Diskografie Weezer prozkoumána (aneb, Pořadí alb)

Weezer je moje oblíbená kapela. Proč ano, byl jsem rozzlobený bílý šprtský puberťák, jak jste to uhodli!?! Bez ohledu na populární a/nebo nepříliš laskavou konverzaci kolem této skupiny si myslím, že hudba, kterou vytvořili, a geniální písničkářství Riverse Cuoma jsou nesmazatelnými znaky určitého druhu popem ovlivněného rocku, který mě oslovuje nejvíce. Weezer má více společného s The Beach Boys než s Nirvanou, a to navzdory tomu, že tyto skupiny 90. let jsou v alternativních rockových rádiích často házeny do jednoho pytle. Vývoj zvuku Weezer lomený skrze Cuomovu podivnou životní pouť je dalším přesvědčivým aspektem pověsti kapely; paradoxně si myslím, že jako téměř padesátiletý manžel a otec vtělil do svých písní mladistvou zábavu jako nikdy předtím. O Weezer bych mohl mluvit celé hodiny (měl bych se ještě dostat k tomu, abych spustil podcast Weezer, o kterém přemýšlím už roky), ale to, co jsem tu dnes napsal, je průzkum diskografie skupiny. Tím chci říct, že jsem seřadil všech 12 hlavních studiových alb Weezer… doufám, že s nějakým užitečným kontextem.

EDIT 2. 1. 2019: Do seznamu jsem přidal TEAL ALBUM na 13. místo a přesunul HURLEY z 5. na 8. místo a DEATH TO FALSE METAL z 9. na 7. místo. To samozřejmě zamíchalo některými dalšími věcmi a některé kopie byly odpovídajícím způsobem upraveny. Taky mám teď tetování Weezer.

EDITACE 13. 3. 2019: Do seznamu přidáno BLACK ALBUM jako nové #10.

EDITACE 2. 3. 2021:

#15 – WEEZER (TEAL ALBUM)

Oblíbená skladba: „

TEAL ALBUM vyšlo překvapivě v lednu 2019, pouhé dva měsíce před plánovaným vydáním BLACK ALBUM. A Cuomo v té době prohlásil, že kapela již připravila základní skladby pro své další album, které následovalo po tomto albu a které se předběžně jmenovalo MASTERPIECE! TEAL ALBUM však bylo překvapivé v jiném ohledu: šlo o album coververzí. Stejně jako spousta věcí Weezer (zvěčněných v nedávném skeči na SATURDAY NIGHT LIVE) bylo dost rozporuplné. Coververze jako „No Scrubs“ byla stejnou měrou chválena i haněna (možná ještě o něco víc) a osmdesátková estetika desky vyvolala spoustu komentářů, které Weezer obviňovaly z toho, že jsou vymytou tátovou rockovou cover kapelou. Chci říct, uklidněte se, lidi. Ale na druhou stranu je třeba říct, že jde o nejhorší album Weezer. Pop-rock 80. let nijak extra nemiluju a kapela hraje většinu coververzí dost přímočaře. Pořád je to Weezer a písničky jsou pořád chytlavé a měl bych zdůraznit, že se mi to album líbí. Ale ve srovnání se vším jejich původním materiálem prostě klesá ke dnu. Je to zábavný, překvapivý experiment s několika skvosty, jako je zmíněná „No Scrubs“ a coververze ELO „Mr. Blue Sky“, ale TEAL ALBUM se prostě nemůže vyrovnat ani výrazným skladbám ze ZELENÉHO ALBA.

#14 – WEEZER (ZELENÉ ALBUM)

