V sobotu dopoledne se skupina asi tuctu a půl přírodovědců, biologů, paleontologů, archeologů, hydrologů, univerzitních profesorů, správců různých ekologických organizací a přírodních rezervací – dokonce i PR specialista z U.S. Army Corps of Engineers, se vydali po betonové cestě, která vede přes hráze řeky Trinity poblíž mostu pro pěší Rona Kirka, do širokého, plochého záplavového pásma řeky Trinity.
Místo, kam vstoupili, je změněné prostředí, sporná krajina. Záplavová oblast řeky Trinity je napůl divoké, napůl člověkem vytvořené, pečlivě spravované, i když neustále se měnící místo, utvářené dědictvím hospodářského rozvojového snu, který se táhne už 100 let.
Během této doby byly liniový příkop a jeho široké a rovné pláně představovány jako mnoho věcí: hlavní plavební kanál, ústřední bod nové průmyslové identity Dallasu, velkolepý městský park, ústřední bod občanské kultury města, rekreační centrum, pravá strana nové mohutné dálnice, místo pro vodní sporty, místo nové městské identity Dallasu, bariéra mezi severním a jižním sektorem města a naděje na způsob, jak dát město znovu dohromady.
A přesto minulou sobotu četa vědců a ekologů, která se vydala po svahu hráze, neměla za úkol ohlédnout se za minulostí a břemenem všech těchto těžkých dějin a vznešených snů, ale spíše prostě strávit čas na místě samém. Přetahovali se o jeho rostliny, brouzdali se v jeho tůních, prohrabávali půdu a fotografovali tvory, pro které je toto místo domovem. Nedostali žádné pokyny ani instrukce. Naopak, jakmile se dostali na dno planiny, Ben Sandifer, ochránce životního prostředí, který se podílel na organizaci vycházky, jednoduše řekl: „Jděte a rozhlédněte se.“
Jednoduchost tohoto náboje souvisela s tím, že mezi organizátory vycházky byli lidé, kteří podél břehů Trojice strávili více času než kdokoli jiný v Dallasu – lidé, kteří vědí, že abyste pochopili Trojici, musíte do ní nejprve vyjít a pozorně, soustavně a tiše se dívat.
Mezi ně patřili Sandifer, který se proslavil jako fotograf divoké přírody Trinity a zarputilý zastánce zachování její křehké, i když nepolapitelné ekologie; Charles Allen, který strávil desítky let pádlováním po řece na kánoi; Bill Holston, který prošel téměř každý čtvereční metr Trinity Forest; Becky Raderová, přírodovědkyně a členka rady parku, a Kevin Sloan, architekt, který vytvořil koncept „Divokého Dallasu“, který tvrdí, že nejlepší budoucnost Trinity spočívá v pochopení, jak nejlépe přeorientovat Dallas na přírodní zázrak, který se již nachází na prahu města. Připojil se k nim Brian Trusty, viceprezident National Audubon Society’s central flyway.
Vůdčí osobností byla Angela Huntová, bývalá členka dallaské městské rady, která vedla dlouhý boj proti zpoplatněné silnici Trinity. Možná právě přítomnost Huntové v této pestré partě zastánců Trinity a vědců dodala výletu nejen poněkud kontroverzní politický náboj, ale také naznačila, že se nejedná jen o přírodní workshop, ale spíše o první kroky v nové etapě historie řeky Trinity.
Nová myšlenka pro Trinity
Hunt se v posledních měsících setkal s několika lidmi, kteří se Trinity zabývají, a představil jim novou myšlenku pro její budoucnost. V roce 2016, po posledním pohřebním pochodu zpoplatněné silnice Trinity, oznámil starosta Dallasu Mike Rawlings zcela novou vizi pro dlouho vysněný park na řece Trinity. Koncepce, kterou měl navrhnout uznávaný krajinářský architekt Michael van Valkenburgh, v sobě spojovala plány na začlenění náměstí v městském stylu na břehu řeky, jejíž záplavová oblast by byla přetvořena ve zvlněnou říční krajinu. Plán v odhadované hodnotě 200 milionů dolarů přišel také s prvním velkým darem ve výši 50 milionů dolarů od Annette Simmonsové, manželky zesnulého miliardáře Harolda Simmonse.
