskovat, stále se můžete změnit

„Ačkoli ve 30 letech má většina pocit, že by měla mít svou kariéru vytyčenou, nikdy není pozdě na změnu. Jedinci, které jsem v tomto desetiletí viděl s největšími výčitkami, jsou ti, kteří zůstávají v něčem, o čem vědí, že není správné. Je to tak snadná dekáda, že se dny mění v týdny až roky, aby se ve čtyřiceti probudili s krizí středního věku kvůli tomu, že nepodnikli kroky k řešení problému, o kterém věděli deset let předtím, ale nejednali.“ (Richard, 41 let)

„Největší výčitky mám téměř výhradně z věcí, které jsem *neudělal*“. (Sam, 47 let)

Mnoho čtenářů se vyjádřilo k tomu, jak nám společnost říká, že do 30 let bychom měli mít všechno „vyřešené“ – kariéru, randění/manželství, finanční situaci atd. To však není pravda. A ve skutečnosti desítky a desítky čtenářů prosily, abyste se nenechali těmito společenskými očekáváními ohledně „dospělosti“ odradit od toho, abyste podstoupili nějaké velké riziko a začali znovu. Jak reagoval někdo na mé stránce na Facebooku: „

„Brzy mi bude 41 let a svému třicetiletému já bych vzkázal, že nemusíte přizpůsobovat svůj život ideálu, kterému nevěříte. Žijte svůj život, nenechte ho žít vás. Nebojte se to všechno zbourat, pokud to bude nutné, máte sílu to všechno znovu vybudovat.“ „Nebojte se to všechno zbourat, pokud to bude nutné. (Lisa, 41 let)

Několik čtenářů vyprávělo o tom, jak po třicítce udělali zásadní kariérní změny a bylo jim lépe. Jeden z nich opustil lukrativní práci vojenského inženýra a stal se učitelem. O dvacet let později to označil za jedno z nejlepších rozhodnutí svého života. Když jsem se na tuto otázku zeptal své maminky, odpověděla mi: „Přála bych si, abych byla ochotná přemýšlet trochu víc jinak. S tvým tátou jsme si tak nějak mysleli, že musíme dělat věc A, věc B, věc C, ale když se ohlédnu zpátky, uvědomuji si, že jsme vůbec nemuseli; byli jsme ve svém myšlení a životním stylu velmi úzkoprsí a trochu toho lituji.“

„Méně strachu. Méně strachu. Méně strachu. Příští rok mi bude padesát a právě dostávám tuto lekci. Ve třiceti byl strach takovou škodlivou hnací silou mého života. Měl prudce negativní dopad na mé manželství, kariéru i sebepojetí. Byla jsem vinna: Předpokládat rozhovory, které by o mně mohli vést ostatní. Myslela jsem si, že bych mohla selhat. Přemýšlení o tom, jak by to mohlo dopadnout. Kdybych to mohl udělat znovu, riskoval bych víc.“ (Aida, 49 let)

Musíte dál růst a rozvíjet se

„Máte dvě aktiva, která už nikdy nemůžete získat zpět, jakmile je jednou ztratíte: své tělo a svou mysl. Většina lidí přestane růst a pracovat na sobě po dvacítce. Většina lidí po třicítce je příliš zaneprázdněná na to, aby se starala o sebezdokonalování. Pokud však patříte k těm několika málo, kteří se nadále vzdělávají, rozvíjejí své myšlení a pečují o své duševní a fyzické zdraví, budete ve čtyřiceti letech o světelné roky napřed.“ (Stan, 48 let)

Z toho vyplývá, že pokud se člověk může měnit i po třicítce – a měl by se měnit i po třicítce -, pak musí i nadále pracovat na svém zdokonalování a růstu.5,6 Mnoho čtenářů spojovalo rozhodnutí vrátit se do školy a získat titul ve svých třiceti letech jako jednu z nejužitečnějších věcí, kterou kdy udělali. Jiní hovořili o absolvování dalších seminářů a kurzů, aby získali náskok. Jiní začali poprvé podnikat nebo se přestěhovali do nových zemí. Jiní se přihlásili na terapii nebo začali meditovat.

Jak jednou řekl Warren Buffett, největší investicí, kterou může mladý člověk udělat, je investice do vlastního vzdělání, do vlastní mysli. Protože peníze přicházejí a odcházejí. Vztahy přicházejí a odcházejí. Ale to, co se jednou naučíte, vám zůstane navždy.