Oblíbená skladba: „Island in the Sun“

Woah, asi jsem si neuvědomil, jak moc je obal ZELENÉHO ALBA z roku 2001. Každopádně. Je trochu zvláštní začínat GREEN ALBUM, protože to vyžaduje trochu vysvětlení, co se s kapelou dělo po PINKERTONU (1996). V podstatě se riskantnější zvuk a texty, do kterých Cuomo podle svého názoru investoval spoustu osobních emocí a energie, nevyplatily po obrovském úspěchu BLUE ALBUM (1994). Stáhl se do ústraní, vrátil se na Harvard, poflakoval se po Bostonu; o pětileté přestávce mezi PINKERTON a GREEN ALBUM se traduje spousta podivných historek a jistých dramat, ale stačí říct, že kapelu opustil baskytarista Matt Sharp a nahradil ho Mikey Welsh. Welsh byl s kapelou jen na GREEN ALBUM a bohužel v roce 2011 ve věku 40 let zemřel, ale za slabost GREEN ALBUM rozhodně nemůže. Přes všechno mé „studování“ Weezer si nejsem jistý, v čem je problém této desky. Celý zvuk alba působí tak nějak… nevýrazně. Myslím, že Cuomo po těžším zvuku PINKERTON až příliš korigoval kurz do nablýskaného popového zvuku. Bohužel to nezní uhlazeně, jen, no, nudně. Přesto všechno je GREEN ALBUM pořád docela zábavný poslech a je příhodně krátké. „Island in the Sun“ je jednou z nejznámějších skladeb Weezer, a to z dobrého důvodu. Je to prostě okamžitě uvolňující a pohodová písnička, která mě dostane do pohody. Album v žádném případě neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne.

#13 – MALADROIT (2002)

Oblíbená skladba: „Burndt Jamb“

A tak se zdá, že Cuomo opět korigoval kurz. „Heavy metalem ovlivněný“ MALADROIT je určitě tvrdší než GREEN ALBUM, ale ne výhradně proto je lepší. Háčky na MALADROIT jsou mnohem chytlavější a v rámci alba dochází ke zvukovému zpestření, které se GREEN ALBUM nepodařilo vytvořit. Tato dvě alba patří k těm několika málo deskám Weezer, které by se daly považovat za „stejné“, ať už mezi jednotlivými skladbami, nebo mezi sebou navzájem. Na vině může být nadprodukce, zejména s ohledem na to, jak vzrušující je syrový zvuk BLUE ALBUM a PINKERTON. V každém případě je na MALADROIT několik skvělých vynikajících skladeb. „Keep Fishin'“ je opravdu zábavná píseň (a skvělý videoklip s Mupety), ale „Burndt Jamb“ je velkým stylovým odklonem od zbytku alba a vlastně i od většiny dosavadní diskografie Weezer. Lehkost písně mi připomíná indie písničkářský zvuk z počátku tisíciletí, ale kytarový riff a rytmus bicích jí dodávají více života, než kdy měla většina tohoto hnutí. A protože je to samozřejmě MALADROIT, stejně se nakonec zvrhne do teritoria kytarového rocku. Je to však skvělá malá mezihra těsně před zadní polovinou alba, která se stáhne do onoho „stejného“ území, které jsem popsal dříve. MALADROIT je o něco málo lepší než GREEN ALBUM, ale brání mu v tom zjevné zaujetí pro prodejný zvuk.

#12 – RADITUDE (2009)

Oblíbená skladba: „

RADITUDE je pravděpodobně nejvíce haněné album Weezer. A možná k tomu má dobrý důvod. Textový obsah je hloupý a reduktivní a kolaborativní skladba s Lil Waynem „Can’t Stop Partying“ je pravděpodobně nejhorší písní Weezer (podotýkám, že ne výhradně kvůli Lil Waynovi). Cuomova sólová akustická verze na albu ALONE II: THE HOME RECORDINGS OF RIVERS CUOMO (2008) je ale docela dobrá. Ale Cuomo a poprvé i externí skladatelé vytvořili několik skvělých popových háčků. Je mi líto, ale je to tak. „Trippin‘ Down the Freeway“ je pekelně chytlavá a „Put Me Back Together“ je dobrá pomalá písnička. Ale nakonec je RADITUDE zábavné album, na kterém se podle mě projevily Cuomovy nejranější touhy stát se popovou hvězdou, které v době EVERYTHING WILL BE ALRIGHT IN THE END a zejména WEEZER (WHITE ALBUM) přetavil ve zlato.

