Ribonukleová kyselina neboli RNA je jednou ze tří hlavních biologických makromolekul, které jsou nezbytné pro všechny známé formy života (spolu s DNA a proteiny). Ústřední princip molekulární biologie říká, že tok genetické informace v buňce probíhá od DNA přes RNA k proteinům: „DNA vytváří RNA vytváří protein“. Bílkoviny jsou hnacími motory buňky; hrají v ní hlavní roli jako enzymy, strukturální složky a v buněčné signalizaci, abychom jmenovali alespoň některé z nich. DNA (deoxyribonukleová kyselina) je považována za „plán“ buňky; nese veškerou genetickou informaci potřebnou k tomu, aby buňka rostla, přijímala živiny a množila se. RNA je v této roli „fotokopií DNA“ buňky. Když buňka potřebuje vyrobit určitou bílkovinu, aktivuje gen bílkoviny – část DNA, která tuto bílkovinu kóduje – a vytvoří několik kopií této části DNA ve formě messengerové RNA neboli mRNA. Mnohonásobné kopie mRNA jsou pak použity k překladu genetického kódu do bílkoviny prostřednictvím ribozomů, buněčného stroje na výrobu bílkovin. RNA tak rozšiřuje množství daného proteinu, které může být vyrobeno najednou z jednoho genu, a poskytuje důležitý kontrolní bod pro regulaci toho, kdy a kolik proteinu se vyrobí.
Po mnoho let se věřilo, že RNA má v buňce pouze tři hlavní role – jako fotokopie DNA (mRNA), jako spojka mezi genetickým kódem a stavebními kameny proteinu (tRNA) a jako strukturální součást ribozomů (rRNA). V posledních letech jsme si však začali uvědomovat, že role, které RNA zastává, jsou mnohem širší a mnohem zajímavější. Nyní víme, že RNA může fungovat také jako enzym (tzv. ribozym), který urychluje chemické reakce. V řadě klinicky významných virů nese virovou genetickou informaci spíše RNA než DNA. RNA také hraje důležitou roli v regulaci buněčných procesů – od buněčného dělení, diferenciace a růstu až po stárnutí a smrt buněk. Defekty v některých RNA nebo v regulaci RNA se podílejí na řadě důležitých lidských onemocnění, včetně srdečních chorob, některých druhů rakoviny, mrtvice a mnoha dalších.
.