„Cílem číslo jedna by měla být snaha stát se lepším člověkem, partnerem, rodičem, přítelem, kolegou atd.“ – jinými slovy růst jako osobnost.“ (Aimilia, 39)

Nikdo (stále) neví, co dělá, zvykněte si

„Pokud už nejste mrtví – mentálně, emocionálně a sociálně – nemůžete předvídat svůj život pět let dopředu. Nebude se vyvíjet tak, jak očekáváte. Tak s tím prostě přestaňte. Přestaňte předpokládat, že můžete plánovat daleko dopředu, přestaňte být posedlí tím, co se děje právě teď, protože se to stejně změní, a překonejte otázku kontroly nad směřováním svého života. Naštěstí, protože je to pravda, můžete ještě více riskovat a nic neztratit; nemůžete ztratit to, co jste nikdy neměli. Kromě toho většina pocitů ztráty je stejně jen ve vaší mysli – z dlouhodobého hlediska na nich záleží jen málo.“ (Thomas, 56)

V článku o tom, co jsem se naučil ve svých dvaceti letech, jsem se mimo jiné dozvěděl, že „nikdo neví, co dělá“, a že to je dobrá zpráva. No, podle lidí po čtyřicítce to platí i po třicítce a, no, zdá se, že navždy; a je to dobrá zpráva i navždy.

„Většina toho, co teď považujete za důležité, vám za 10 nebo 20 let bude připadat nedůležité, a to je v pořádku. Tomu se říká růst. Jen se snažte pamatovat na to, abyste se nebrali stále tak vážně, a buďte tomu otevření.“ (Simon, 57 let)

„Přestože se posledních deset let cítíte tak trochu neporazitelní, opravdu nevíte, co se stane, a neví to ani nikdo jiný, bez ohledu na to, jak sebevědomě mluví. I když je to pro ty, kteří lpí na stálosti nebo jistotě, znepokojující, je to skutečně osvobozující, jakmile pochopíte pravdu, že věci se neustále mění. Na závěr dodejme, že mohou nastat chvíle, které jsou opravdu smutné. Netlumte bolest ani se jí nevyhýbejte. Smutek je součástí života každého člověka a důsledkem otevřeného a vášnivého srdce. Ctěte to. Především buďte laskaví k sobě i k ostatním, je to tak skvělá a krásná jízda a je stále lepší.“ (Prue, 38 let)

„Je mi 44 let. Svému třicetiletému já bych připomněla, že ve čtyřiceti budou moje třicátá léta stejně plná hloupostí, sice jiných, ale pořád hloupých… Takže, třicetileté já, neber si servítky. Stále ještě nevíš všechno. A to je dobře.“ (Shirley, 44 let)

Investujte do své rodiny; stojí to za to

„Trávte více času se svými rodiči. V dospělosti je to jiný vztah a záleží na vás, jak si vzájemné vztahy předefinujete. Vždycky tě budou vnímat jako své dítě až do chvíle, kdy je přiměješ, aby tě vnímali jako svého vlastního člověka. Každý člověk zestárne. Každý umírá. Využij čas, který ti zbývá, abys dal věci do pořádku a užil si svou rodinu.“ (Kash, 41 let)

Byl jsem ohromen množstvím odpovědí o rodině a silou těchto odpovědí. Rodina je pro mě velkým novým relevantním tématem tohoto desetiletí, protože ji dostanete z obou stran. Vaši rodiče jsou staří a vy musíte začít uvažovat o tom, jak bude váš vztah s nimi fungovat jako soběstačný dospělý člověk. A pak také potřebuješ uvažovat o tom, že si vytvoříš vlastní rodinu.

V podstatě všichni se shodli na tom, že je třeba překonat jakékoli problémy, které máš s rodiči, a najít způsob, jak to s nimi zařídit. Jeden čtenář napsal: „Už jsi příliš starý na to, abys rodičům vyčítal nějaké své vlastní nedostatky. Ve dvaceti by ti to prošlo, stačilo by odejít z domu. Ve třiceti jsi dospělá. Vážně. Jdi dál.“

Ale pak je tu otázka, která trápí každého třicátníka: „Dělat, nebo nedělat dítě?“

„Nemáš na to čas. Nemáš peníze. Nejdřív musíš zdokonalit svou kariéru. Ukončí tvůj život, jak ho znáš. Ale mlč… Děti jsou skvělé. Dělají tě lepším ve všech směrech. Posouvají tě až k hranicím tvých možností. Dělají tě šťastným. Neměli byste odkládat pořízení dětí. Pokud je vám třicet, teď je ten správný čas, abyste si to uvědomili. Nikdy toho nebudete litovat.“ (Kevin, 38 let)

„Nikdy není ‚ten správný čas‘ na děti, protože dokud je nemáte, nemáte představu, do čeho jdete. Pokud máte dobré manželství a prostředí pro jejich výchovu, chybujte v tom, že je budete mít raději dřív než později, užijete si jich víc“. (Cindy, 45 let)