#11 – OK HUMAN (2021)

Oblíbená skladba: „All My Favorite Songs“

Weezer v poslední době všechny rád překvapuje. Poté, co kvůli pandemii COVID-19 odložili vydání alba VAN WEEZER z května 2020 na květen 2021, prostě se do toho pustili, oznámili nové album a o pár týdnů později ho vydali. Na OK HUMAN se podle všeho pracovalo ještě před VAN WEEZER, nebo alespoň v souvislosti s ním, ale zřejmě se nese v úplně jiném duchu (zřejmě, protože VAN WEEZER jsem zřejmě ještě neslyšel). Je však jisté, že smyčcový zvuk OK HUMAN se s rockem 80. let ovlivněným VAN WEEZER vymyká, ale v každém případě je toto album odkazující na OK COMPUTER (1997) od Radiohead opravdu dobré. S odkazem na přetrvávající izolaci, kterou přináší COVID, alespoň ve svém marketingu, bylo toto album natočeno s analogovým vybavením a, jak už bylo zmíněno, s celou smyčcovou sekcí. Je vzletné a krásné a umocňují ho nesmírně dobré popové háčky, které jsou k vidění zejména od WHITE ALBUM. Jestli je nějaký důvod, proč není na tomto seznamu výš, možná je to nedotažená recenze; ale nenechte se mýlit, OK HUMAN je opravdu skvělý, zábavný a dojemný poslech.

#10 – WEEZER (BLACK ALBUM)

Oblíbená skladba: „Can’t Knock the Hustle“

Dlouho očekávané ČERNÉ ALBUM vyšlo 1. března 2019, jen něco málo přes měsíc po překvapivém vydání TEAL ALBUM. A navzdory svému názvu a některým diskusím kolem jeho odhalení není deska tak „temná“, jak jsem očekával. BLACK ALBUM je rozhodně pokračováním tanečního, popového zvuku konkrétně a la PACIFIC DAYDREAM, filtrovaného skrze jakýsi nespokojený/angsty vokální projev Cuoma a pokřivenou instrumentaci. Je to první album Weezer s „explicitními“ písněmi a přichází s jistou mírou sebeuvědomělého experimentování, ale BLACK ALBUM není ponorem do temnoty, jak naznačuje jeho obal. Je to však skvělý výlet do eklektického, elektronického zvuku, který kapelu ještě více vzdaluje od kytarového rocku, který si tak pochvalovali, že pro sebe znovuobjevili na albu EVERYTHING WILL BE ALRIGHT IN THE END. Nakonec však drtivá většina písní prostě není dost… chytlavá, řekl bych. Jak už bylo naznačeno, je to taková střední cesta, kterou si možná časem zamiluju.

#9 – WEEZER (RED ALBUM)

Oblíbená skladba: „The Angel and the One“

Dvě z mých nejoblíbenějších písní Weezer a vlastně písně všech dob jsou na RED ALBUM. „Heart Songs“ a „The Angel and the One“ jsou nádherné balady, při kterých mě častěji než jindy mrazí. Bohužel všechno ostatní na albu je tak nějak vlažné. Na tomto albu Cuomo poprvé přenechal skladatelské a pěvecké povinnosti spoluhráčům Brianu Bellovi, Scottu Shrinerovi a Patricku Wilsonovi; každý z nich má na albu vlastní skladbu. Kluky mám rád, ale bohužel tyto písně jsou na albu jednoznačně nejhorší. Cuomovy vlastní skladby nesou popový zvuk a „mělčí“ texty, které naplno rozkvetou na RADITUDE a ovládnou zvuk kapely až do EVERYTHING WILL BE ALRIGHT IN THE END. Ale nemají ani pořádné háčky, které by udržely většinu ostatních desek Weezer do poloviny až konce roku 2000. Výjimkou je „Pork and Beans“, fajn song, a eklektická „The Greatest Man that Ever Lived (Variations on a Shaker Hymn)“ je opravdu zajímavá, zábavná skladba. Píseň má „segmenty“, které napodobují určitou kapelu nebo styl, a je to zvláštní jízda na horské dráze a skvělá novinka. Nakonec se ale většina skladeb na albu tak nějak těžko prokousává; RED ALBUM je tak vysoko jen díky kráse „Heart Songs“ a „The Angel and the One.“

#8 – HURLEY (2010)

