2 Paralipomenon 7:13, 7:14

B.

… Pokořte se a modlete se, hledejte mou tvář a odvraťte se od svých zlých cest … (2. Paralipomenon 7,14b)

Pán žádá od svého lidu čtyři věci, aby našel obnovu. Mohlo by se nám zdát, že čtyři věci jsou příliš mnoho. Někteří by dokonce mohli být kritičtí k tomu, že Bůh něco vyžaduje. Tito kritici nebudou vzývat Jeho jméno. Nejsou to ti, kteří budou uzdraveni. Zoufalá duše je ta, která vyzkoušela všechno a nyní přichází na poslední pokus a snaží se postupovat podle pokynů, jak je psáno.

Přemýšlíme o slepci, kterému měl Ježíš v tůni Siloe vymýt sliny z očí. Tento muž nehodlal nic riskovat. Příležitost setkat se s Ježíšem byla vzácná. Jeho žádost byla něčím, co mohl splnit. Chtěl vidět, a proto by šel pouze k tůni Siloe, aby si umyl oči (srov. Jan 9). Podobně i my, když jsme zoufalí, jsme ochotni udělat cokoli, abychom získali to, co tak moc potřebujeme.

Než tedy budeme pokračovat, možná bychom se měli zeptat, zda jsou to věci, které můžeme udělat?

(1) pokořit se
(2) modlit se
(3) hledat mou tvář
(4) odvrátit se od svých zlých cest

Jsou to věci, které může dělat každý věřící? Možná právě proto je toto zaslíbení určeno pouze věřícím. Pokud je někdo věřící, pak skutečně může všechny tyto věci dělat. Ve skutečnosti, čím více se na tyto čtyři podmínky díváme, žasneme nad tím, že Bůh neučinil podmínky větší. Náboženství by vyžadovalo velké finanční dary, čas a oddanost. Boží náboženství vyžaduje změny, které se odehrávají v srdci. Jakmile se změní srdce, věci navenek přijdou přirozeně.

Přijměme tedy odvahu. Chceme oživit duchovní život? Viděli jsme, že jsme v posledních letech nebo týdnech upadli? Chceme, aby se církev vrátila k základům? Zde jsou čtyři kroky, které můžeme všichni podniknout.

Podívejme se na čtyři věci, které jsou nutné k tomu, aby Bůh vyvedl svůj lid z hrozivě zoufalé situace.

1) Pokořte se

Křesťané obvykle nepřemýšlejí o tom, že by se měli pokořit.

Můžeme slyšet, že bychom měli být pokorní, ale hledat pokoru, to slyšíme málokdy. Ať už tento krok zní jakkoli zvláštně, má smysl, abychom ho učinili jako první krok.

Když si myslíme, že naše cesty jsou důležitější než Boží, žijeme v arogantní pýše. Jediným řešením je pokořit se.

Koneckonců je to právě naše pýcha a tvrdohlavost, která nás do těchto hrozných okolností přivedla. Nechtěli jsme slyšet Boha. Museli jsme trvat na svých vlastních cestách. Manžel ví, že Boží slovo říká, že se nemá rozvádět, ale své pocity a vnímání situace považuje za důležitější než Boží slovo. Manželka si najde výmluvu, proč se manželovi nepodřídit, ale vyžaduje to od ní, aby uplatnila svou pýchu a soudnost nad Bohem. Dítě trvá na tom, aby bylo po jeho, ale dělá to s velkými následky pro svůj vztah k Bohu a rodičům.

Co znamená „pokořit se“? Můžeme si představit člověka, který stojí vysoko. Požádáme ho, aby padl na zem a položil tvář na hlínu u svých nohou. To je obraz člověka, který je skloněný. Slovo ‚pokořit se‘ však hovoří o pokoření srdce a ducha člověka. Často se setkáme se skloněním těla, ale to nejdůležitější je snížení pohledu na sebe sama. Ježíš mluvil o pokoření svého srdce jako o prvním kroku do Božího království.

Pokora je, když správně chápeme své místo před Bohem.

„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. (Mt 5,3, NASB).

Pro naši generaci jsou typické řeči o vysokém sebevědomí. O skutečné pokoře toho víme málo. Chceme o sobě věřit lepším věcem, než je pravda. Lidé nám v tom dokonce pomáhají tím, že o svých chybách nic neříkají a vlastně lžou. Myslí si, že je to pro nás dobré!