Tyto plány a dary odstartovaly proces, který vedl k vytvoření nové kvazivládní agentury – Local Governmental Corporation – dohlížející na výstavbu nového parku. Za účelem vybudování parku pak LGC uzavřela smlouvu s Trinity River Conservancy – novou značkou Trinity Trust, která získala peníze na předchozí verze projektu Trinity River (včetně mostů navržených Calatravou, které se nyní klene přes záplavovou oblast).
Když tento projekt pokračoval, Hunt – stejně jako Kevin Sloan, Steve Smith, finanční poradce, který trávil většinu svého soukromého času obhajováním různých projektů souvisejících s Trinity, a Mike Bastian, který jako oblastní manažer společnosti CH2M Hill v severním Texasu působil jako zadavatel plánu Balanced Vision – přišli s dalším nápadem. Plánovaný park Harolda Simmonse má být vybudován pouze mezi 200akrovým úsekem záplavového území mezi mostem pro pěší Rona Kirka a mezistátní silnicí 30, což je poměrně malá část celkového záplavového území. Co kdyby existoval způsob, jak rozšířit obnovu záplavového území na větší část záplavové oblasti? A co kdyby se toho dalo dosáhnout za méně peněz a pomocí méně náročné projektové strategie.
Časopis D Magazine se touto myšlenkou podrobně zabýval ve svém vydání Wild Dallas z března 2017. Od té doby Huntová a její spolupracovníci kopou do pneumatik a shánějí příznivce, mezi něž patří i National Audubon Society, která také pomohla koordinovat úvodní setkání minulou sobotu. Skupina vytipovala část řeky Trinity severně od plánovaného Simmonsova parku – mezi Kirkovým mostem a nadjezdem na Sylvan Avenue (avšak s výjimkou stávajícího parku Trammel Crow v záplavové oblasti). Domnívají se, že tuto oblast lze obnovit do podoby krajiny, kterou kdysi charakterizovala říční zátopová oblast Trinity, než ji osídlili lidé. Nebyl by to park jako takový, ale přírodní rezervace – ne odraz konkrétního návrhu, ale jemně obhospodařovaná krajina, která by se vyvíjela a měnila v souladu s vrtkavým diktátem záplav, eroze, přirozeného rozpuštění a znovuzrození.
Toto je širší vize, ale účelem setkání minulou sobotu bylo pouze zahájit rozhovor o novém způsobu uvažování o tom, jak takový park/rezervaci Trinity plánovat. Vědci se během dne seznámili s historií řeky, dozvěděli se něco o konceptu Wild Dallas, na vlastní kůži prozkoumali záplavovou oblast Trinity a pak se rozdělili do skupin, aby diskutovali o svých představách o tom, jak by taková krajina mohla nebo měla být obnovena a spravována.
Na závěr položil Hunt jednoduchou otázku: Měli by vůbec uvažovat o něčem ve smyslu znovudivočení Trinity? Je to vůbec možné? Má to smysl, nebo by bylo lepší řeku prostě nechat být a nedělat nic? Mohlo by znovudivočení Trojice fungovat?“
Odpovědí bylo hlasité „ano“.
Soupeření nápadů, jak vybudovat park
Poslední sobotní setkání nové divoké dallaské brigády budovatelů Trinity Parku bylo trapné díky náhodě, že jen pár bloků od provizorního sídla skupiny – potemnělého salónku v patře restaurace Saint Rocco’s v Trinity Groves, který je zařízený jako kulisy laciné napodobeniny Donnieho Brasca – probíhal vlastní workshop organizace Trinity River Conservancy. Workshop Conservancy byl prvním ze série deseti plánovaných veřejných setkání, jejichž cílem bylo získat zpětnou vazbu komunity, která by pomohla naplánovat a navrhnout budoucí Simmonsův park.