Oblíbená skladba: „Unspoken“

HURLEY se stejně jako RADITUDE podíleli autoři písní mimo kapelu. HURLEY je na rozdíl od RADITUDE nářezová poprocková deska. Stále je z ní cítit snaha „dostat se k mládeži“, ale popové melodie, které jsou jejím výsledkem, stojí za to. Jestliže RADITUDE bylo album zalidněné představami mladého kluka nebo teenagera o bláznivém životě a zábavě, HURLEY je optimistickou, ale naštvanou indie reakcí teenagerů. To však neznamená, že by písně byly temné, právě naopak. Texty jsou jen trochu víc… syrově emotivní. Ať už je to cokoli. HURLEY má stále spoustu působivých veršů, například v písních „Unbroken“, „Memories“ a „Ruling Me“. Dokonce je tu i několik sebeuvědomělých, vtipných skladeb v podobě „Where’s My Sex?“. (původně „Where’s My Socks?“), „Smart Girls“ a „Time Flies“. HURLEY je v podstatě nejvýznamnějším albem třetího přechodového období Weezer (z jejich současných čtyř), chytlavé album plné silných melodií a popových hymen.

#7 – DEATH TO FALSE METAL (2010)

Oblíbená skladba: „I’m a Robot“

Moje zařazení DEATH TO FALSE METAL je trochu zvláštní, protože se často nepočítá mezi „kanonická“ studiová alba. Je to v podstatě kompilační album dříve nevydaných skladeb Weezeru, ale sám Cuomo řekl, že „logicky následuje po HURLEY“. Dlouholetý přítel kapely a historik Karl Koch ji však označuje za „zvláštní“ album. Nakonec si myslím, že je to album plné písní, které nikdy předtím nezazněly, takže ho klasifikuji jako úplně nové album. Každopádně stejně jako RADITUDE i DEATH TO FALSE METAL působí jako pokus o zásah do popových hitparád, a to navzdory tomu, že skladby nejsou současné. Textový obsah písní je jen o něco méně krkolomný, ale moje nejoblíbenější skladba „I’m a Robot“ je skutečně vtipná. Na celé desce jsou lepší slovní obraty a to, co pro mě RADITUDE vyzdvihovalo (popové háčky), se v DEATH TO FALSE METAL zlepšilo. Je to opravdu zajímavý relikt; musím přemýšlet, jestli skladby, které na sebe nabalil, byly pokusem o utužení zvuku založeného na popu, s nímž kapela v té době pracovala.

#6 – PACIFIC DAYDREAM (2017)

Oblíbená skladba: „Mexican Fender“

Poslech PACIFIC DAYDREAM byl pro mě zajímavým zážitkem. Bylo to pokračování alba Weezer WEEZER (WHITE ALBUM), fenomenálního alba, které bylo… no, o tom, jak skvělé bylo, vám povím později. Ale také to nebylo „černé album“, které bylo teasováno od vydání WHITE ALBUM (a skutečně, Cuomo se k němu vrátil a teasoval ho na Twitteru). Místo toho šlo o jakési pokračování letního popového zvuku, do kterého se kapela pořádně opřela s předchozí deskou. A je to opravdu dobré… ale ne tak dobré jako WHITE ALBUM. A už jen tímhle srovnáním se sráží o několik příček dolů. Dalším prvkem je tu možná množství času, který jsem s albem strávil. Neposlouchal jsem jeho skladby ani zdaleka tolikrát jako doslova jakoukoli jinou píseň Weezer, včetně WHITE ALBUM, které jsem si pouštěl opakovaně snad půl roku po jeho vydání. První polovina alba je skvělá série bangrů (říkají jim tak děti?), ale jeho druhá polovina je o poznání slabší, prostě nemá tak silné popové háčky a produkci. V podstatě každé jiné album výše v tomto seznamu je mnohem „ucelenějším“ zážitkem, s celkem konzistentní kvalitou napříč skladbami, a to je hlavně důvod, proč je PACIFIC DAYDREAM uprostřed balíčku.