Bůh říká, že prvním krokem v přístupu k němu je zhodnotit sebe sama ve světle jeho svatého a majestátního charakteru. Jinými slovy, nemáme se hodnotit podle toho, co o sobě cítíme, ale podle toho, co Bůh říká ve svém Slově. Rozvedli jsme se? Podřizuje se manželka skutečně svému manželovi? Poslouchá syn a dcera své rodiče a ctí je? Zkoumáme-li sami sebe ve světle Božího slova, získáme na sebe pravdivý pohled.

To můžeme udělat tak, že si uděláme inventuru věcí, které jsme řekli a udělali. Jsou Bohu milé? Naslouchali jsme skutečně Bohu? Když se pokoříme, znamená to, že jasně potvrdíme, že jsme pouze stvořeni z prachu. Jen On je Bůh a má právo udělat cokoli, o čem usoudí, že je správné.

Neměli bychom říkat: „Proč to Bůh udělal?“, ale: „Pane, opustil jsem tvou cestu.“ To, co jsme udělali, není pravda. Nebuďme tak povýšení, abychom si mysleli, že Bůh může někdy udělat něco špatného. Můžeme s ním nesouhlasit, ale pak je to vyvyšování našeho názoru nad jeho. Skutečně se musíme pokořit. To můžeme udělat kdykoli. Měli bychom to dělat každý den. Jsme pyšní. Řekněme pravdu a přiznejme, že jsme si bláhově mysleli, že naše představy jsou lepší než Boží.

2) Modleme se

Pokud se neponížíme, budou naše modlitby smradem v Jeho nose. On nechce mít s našimi pyšnými modlitbami nic společného.

„Když tedy dáváte almužnu, netrubte před sebou, jako to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby byli od lidí ctěni. Vpravdě vám říkám, že oni mají svou odměnu v plné výši. (Matouš 6,2, NASB).

Náboženství je postaveno na projevu pokory, ale ve většině případů je srdce velmi pyšné. Modlitby se budou lišit podle toho, čemu člověk o Bohu skutečně věří. Bůh miluje ty, kdo se před ním pokorně modlí a volají o pomoc. Pokud člověk není pokorný, jsou jeho modlitby světské. Tyto modlitby nemají žádný účinek. Mohou se také nemodlit. Bůh hledá opravdové modlitby vycházející ze skutečných potřeb srdce.

Modlíme se proto, abychom uvedli pravou Boží slavnou povahu. On je mocný, úžasný a soucitný.

Modlíme se, abychom před něj mohli přednést své zvláštní potřeby. Ve 2. Paralipomenon 7,13 jsou zmíněny tři zvláštní potřeby: sucho, invaze hmyzu a nemoci mezi Božím lidem. Většina lidí dnes nechápe, že existuje souvislost mezi počasím, chováním zvířat, zdravím a Bohem. Bůh říká, že je řídí a používá je k tomu, aby probudil svůj lid.

Příklad prozkoumejme slovo mor nebo nákaza. Hebrejské slovo pochází ze slovesa „mluvit“. Když šel Mojžíš k faraónovi, stačilo, aby Mojžíš řekl, co mu Bůh řekl, a pohroma začala. Jistě se můžeme vrátit zpět a říci, že k této nemoci přispěly fyzické situace, ale načasování a nárůst byl jistě od Boha. Tím, že odvolal svou milost, nemoc prostě nastoupila. Nebo to můžeme říci jinak. S nárůstem hříchu se Boží milost stahuje, čímž se na naši společnost valí nejrůznější problémy. Svět se nyní potýká s nemocí „šílených krav“ a AIDS, nemluvě o řadě dalších pohlavních chorob, které pramení z nemorálních praktik.

Když se člověk poprvé setká se zdravotním problémem, obvykle si hned naplánuje návštěvu lékaře. Pokud se vyskytne problém se suchem, studuje průběh počasí. Pokud problém souvisí s nějakým ďábelským hmyzem, který požírá úrodu, jde a koupí si silnější pesticid. Myslí na Boha? Zřídka. (1) Teprve když se člověk pokoří před Bohem, může začít chápat, že existuje přímá souvislost. Tak to jednoduše udělal Pavel, když viděl vzor nemocí a smrti mezi Božím lidem v Korintu:

Kdo totiž jí a pije, jí a pije odsouzení sám sobě, jestliže neposuzuje tělo správně. Proto jsou mnozí mezi vámi slabí a nemocní a řada jich spí. (1 Kor 11,29.30).