V multifunkčním centru West Dallas u silnice Fish Trap Road byly připraveny stoly, u kterých dobrovolníci Conservancy vedli jednotlivé skupiny, aby zjistili, co by lidé od parku Trinity chtěli, jak dnes k řece přistupují a jak se k řece Trinity a jejímu okolí chovají. Ve vedlejších místnostech mohli návštěvníci natočit na video své příběhy o jakémkoli zážitku z parku nebo přírody a setkat se s pracovníky Conservancy. Uprostřed místnosti byla obrovská mapa, která znázorňovala celou rozlohu povodí řeky Trinity, od soutoku Elm a West Forks až po Great Trinity Forest.
Po celý den se zde zastavovaly desítky lidí z blízkého okolí i vzdálenějších oblastí Dallasu (včetně, jak mi bylo řečeno, Deedie Rose, dlouholeté patronky Trinity a hlavního zdroje financování Conservancy). Na mapu umisťovali post-Its a samolepky, aby označili, kde mají přístup k Trojici, kde možná jeli na kole přes záplavovou oblast nebo kde vidí potenciál pro budoucí přístup nebo zlepšení.
Setkání ve víceúčelovém centru v západním Dallasu ukázalo inovativní a komunitně citlivý přístup k řešení komplikované projektové výzvy. Architekt Brent Brown, který stojí v čele organizace Trinity Conservancy, vysvětlil, že i když Michael van Valkenburgh nakreslil plány budoucího parku Trinity, je možné, že konečná verze Simmonsova parku, který bude vybudován mezi hrázemi, se nebude podobat tomu, co bylo na těchto obrázcích znázorněno.
Proces navrhování se řídí několika základními principy: nutností respektovat vodu a přirozenou ekologii řeky a nutností zvážit, jak blízkost řeky poskytuje příležitost prolnout tyto přírodní kvality s městským prostředím. Ale pochopení toho, co komunita potřebuje a po čem touží, stejně jako toho, jak se komunita může zapojit a přijmout jakýkoli budoucí park, bude hnát proces navrhování kupředu.
Dva workshopy ukázaly, jak obě skupiny přistupují k výzvě parku na řece Trinity s odlišnými – i když ne nutně protichůdnými – představami o dalším postupu. Na druhém konci Singleton Boulevardu zahájila skupina Angely Huntové svůj návrhový proces souborem environmentálních zásad. Přestože se o akci skupiny šuškalo – skutečnost, že se konala za zavřenými dveřmi a bez ohlášení, vyvolala šeptandu – záměrem podle ní nebylo začít proces tajně, ale spíše zapojit do něj lidi, kteří toho o řece a její ekologii vědí nejvíc. Jsou to lidé, kteří v průběhu dlouhé historie řeky Trinity patřili k těm, jimž se naslouchalo nejméně.
Odbor Trinity River Conservancy naopak zahájil svůj proces workshopu nasloucháním druhé skupině lidí ve městě, kterou podporovatelé projektu Trinity River historicky nejvíce ignorovali: lidem žijícím v obcích, které s řekou sousedí a jsou jí nejvíce ovlivněny. Jinými slovy, zatímco Conservancy přistupuje k myšlence parku Trinity s nástroji a perspektivou charakteristickými pro proces urbanistického a architektonického navrhování zaměřeného na komunitu, skupina Wild Dallas přistupuje k výzvě budoucnosti řeky Trinity tak, že upřednostňuje environmentální design a principy a hodnoty ekologické ochrany.
K překonání historického napětí je nutná spolupráce
Noc před dvojicí workshopů o parku Trinity napsal kritik architektury v deníku Dallas Morning News Mark Lamster na Twitteru o náhodě, že se obě akce konaly současně ve stejné části města.
„Kritici se mohli zúčastnit,“ napsal Lamster o workshopu Conservancy. „Místo toho odpůrci naplánovali na stejnou dobu alternativní setkání. Pojďme do Dallasu. Přestaňte se chovat jako děti.“
To, že ze shody workshopů lze extrapolovat polemický tón, je pochopitelné, ale nevěřím, že je to opodstatněné. Ve skutečnosti lze argumentovat tím, že skutečnost, že na realizaci dvou projektů Trinity Parku pracují dvě skupiny, ukazuje, že město má potenciál posunout se – nebo se již posunuje – za hranice politického zesměšňování my versus oni, které plány Dallasu s řekou Trinity provází již desítky let.
