vlastní rodičovství
13. listopadu 2013 3:
Jestliže jsem se díky tomu, že jsem dlouholetou čtenářkou a přispěvatelkou časopisu Kveller, něco naučila, pak to, že vychovávat děti je TĚŽKÉ. Děti potřebují neustále pozornost a lásku, ale také večeři, koupel a pohádku před spaním, a to vše do 19:45, jinak za to ráno zaplatíte. Výměna plenek a záchvaty vzteku, výběr školy, vybírání hraček, sledování času stráveného u obrazovky – to je nekonečné.
Všechno, co jsem řekla, vám všem maminkám a tatínkům závidím, protože být rodičem se zdá (z mého nepochybně pokřiveného pohledu) mnohem jednodušší než být nevlastním rodičem. Být nevlastním rodičem je přibližně 673 491 obtížných věcí, ale tady je můj seznam šesti nejobtížnějších (a pak dvě věci, kvůli kterým to všechno stojí za to).
1. Nevím, jestli se mi to podařilo. Nikdy jste neudělali žádný úžasný bonding.
Těch prvních pár měsíců po příchodu dítěte jste se pravděpodobně moc nevyspali. A možná jste si připadali tak trochu jako podvodníci (kdo vám dovolil vzít si to dítě z porodnice domů? Copak nevědí, že nemáš ponětí, co máš dělat?“), ale nakonec jsi na to přišla. Přetrpěla jsi bezesné noci a pláč, protože tvé dítě bylo nádherné a dokonalé a ty jsi prostě MILOVALA dívat se na něj, když ho kojilo, nebo si s ním hrát na pexeso. Viděla jsi, jak se poprvé směje, jak dělá první krůčky, a plakala jsi, když poprvé řeklo „mami.“
Nedělala jsem přesně nic z toho. Nevlastní rodiče se stanou součástí života svých nevlastních dětí až později a toto sbližování musí být záměrné, aniž by působilo nuceně. Řekněme, že budete mít štěstí (jako já) a skončíte s nevlastním dítětem, které vás dokonale miluje a je relativně šťastné, že vás má nablízku. To ale pořád není vůbec totéž, jako kdybyste tu byli od narození a byli pro ně osobou, ke které si vždycky mohly přijít pro objetí, pohádky a svačinu. Moje rodičovství nevychází ze zavedené lásky a péče. Nenechte se mýlit, svou nevlastní dceru miluji a ve vteřině bych si pro ni lehla v dopravní zácpě, ale moje rodičovství vychází nejprve z hlavy a až potom ze srdce. To je opravdu těžké.
2. Začínáte tím, že hrajete děsivou hru na dohánění.
Přemýšlejte o všem, co o svém dítěti víte. Trvalo vám celý život, než jste tyto znalosti dítěte získali, že? A když se setkáte s novou učitelkou nebo chůvou vašeho dítěte a máte jí popsat své dítě, připadá vám to divné a těžké, protože jak můžete svého človíčka vysvětlit i za pět dní, natož za pět minut?“
Rodiče se musí snažit pochytit celou historii dítěte – od oblíbených jídel a aktivit až po alergie, strachy a averze – až později a za pochodu. Vždycky budete mít pocit, že vám nějaký důležitý kousek skládačky chybí. Čím starší bylo vaše nevlastní dítě, když jste vstoupili do jeho života, tím je to těžší, ale stále je to dost obtížné, pokud vstoupíte do jeho života, když je ještě v plenkách.
3. Chcete nastavit rutinu? Můžete tak učinit… v polovině případů.
Někteří nevlastní rodiče mají primární nebo výlučnou péči o své nevlastní děti, ale za předpokladu, že vychováváte společně s bývalým partnerem, je vaše schopnost nastavit skutečnou rutinu (o které všichni tvrdí, že je základem dobré výchovy) fakticky nulová. Můžete nastavit spolehlivé rutiny ve svém vlastním domě, ale prostě nemůžete vědět, co se děje, když dítě není s vámi. I když máte s druhým rodičem dobrý nebo geniální vztah a sdílíte obecnou výchovnou filozofii, stejně nakonec budete dělat věci jinak.
To není nejhorší věc na světě. Děti jsou odolné a každý si nakonec zvykne na zpětnou rutinu a normy každého domova. Ale pořád máte jen polovinu času na to, abyste nastavili hranice a posílili je, a je možné, že stejné hranice nemusí existovat v druhém domě dítěte… což je na nic.
Aha, řekněme, že chcete být připoutaným rodičem nebo tygří mámou nebo francouzskou mámou nebo nějakým jiným druhem rodiče? Bavte se tím, že budete táhnout za jeden provaz 50 % času. Pokud s tím bývalý partner nesouhlasí (nebo pokud má jinou či opačnou filozofii), budete se snažit uplatnit holistický přístup k blahu nevlastního dítěte v polovině času. Horší problém: bývalý partner se hlásí k rodičovské filozofii, která vás přivádí k šílenství (řekněme, že ona je tygří máma nebo on lotosový táta). Krátce z obavy o bezpečnost dítěte se musíte smířit s tím a praktikovat výchovu typu „smíření se s tím, že tohle dítě se učí šíleným věcem v jiném prostředí a já s tím nemůžu nic dělat“.