Jakmile si člověk uvědomí, že je pod Božím soudem, pak je nejen pokorný, ale i kajícný. Je mnohem náchylnější prosit Boha o milost. Modlitba je skutečně přirozená, jakmile se člověk bojí Boha! Možná se dlouho nemodlil, ale najednou se z něj stane odborník. Jeho potřeba ho vede správným směrem k hledání Božího milosrdenství a pomoci. Podívejme se na třetí podmínku:

3) Hledejte mou tvář

Pokud bychom skupině zralých křesťanů řekli, že existují čtyři podmínky, aby mohlo dojít ke skutečnému probuzení mezi Božím lidem, pravděpodobně by jim unikla tato: hledat Boží tvář. Mnozí křesťané nikdy nedokázali postihnout rozdíl mezi horlivým křesťanem a tradičním křesťanem. Tato věta „hledat Boží tvář“ to dobře vystihuje.

Především vidíme, že Bůh prolamuje neosobní zeď. Bůh je osobní a je třeba s ním jednat jako s osobou. Zrovna dnes ráno jsem dostal e-mail od jednoho přítele, že se mnou potřebuje mluvit „tváří v tvář“ o nějaké situaci. Existuje mnoho hnutí, která hodně mluví o Boží neosobní povaze nebo o jeho vzdálené ‚nepoznatelnosti‘. Tento verš nám rychle připomíná, že Bůh není příliš daleko. Ve skutečnosti, když se k němu obrátíme, je přímo u nás.

Bůh se nám chce zjevit. Neskrývá se, abychom ho nemohli najít. Stejně jako při hře „Na schovávanou“ děti skutečně chtějí být nalezeny. Nechtějí být navždy izolovány ve své skrýši. Pokud dítě zůstane bez zázemí, začne vydávat zvuky, aby ho ostatní přišli najít. Opravdu ho musíme hledat. On nám umožní Ho najít, pokud jsme byli upřímní v prvních dvou krocích. Možná budeme zkoušeni ohledně naší upřímnosti v touze poznat Ho. Možná budeme muset tu a tam šťourat, než nám dovolí, abychom Ho našli, ale On je tam a opravdu chce, abychom s Ním měli společenství.

Nakonec bychom měli pochopit, že výraz „má tvář“ hovoří o důvěrném vztahu s Bohem. Když řekneme ‚Hledejte mě‘, mohli bychom si myslet, že mezi Ním a námi stále existuje určitá vzdálenost. Nemůžeme Ho vidět příliš zblízka. Nemůžeme se Ho dotknout. Když však říká ‚Hledejte mou tvář‘, jsme nuceni pochopit, že bychom se k Němu měli přiblížit, až uvidíme Jeho tvář. Když se s Ním setkáme, Jeho tvář na nás zapůsobí. Jak úžasné, že nám, velkým odpadlíkům, je řečeno, abychom se dostali přímo do Boží tváře.

Víme, co se stane, když budeme hledat Jeho tvář. Uvidíme jeho svatost a lásku. Najednou se zhrozíme nad špatnými věcmi, které jsme dělali, a nad povýšeným postojem, který jsme zastávali. Jeho hluboká a pronikavá láska bude kontrastovat s naším laciným sobectvím. Kontrast bude tak velký, propast tak hluboká, že budeme plakat zdánlivě bez konce. Při pohledu z odstupu možná neuvidíme nic jiného než Jeho svatost. Když se však k Bohu přiblížíme, objevíme také jeho lásku a milosrdenství, které nám odpouštějí všechny naše hříchy. Právě sem nás chce Bůh přivést.

Na tomto procesu se podílí naše vůle. Musíme Ho hledat. Musíme hledat Jeho, Boha Písma. Všechny ostatní náboženské představy a představy o tom, kdo je Bůh, musíme odložit stranou do koše. Hledejte Boha, který se vám zjevil, když jste ho poprvé poznali. Je stejný jako ten, který se zjevil Mojžíšovi nebo Abrahamovi.

Pamatujte, že Bůh si nás chce přiblížit proto, abychom viděli jak jeho svatost, tak i jeho milosrdenství. Slibuji, že na toto setkání nikdy nezapomenete. Nikdy Ho nebudete chtít opustit. Za pět minut setkání s Ním byste se vzdali celoživotní bezplatné špičkové zábavy. Musíme hledat Jeho tvář.