„Všechny mé předsudky o tom, jaký je manželský život, byly mylné. Pokud jste už v manželství nebyli, jsou takové všechny. Zvlášť když máte děti. Snažte se zůstat otevření zkušenostem a fluidní jako člověk; vaše manželství za to stojí a vaše štěstí zřejmě souvisí s vaší schopností měnit se a přizpůsobovat se stejně jako cokoli jiného. Neplánovala jsem mít děti. Z čistě sobeckého hlediska to byla ta největší hloupost. Děti jsou tím nejvíc naplňujícím, nejnáročnějším a nejvyčerpávajícím počinem, jaký kdy kdo může podniknout. Nikdy.“ (Rich, 44 let)

Zdálo se, že shoda ohledně manželství panuje v tom, že to stojí za to, za předpokladu, že máš zdravý vztah s tím správným člověkem. Pokud ne, měl bys utéct jinam (viz č. 3).

Zajímavé ale je, že jsem dostal řadu e-mailů typu:

„To, co vím teď vs. před 10-13 lety, je prostě tohle… bary, žena, pláže, drink za drinkem, kluby, obsluha z lahví, výlety do různých měst, protože jsem neměl jinou zodpovědnost než práci atd… Vyměnil bych každou vzpomínku na ten život za dobrou ženu, která by mě skutečně milovala… a možná rodinu. Ještě bych dodal, nezapomeňte skutečně dospět a založit rodinu a převzít jinou odpovědnost než úspěch v práci. Stále se trochu bavím… ale někdy, když jdu ven, si připadám jako ten kluk, který se po maturitě stále vracel na střední školu (vzpomeňte si na postavu Matthewa McConaugheyho ve filmu Omámený a zmatený). Všude vidím zamilované a na rande. „Všichni“ v mém věku už jsou v prvním nebo druhém manželství! Být věčně svobodný zní všem mým ženatým přátelům úžasně, ale není to způsob, který by si člověk měl zvolit pro svůj život.“ (Anonymní, 43 let)

„Řekla bych si, abych přestala neustále hledat to nejlepší, a vážila bych si vztahů, které jsem měla s některými dobrými, opravdovými muži, kterým na mně opravdu záleželo. Teď jsem pořád sama a připadá mi, že už je pozdě.“ (Fara, 38 let)

Na druhé straně se objevila malá hrstka e-mailů, které zastávaly druhou stranu mince:

„Necítíš se pod tlakem, že se musíš vdát nebo mít děti, pokud nechceš. Co dělá šťastným jednoho člověka, nedělá šťastnými všechny. Já jsem se rozhodla zůstat svobodná a bezdětná a stále žiji šťastný a spokojený život. Dělejte to, co je pro vás správné.“ (Anonym, 40 let)

Závěr:

Buďte k sobě laskaví, važte si sami sebe

„Buďte trochu sobečtí a udělejte pro sebe něco každý den, jednou za měsíc něco jiného a každý rok něco velkolepého.“ (Anonymní)

„Buďte trochu sobečtí a udělejte pro sebe něco každý den, jednou za měsíc něco jiného a každý rok něco velkolepého. (Nancy, 60 let)

Tato věta byla málokdy ústředním tématem nějakého e-mailu, ale v nějaké podobě se vyskytovala téměř ve všech: chovejte se k sobě lépe.7 V té či oné podobě ji uvedli téměř všichni. „Nikdo se o tvůj život nezajímá a nemyslí na něj ani zlomek toho, co ty,“ začal jeden čtenář, a „život je těžký, tak se nauč mít se rád teď, později se to učí hůř,“ dokončil jiný čtenář.

Nebo jak to lapidárně vyjádřila čtyřicetiletá Renée:

Mnoho čtenářů k tomu připojilo staré klišé: „Neřeš maličkosti.“

„A skoro všechno jsou to maličkosti“. Šedesátiletý Eldri moudře řekl: „Když se setkáte s domnělým problémem, zeptejte se sami sebe: ‚Bude to mít význam za pět let, za deset let? Pokud ne, pár minut se tím zabývejte a pak to nechte být.“ Zdá se, že mnoho čtenářů se zaměřilo na jemnou životní lekci, kterou je prostě přijímat život takový, jaký je, se všemi bradavicemi.

Což mě přivádí k poslednímu citátu od Martina, 58 let:

„Když mi bylo čtyřicet, můj otec mi řekl, že si budu užívat čtyřicítky, protože ve dvaceti si myslíte, že víte, co se děje, ve třiceti si uvědomíte, že asi ne, a ve čtyřiceti se můžete uvolnit a prostě věci přijmout. Je mi 58 let a měl pravdu.“

Děkuji všem, kteří přispěli.

.