4. Stěžovat si na nevlastní dítě je špatný způsob.
Moje kamarádka, která má dvě děti mladší tří let, se loni o vlastních dětech vyjádřila jako o „svatém pekle“. Velmi fandím Dooce, která má pro své děti spoustu vybraných slov, když se chovají jako spratci – dokonce o nich mluví jako o kreténech. Ačkoli někteří lidé by kritizovali a kritizují rodiče za to, že si stěžují na své děti, já si myslím, že stěžovat si je naprosto legitimní. Rodičovství je opravdu těžká práce a často zůstává naprosto nedoceněná. Je přirozené, že se cítíte ufňukaní, když vás někdo počůrá, sledujete, jak večeře, kterou jste uvařili, zůstává netknutá, hádáte se o čas u obrazovky a snášíte dvacetiminutový záchvat vzteku dítěte, které je naštvané, že mu už nesedí jeho oblíbené třpytivé boty. Stěžovat si na rodinu je přirozené a je to důležitý způsob, jak upustit páru, abyste se s nimi ráno mohli znovu vypořádat.
S nevlastním dítětem je to ale jiné. Mluvím-li z vlastní zkušenosti, cítím se opravdu zdrženlivě, když si stěžuji na svou nevlastní dceru, protože nechci, aby si to někdo vyložil jako zlomyslnost nebo zlou macechu (o tom později). Není to moje dítě a já se prostě necítím dobře, když si kvůli ní stěžuju kamarádkám (kromě těch nejbližších) tak, jak bych to dělala, kdybych byla její matka. Říkat ošklivé věci o své rodině mi přijde přirozené. Říkat ošklivé věci o rodině někoho jiného mi připadá… hnusné. Ale je to dítě a čas od času mě frustruje. Takže si většinou stěžuju svému partnerovi, což ho štve, protože určitě nechce být příjemcem spousty nářků na své dítě.
5. Vždycky jsem se snažila, aby se mi to líbilo. Kde jsou tví vrstevníci?“
Bylo by opravdu úžasné mít skupinu nevlastních maminek, se kterými bych se mohla scházet, lidi, kteří vědí, čím si procházím, a mohou se mnou soucítit, vcítit se do mých problémů nebo si jen spolu se mnou zanadávat na to, jak je to těžké. Ale znám dvě další nevlastní mámy a obě mají také vlastní děti, což také značně mění situaci. Nevlastních matek je samozřejmě spousta a spousta – ale mně je 29 let a spousta mých kamarádek, které se možná jednou stanou nevlastními matkami, v této situaci ještě není. Počet setkání nevlastních matek ve Filadelfii:
Bonusové fňukání: moje máma není nablízku, aby mi dávala rodičovské rady, a moje babička, která byla nevlastní mámou mého táty a vstoupila do jeho života, když mu byly čtyři roky – stejně stará jako moje nevlastní dcera, když jsem se nastěhovala k jejímu tátovi – zemřela dva týdny poté, co jsem se nastěhovala ke svému partnerovi.
6. Počet setkání ve Philadelphii: 0. Stereotypy o zlé maceše bodají.
Nemám k tomu moc co říct, snad jen to, že být macechou dítěte, které miluje pohádky, je něco jako být vyléčenou alkoholičkou provdanou za sommeliéra.
Nikomu neulehčuje život, že „zlá“ je první slovo, které si lidé spojují s macechou. A ne, už nikdy se nemůžu podívat na film s Julií Robertsovou Nevlastní matka, když moje vlastní matka zemřela na rakovinu prsu.
OK, tak to je pár důvodů, proč se mi z toho, že jsem nevlastní matka, občas chce křičet, brečet a mlátit do věcí. Ale jsou i úžasné věci na tom, že jsem nevlastní máma.
7. Rodičovství na půl úvazku
Sdílení péče může být logistická noční můra, ale v noci, kdy jsme bez dětí, můžeme zůstat dlouho vzhůru, spát, dokud je čas, udělat si k večeři super kořeněné jídlo a jít pozdě do kina, aniž bychom museli hledat nebo platit hlídání. A v noci, kdy máme doma dítě, si můžeme společně číst pohádky, uvelebit se na gauči před Reading Rainbow, jezdit na kole a hladit štěňata, a to všechno jako rodina. Je to článek víry, že si rodiče neuvědomují, kolik svobody a spánku měli před dětmi, a jakmile si to uvědomí, je už pozdě, ale upřímně řečeno, je něco docela sladkého na tom, když si můžete užívat to nejlepší z obou světů. (Klíčové je zde slovo „moci si užívat“. Některé týdny nejsou nejlepší z žádného světa.“
8. Být najednou příbuzný úžasného dítěte
Ne každý to může říct, ale já mám náhodou neuvěřitelné štěstí, že moje nevlastní dcera je dechberoucí. V pěti letech je to aktivistka za lidská práva (řekněte jí, že se nějaký politik snaží vzít nějaké komunitě zdroje, a ona začne být strašně bojovná a bude chtít vědět, co s tím uděláte), má až děsivě přesnou paměť v podstatě na všechno, co kdy viděla nebo slyšela, je skvělá umělkyně a je až znepokojivě roztomilá. Je to také nejlepší a nejtvrdší učitelka, jakou jsem kdy měla. A má tátu, který je neochvějně milý a pozorný, stejně jako moudrý, laskavý a vtipný.
Nejsem žádná světice – kdyby Ronia nebyla tak úžasná a milá, nevím, jestli bych měla dost odvahy na to, abych se upsala tomuhle celoživotnímu nevlastnímu rodičovství. Ale ona je skvělá a já jsem zamilovaná do jejího táty, a i když je těžké (lidi, je to opravdu těžké) být nevlastní mámou, cítím se opravdu šťastná, že jsem přistála u tak úžasného páru.