4) Obraťte se od našich špatných cest

Musíme činit pokání. Musí nastat jasná změna ve způsobu, jakým jsme přistupovali ke svému životu před setkáním s Bohem a po něm. Lituji každého, kdo se přiblíží k Bohu, a přesto pokračuje dál, aniž by se změnil. Vzpomeňte si na Jidáše, který nakonec dal přednost stříbru před věrností Kristu. Odvrácení se od svých špatných cest musíme postavit na první místo v našem seznamu priorit.“

Ale ukažte se jako vykonavatelé slova, a ne jen posluchači, kteří se klamou. Je-li totiž někdo posluchačem slova, a ne jeho vykonavatelem, podobá se člověku, který si prohlíží svou přirozenou tvář v zrcadle; jakmile se totiž na sebe podívá a odejde, hned zapomene, jaký byl člověk. (Jak 1,22-24, NASB).

Někteří by se možná divili, proč Bůh trvá na tom, aby se člověk změnil. Mohli by si myslet, že kdyby byl Bůh tak laskavý, přijal by nás takové, jací jsme. Divili by se, proč jeho milosrdenství nevyžaduje toleranci, a proto pokání není důležité. Je toho tolik, co by se zde dalo říci, protože křesťanům se prodává tolik nesmyslů. Písmo nám říká, abychom se odvrátili od svých špatných cest.

Mnozí křesťanští poradci Boží lid velmi zklamávají, když naznačují, že je nemožné, aby se člověk odpoutal od svých obvyklých hříchů. Někdy říkají, že je má člověk v genetické výbavě, jindy zase, že je prostě takový, jaký je. Své klienty povzbuzují tím, že jim říkají, že dělají dobře, když se snaží. Ať už je jejich úmysl jakkoli dobrý, snažit se nerozvádět a rozvádět se je něco úplně jiného. Snažit se neopít nebo nerozbít manželku není totéž jako být střízlivý a chovat se ke své ženě laskavě. Kromě pokání není žádná naděje.

Jeden člověk mi včera vyprávěl, jak křesťanka, která se dopouští nemravnosti, nachází útěchu v tom, že mluví jazyky. Ponecháme-li stranou tuto otázku mluvení v jazycích, víme, že Bůh k ní v její situaci nemluví útěšnými slovy. Stejně dobře může mluvit cizím jazykem, protože ona se s Bohem nesetkává!“

Spasení přichází skrze pokání. Posvěcení přichází také skrze pokání, přesně jak uvádí tento verš. Můžeme si snad myslet, že je svatější nebo láskyplnější, když Bůh netrvá na tom, aby se člověk zcela odpoutal od drog, nemorálního chování, hněvu nebo starostí?! Jen jsme o této věci jasně nepřemýšleli. Je jasné, že lidé, kteří říkají, že se snažili, ale nemohli se změnit, jsou ti samí, kteří se nikdy nedostali ke třetímu kroku. Nehledali Boha. Pokud ho hledali, pak to nebylo správné hledání. Pokud to bylo správné hledání, pak se jen nechtějí změnit!“

Většinou to, že se nechceme změnit, nesouvisí s tím, zda víme, že je to špatně, ale s naší neochotou se změnit. Kdybychom se ovšem skutečně pokořili, nebyl by s naší vůlí žádný problém. Svou vůli musíme používat k tomu, abychom snížili svůj vysoký pohled na sebe sama.

Existuje také řada křesťanů, kteří protestují, že se prostě nemohou odvrátit od svého hříchu. V takovém případě si jen namlouváme. Pokud nejsme křesťané, musíme si to připustit, ale jinak se každý křesťan může a je plně povinen odvrátit od všech svých hříchů, a to jak v postojích, tak v chování. Všimni si Pavlových posledních slov níže:

Ale ať se mezi vámi ani nepojmenuje nemravnost nebo jakákoli nečistota či chamtivost, jak se sluší mezi svatými, a ať tu není špinavost a hloupé řeči nebo hrubé žertování, které se nesluší, ale spíše vzdávání díků. Vždyť to víte s jistotou, že žádný nemravný nebo nečistý člověk nebo chamtivec, který je modloslužebník, nemá dědictví v Kristově a Božím království. Ať vás nikdo neklame prázdnými slovy, neboť kvůli těmto věcem přichází na syny neposlušnosti Boží hněv. (Efezským 5,3-7).

Musíme se dát do pořádku s Bohem. Pokud to odmítneme, Bůh bude člověka činit odpovědným. Člověk říká, že nemůže, ale Bůh obviní takového člověka, který tvrdí, že ho zná, jako falešného. Hned poté, co mluvíme o procesu a potřebě kázně dětí, má Bůh napsáno toto, aby nám pomohl uvědomit si důležitost následování:

Snažte se o pokoj se všemi lidmi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána. (Židům 12,14, NASB).

Tady je několik podnětů.