#5 – MAKE BELIEVE (2005)

Oblíbená skladba: „Perfect Situation“

MAKE BELIEVE je pro Weezer důležitou přechodovou deskou, protože se od své popem ovlivněné tvorby z počátku roku 2000 dostali k tvorbě z konce roku 2000, kdy byli na svém kritickém dně. Masivní, hloupoučký hit „Beverly Hills“ měl samozřejmě své odstíny. Jakkoli se fanoušci Weezer snaží písni přisuzovat jakousi ironii, ve skutečnosti je to jen o tom, jak moc chtěl být Cuomo součástí této kultury. To je v pořádku; píseň je neuvěřitelně chytlavá, místy až otravně. Zbytek alba je však poněkud nuancovanější, další odlehčené pecky jako „My Best Friend“ a „The Other Way“ jsou vklíněny mezi zvučné, „velké“ písně jako „Perfect Situation“, trýznivé skladby jako „Hold Me“ a tvrdý zvuk připomínající MALADROIT s „We Are All on Drugs“. MAKE BELIEVE je zajímavé tím, jak eklektické je, a jakkoli jsem si myslel, že je to středobod, teď si uvědomuji, že je to prostě skvělá série solidních písní. Je nedoceněná. A sakra, ten obal je ještě víc z roku 2005 než obal GREEN ALBUM z roku 2001.

#4 – EVERYTHING WILL BE ALRIGHT IN THE END (2014)

Oblíbená skladba: „Go Away“

Toto album všichni prohlašovali za „návrat“ Weezer. Kromě toho, že se jednalo o první album po čtyřech letech (nejdelší období mezi alby kapely kromě dramatické pauzy v letech 1996-2001), mnozí na něm oceňovali návrat ke kytarovějšímu, rockovějšímu zvuku, jehož kořeny sahají až k prvním dvěma albům kapely. A já jsem byl jedním z nich, i když jsem si vlastně nemyslel, že se kapela někam posunula. Každopádně je EWBAITE neuvěřitelné album, které je pro Weezer něčím zcela novým a zároveň zůstává věrné kořenům kapely. První singl, „Back to the Shack“, hlásal, že nedávné snahy byly možná scestné (i když se mi líbily), což jasně ukázalo, že EWBAITE bude jiné zvíře. Je to vřelé album, které produkoval Ric Ocasek, a vrací se k syrovému, poprockovému zvuku, který Weezer tak proslavil. Je ale zřejmé, že Cuomo se z hanlivého období kapely ještě něco naučil. Pokračoval ve spolupráci s externími skladateli a své popové ambice a vlivy prolnul těsně pod povrch bezprostřednějšího návratu ke kytarovému rocku, který vyvrcholí ve třech brilantních závěrečných téměř instrumentálních skladbách na albu. „Go Away“, spolupráce s Bethany Cosentino z Best Coast, je skvělý popový duet. Je to album plné vítězů; každá píseň má skvělý háček. A myslím, že při zpětném pohledu určitě odstartovalo fascinující novou etapu kariéry Weezer, která se vyrovnala jejímu počátečnímu vrcholu.

#3 – PINKERTON (1996)

Oblíbená skladba: „El Scorcho“

Myslím, že obecně přijímaný názor na diskografii Weezer je, že první dvě alba, PINKERTON a BLUE ALBUM, jsou jejich nejlepší. A až do WHITE ALBUM jsem si to myslel také. V každém případě je PINKERTON sestupem do nejistoty, slabostí a sexuální frustrace (a podivínství) mladého Riverse Cuoma. V tom je svědectvím alternativního rockového hnutí devadesátých let, ale také hudební syntézou punkového a heavy metalového cítění a popové DNA. V tomto směru není nepodobné BLUE ALBUM, ale při zpětném pohledu se BLUE ALBUM přiklonilo k popu o něco více. PINKERTON je temnější. Nechvalně proslulé, nedokončené SONGS FROM THE BLACK HOLE a Cuomovo vtažení do vlastní černé díry po relativním neúspěchu velmi osobního PINKERTONu jsou jen některé z pověstí, které se k desce vážou. Zatímco pozdější alba se budou zjevně zabývat Cuomovým životem v tom či onom bodě, PINKERTON je jedinečný svým statusem manifestu Cuomova pohledu; mnoho pozdějších písní je psáno z jiného charakteru. Je běžnou mylnou představou, že písničkáři píší výhradně na základě svých zkušeností, ale v případě PINKERTON, ještě více než v případě BLUE ALBUM, Cuomo zpracoval jako téma sám sebe. PINKERTON se však neposlouchá těžce; ve skutečnosti je to stále zábavné album alternativního rocku 90. let. „El Scorcho“ je svižná skladba a „The Good Life“ je optimistická, i když frustrovaná hymna. Ale úzkost je skutečná, od pochybné, ale bolestně reálné „Across the Sea“ po „Tired of Sex“. PINKERTON je mistrovské dílo, o tom není pochyb, ale jen o něco méně přístupné než další dvě alba na tomto seznamu.

