Úplný stručný
Obsah kapitoly
Komentář k Efezským 4:1-6
(Čti Efezským 4,1-6)
Nic není v Písmu naléhavěji zdůrazňováno, než abychom jednali tak, jak se sluší na ty, kdo jsou povoláni do Kristova království a slávy. Pokorností rozuměj pokoru, která je v protikladu k pýše. Pokorností rozumějte onu vynikající povahu duše, která způsobuje, že lidé nechtějí provokovat a nedají se snadno popudit nebo urazit. Sami u sebe nacházíme mnohé, co si jen těžko můžeme odpustit; proto se nesmíme divit, když u druhých najdeme to, co se nám zdá těžké odpustit. Je jeden Kristus, v něhož všichni věřící doufají, a jedno nebe, v něž všichni doufají; proto by měli být jednoho srdce. Všichni měli jednu víru, pokud jde o její cíl, Autora, povahu a moc. Všichni věřili stejně, pokud jde o velké pravdy náboženství; všichni byli přijati do církve jedním křtem vodou ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého jako znamení znovuzrození. Ve všech věřících přebývá Bůh Otec jako ve svém svatém chrámu svým Duchem a zvláštní milostí.
Komentář k Ef 4,7-16
(Přečti si Ef 4,7-16)
Každému věřícímu je dán nějaký dar milosti k jejich vzájemné pomoci. Vše je dáno tak, jak se Kristu zdá nejlepší, aby každého obdaroval. Přijal pro ně, aby jim mohl dát velkou míru darů a milostí; zvláště dar Ducha svatého. Ne pouhé poznání hlavy nebo pouhé uznání Krista za Božího Syna, ale takové, které přináší důvěru a poslušnost. V Kristu je plnost a míra této plnosti daná v Boží radě každému věřícímu, ale nikdy nedojdeme k dokonalé míře, dokud nepřijdeme do nebe. Boží děti rostou, dokud jsou na tomto světě; a růst křesťana směřuje ke Kristově slávě. Čím více člověk zjišťuje, že ho to táhne k tomu, aby ve svém postavení a podle své míry zdokonaloval vše, co přijal, k duchovnímu dobru druhých, tím jistěji může věřit, že má ve svém srdci zakořeněnou milost upřímné lásky a lásky.
Komentář k Ef 4,17-24
(Čti Ef 4,17-24)
Apoštol jménem a autoritou Pána Ježíše nabádal Efezany, aby poté, co vyznali evangelium, nebyli jako neobrácení pohané, kteří chodili v marných představách a tělesných náklonnostech. Cožpak lidé na všech stranách nechodí v marnivosti své mysli? Neměli bychom tedy naléhat na rozlišování mezi skutečnými a nominálními křesťany? Byli bez jakéhokoli spásného poznání, seděli ve tmě a milovali ji raději než světlo. Měli odpor a nenávist ke svatému životu, který je nejen způsobem života, který Bůh vyžaduje a schvaluje a kterým mu žijeme, ale který má určitou podobnost se samotným Bohem v jeho čistotě, spravedlnosti, pravdě a dobrotě. Kristova pravda se ukazuje ve své kráse a síle, když se zjevuje jako v Ježíši. Zkažená přirozenost se nazývá člověk; podobně jako lidské tělo se skládá z různých částí, které se navzájem podporují a posilují. Hříšné touhy jsou klamné choutky; slibují lidem štěstí, ale činí je nešťastnějšími; a přivádějí je do záhuby, nejsou-li potlačeny a umrtveny. Proto je třeba je odložit jako starý, špinavý oděv; je třeba je zkrotit a umrtvit. Nestačí však setřást zkažené zásady; musíme mít i milostivé. Novým člověkem je míněna nová přirozenost, nové stvoření, řízené novým principem, dokonce obnovující milostí, která člověku umožňuje vést nový život ve spravedlnosti a svatosti. Ta je stvořena neboli vyvolána všemohoucí Boží mocí.
Komentář k Ef 4,25-28
(Čti Ef 4,25-28)
Všimněte si podrobností, jimiž bychom měli zdobit své křesťanské vyznání. Dávejte si pozor na všechno, co je v rozporu s pravdou. Už druhým nelichoťte a neklamte je. Boží lid jsou děti, které nechtějí lhát, které se neodvažují lhát, které nenávidí lež a oškliví si ji. Dávejte si pozor na hněv a nezřízené vášně. Je-li oprávněná příležitost vyjádřit nespokojenost s tím, co je špatné, a pokárat, dbejte na to, aby to bylo bez hříchu. Dáváme místo ďáblu, když první pohnutky hříchu nejsou pro naši duši těžké, když s nimi souhlasíme a když opakujeme zlý skutek. To nás učí, že jako hřích, pokud mu podlehneme, na nás vpouští ďábla, máme se mu bránit a vyhýbat se jakémukoli zdání zla. Nečinnost dělá zloděje. Kdo nechce pracovat, vystavuje se pokušení krást. Lidé by měli být pracovití, aby mohli konat něco dobrého a aby byli uchráněni pokušení. Musí pracovat nejen proto, aby mohli poctivě žít, ale také proto, aby měli z čeho přispívat na potřeby druhých. Co si pak musíme myslet o těch, kterým se říká křesťané a kteří bohatnou podvody, útlakem a lživými praktikami! Almužna, má-li být Bohem přijata, nesmí být získána nespravedlností a loupeží, ale poctivostí a pracovitostí. Bůh nenávidí loupežné zápalné oběti.
Komentář k Ef 4,29-32
(Přečti si Ef 4,29-32)
Skrzá slova pocházejí z korupce v mluvčím a kazí mysl a mravy těch, kdo je slyší: Křesťané by se měli vyvarovat všech takových řečí. Je povinností křesťanů, aby se s Božím požehnáním snažili přivádět lidi k vážnému myšlení a svými rozhovory povzbuzovali a varovali věřící. Buďte k sobě navzájem laskaví. To vyjadřuje princip lásky v srdci a její vnější projev v pokorném a zdvořilém chování. Všimněte si, jak nás Boží odpuštění přiměje odpouštět. Bůh nám odpouští, i když jsme neměli důvod proti němu hřešit. My musíme odpouštět, jako on odpustil nám. Veškeré lži a zkažená sdělení, která podněcují zlé touhy a chtíče, zarmucují Božího Ducha. Zkažené vášně hořkosti, hněvu, zloby, křiku, zlých řečí a zloby zarmucují Ducha svatého. Neprovokujte svatého, požehnaného Ducha Božího, aby stáhl svou přítomnost a své milostivé vlivy. Tělo bude vykoupeno z moci hrobu v den vzkříšení. Všude, kde tento požehnaný Duch přebývá jako Posvětitel, je závdavkem všech radostí a slávy onoho dne vykoupení; a kdyby nám Bůh vzal svého svatého Ducha, byli bychom zničeni.