Huntová říká, že její skupina není v žádném případě proti rozvoji parku Harolda Simmonse a vidí jejich práci jako doplňující se. Říká, že doufá, že k opětovnému zdivočení části řeky Trinity může dojít rychleji a levněji než v případě Simmonsova parku. Hunt říká, že by to mohlo posloužit jako důkaz konceptu a potenciálně pomoci při získávání podpory komunity i při získávání finančních prostředků na nákladnější Simmonsův projekt.
Během sobotních workshopů bylo také jasné, že obě skupiny dělají práci, která může pomoci oběma projektům. Ke konci workshopu Wild Dallas několik účastníků vyjádřilo potřebu zapojit obyvatele, aby pochopili, jaký druh parku nebo rezervace by měl nejlepší dopad na komunitu – nebo jakým způsobem by takový projekt mohl udržet gentrifikační trendy. Na workshopu Trinity Conservancy Brown uvedl, že jeho skupina také plánuje zapojit mnoho odborníků na životní prostředí, které shromáždil Hunt, a že práce na ekologii, hydrataci a biologii již je – a bude i nadále – životně důležitou součástí konečného návrhu.
Je zde tedy příležitost, aby si obě skupiny vyměnily poznámky a spolupracovaly. To však bude nejprve vyžadovat vybudování hlubšího pocitu vzájemné důvěry. Lamster správně uznal, že obě skupiny skutečně reprezentují některé ze stejných protagonistů, kteří se dostali na obě strany bojovné debaty o mýtné silnici Trinity. Nyní, když je tento aspekt projektu Trinity River naštěstí zažehnán, již není třeba tyto bojové linie vytyčovat. Nová dělící čára mezi oběma tábory se zhruba rozpadá na to, zda je Trinity River Park projektem architektonickým, nebo ekologickým.
Na tuto otázku se nebudu snažit odpovědět. Spíše se domnívám, že na tuto otázku odpoví práce, kterou tyto dvě skupiny vykonávají. Organizace Trinity Conservancy usiluje o komunitně zaměřený přístup k projektování, do něhož zapojí některé z nejlepších mozků v oblasti krajinářského designu, aby vytvořili park Trinity River, který, jak doufají, bude sloužit jako ústřední prostor pro setkávání občanů Dallasu. Skupina Wild Dallas se snaží o ekologicky zaměřený přístup, který doufá, že vytvoří přírodní rezervaci, která nebude mít pevně stanovený design, ale bude reagovat a vyvíjet se podle proměnlivého přírodního ekosystému řeky Trinity. Oba projekty vidí neuvěřitelný potenciál pro vzdělávání, rekreaci, péči o životní prostředí a posílení komunity, který by mohl být výsledkem jejich úsilí. Pokud oba projekty pokročí, poznáme výhody a nevýhody obou přístupů a získáme hlubší znalosti o tom, jak řídit a představit si budoucnost řeky Trinity.
Záplavová oblast řeky Trinity je obrovská. Na pískovišti je spousta místa pro více nápadů, jak nejlépe využít její potenciál. Některým oblastem pískovny Trinity budou pravděpodobně prospívat různé přístupy – nebo žádný přístup. A existuje precedens pro zapojení různých skupin do řešení různých koutů povodí. Audubonské centrum, síť stezek, golfové hřiště a koňský park, to vše se snažilo o zlepšení Trinity s rozhodně smíšenými a poněkud schizofrenními výsledky. Vytvoření LGC v loňském roce nyní umožňuje vznik subjektu, který může dohlížet na více projektů v celém rozsáhlém povodí Trinity a do jisté míry hrát roli rozhodčího.
Pokud se něco objevilo, vznik dvou vizí, jak obnovit tolik sporné záplavové území řeky Trinity, by měl být příležitostí pro zúčastněné, aby dospěli k určitému vzájemnému porozumění, že hodnoty se sbližují a historické animozity mohou jít stranou. Může a měla by existovat spolupráce, kompromis, konkurence a diskuse. Ale bez ohledu na to, čí přístup se ukáže jako lepší způsob budování budoucí Trinity, nakonec zvítězí Dallas.