#2 – WEEZER (BÍLÉ ALBUM)

Oblíbená skladba: „Jacked Up“

Jakkoli skvělé bylo a je EVERYTHING WILL BE ALRIGHT IN THE END, WHITE ALBUM pro mě bylo skutečným návratem Weezer. Tím chci říct, že jsem cítil ten příval vzrušení a poblouznění, který jsem pocítil při prvním poslechu BLUE ALBUM, ten pocit objevování, který mi přímo promlouval do duše. Zní to jako nadsázka, ale skvělá hudba dokáže spojit tak, jak to nedokáže žádné jiné médium. A WHITE ALBUM je téměř dokonalá sbírka hudby, óda na kalifornské léto na pláži, lehká, vzdušná a zábavná. Při poslechu WHITE ALBUM se cítím dobře, opaluju se na slunci v melodických, popových skladbách a vzpomínám na jednodušší časy… navzdory tomu, že album vyšlo v těžkém období mého života. Každou píseň na tomto albu stojí za to přehrávat znovu a znovu, žádnou víc než „Jacked Up“, třpytivou, ale vypjatou skladbu, která je bohužel krátká. „Thank God for Girls“ je pro kapelu šíleným odklonem (v dobrém slova smyslu) a „Summer Elaine and Drunk Dori“ mě nutí zpívat s ní, i když slova moc dobře neznám. EWBAITE signalizovala, že Weezer chystají něco nového, ale WHITE ALBUM mě utvrdilo v tom, že teď máme co do činění s kapelou, která se povznesla na novou úroveň.

#1 – WEEZER (BLUE ALBUM)

Oblíbená skladba: Hm… všechny? Co třeba „My Name Is Jonas“ nebo „Say It Ain’t So“? A sakra, jo, „Buddy Holly“. Dobře, fajn, „Only in Dreams.“

Ale samozřejmě. BÍLÉ ALBUM je téměř dokonalé, ale MODRÉ ALBUM je dokonalé. Pokaždé, když ho poslouchám, žasnu, jak neuvěřitelné album to je, natož debutové. Je tak hudebně vyspělé a syrové, nadupané a chytlavé, a přitom nedotažené, a tak souzní s neurózami teenagera, kterým jsem kdysi byl. Častou kritikou alba je, že je nedospělé. Duh. BLUE ALBUM, podobně jako PINKERTON, ale v menší míře, zkoumá Cuomovy problémy a myšlenkové pochody prostřednictvím grungeem ovlivněných poct Beach Boys. Každá skladba na této desce si zaslouží analýzu a pochopení, ale hlavně místo na většině každého playlistu nejlepších alternativně rockových skladeb všech dob. BLUE ALBUM je moje nejoblíbenější album všech dob, od mé nejoblíbenější kapely všech dob, a je pro mě těžké vyjádřit slovy, jak moc ho miluju. Stačí říct, že útěk k němu se nikdy necítí špatně. Jen když nad ním přemýšlím, musím se divit, jak se všechno mohlo seřadit a umožnit Riversi Cuomovi, Mattu Sharpovi, Brianu Bellovi a Patricku Wilsonovi (a Jasonu Cropperovi), aby se pod vedením Rica Ocaseka z The Cars sešli a vytvořili takovouhle hudbu.

Tady si můžete vychutnat malý playlist Spotify s oblíbenými skladbami z každého alba.