Měli bychom si uvědomit, že máme mnoho hříchů, z nichž musíme činit pokání.
Měli bychom se zabývat těmi, které nás napadnou jako první. Žádný hřích není nedůležitý.
Pokud nás Bůh přivede na mysl jako první, pak je důležité, abychom se jím okamžitě zabývali.
Pokud se nám zdá, že se dostáváme do přílišných extrémů, poraďme se o nějakém jednání nebo postoji se starším.
Nezapomeňte však, že nakonec jsme plně zodpovědní za to, abychom se vrátili k Písmu a našli, co o tom říká Bůh.

Pokání je důležité, protože je základem, ze kterého lze postavit nový základ. Bez něj není spasení. Bez skutečného přerušení náklonnosti ke svým žádostem nemáme důvěru ve věčné spasení (3). Tuto vnitřní touhu může potvrdit pouze naše touha po Božích cestách a naše ochota jít dál než ke slovům a změnit to, co děláme a jak myslíme. Nakonec to, co se rozhodneme dělat nebo nedělat, prozrazuje, čemu skutečně věříme.

Shrnutí

Přibližme si tyto čtyři kroky k očištění: Pokora, Modlitba, Hledání a Obrácení. Všechny tyto věci můžeme dělat z Jeho milosti. Bůh je zdrojem oživení a života. To je skutečnost. Neříkáme, že celý proces oživení je v našich rukou. Proces oživení začíná u Boha.

Ano, pravda chybí, a kdo se odvrací od zlého, sám se stává kořistí. Hospodin viděl, že se mu nelíbí, že tu není spravedlnost. A viděl, že není člověka, A divil se, že není nikoho, kdo by se přimluvil; Tehdy mu jeho vlastní paže přinesla spásu; A jeho spravedlnost ho podepřela. (Izajáš 59,15.16, NASB).

Oživení je v podstatě přinesení nového života jeho zbloudilému lidu. My však musíme pochopit, že Bůh už svou část vykonal. Ježíš Kristus, jeho Služebník, již zemřel, ožil a vystoupil na nebesa. Již poslal svého Ducha svatého, aby působil mezi jeho lidem. Dokonce nám řekl, jak bude jeho Duch působit mezi jeho lidem (2). Bůh už svou část vykonal! Nyní musíme reagovat my. Celý stav, kolem něhož se 2. Paralipomenon 7,13-14 utváří, je založen na Božím zaslíbení.

Teď je čas, aby Boží lid jednal.

Pokorně si uvědomil svou svéráznost a zasloužený Boží soud.
Prosí Boha o pomoc, vzdávají se svých vlastních výmyslů.
Vyhledávají jeho tvář, odkládají všechny modly a touží po jeho přítomnosti.
Odvracejí se od svých špatných cest, projevují svou pravou lásku a věrnost Bohu.

Kterým z těchto kroků jsi prošel ve svém osobním životě? Které z nich jste viděli ve své církvi? Hledejte znamení Božího působení na své srdce.

Poklesnutí duše přináší zármutek nad hříchem, a to jak nad naším vlastním, tak nad hříchem druhých.
Modlitba k Bohu odhaluje pošetilost snahy řešit své problémy způsoby tohoto světa.
Vyhledávání ho ukazuje, jak hrozné je, že jsme si mysleli, že jiné věci jsou lepší než on.
Odvrácení od hříchu slouží jako vyvrcholení tohoto procesu tím, že odmítáme jakoukoli lásku k hříchu nebo toleranci k němu.

Někdy jsme spíše zatvrzelí. Možná se ptáte, jak se na tuto cestu skutečně vydat. Podívejme se na několik návrhů.

1) Jak pokořit svou duši?
Truchlením nad svým hříchem.

Jestliže netruchlíme nad svými hříchy a hříchy druhých, je to obvykle proto, že jsme zatvrdili své srdce před vlastním hříchem! Požádejte Boha, aby vám začal odhalovat vaše hříchy. Můžete o to požádat i církev, ale pamatujte, že pokud se neúčastníte procesu probuzení a netruchlíte nad svým vlastním hříchem, pak je velká pravděpodobnost, že ve vašem srdci je pýcha nebo zloba vůči církvi. Zaměřte se na své vlastní srdce. Když vám ukáže nějaký hřích, neříkejte, že na tom nezáleží. Záleží na něm. Proto se nad hříchem netrápíte. Místo toho to vezměte vážně a začněte prostým vyznáním, že jste sešli z cesty a neposlouchali Ho v tomto jediném bodě. Dám ti příklad:

Možná jsi četl Žalm 33,18. Možná jsi četl Žalm 33,18, kde se píše, že jsi se dopustil hříchu.