Divadlo, psáno též theater, v dramatickém umění umění zabývající se téměř výhradně živými představeními, v nichž je akce přesně naplánována tak, aby vytvářela souvislý a významný smysl dramatu.
Přestože slovo divadlo je odvozeno z řeckého theaomai, „vidět“, samotné představení může působit buď na ucho, nebo na oko, jak naznačuje zaměnitelnost výrazů divák (který pochází ze slov znamenajících „dívat se“) a publikum (který pochází ze slov znamenajících „slyšet“). Někdy je apel silně intelektuální, jako v případě Hamleta Williama Shakespeara, ale intelektuální prvek sám o sobě není zárukou dobrého divadla. Dobrého představení Hamleta je například nesmírně obtížné dosáhnout a špatné představení je mnohem méně přínosné než brilantní předvedení frašky. Dobrý Hamlet navíc klade na diváka nároky, které mohou být větší, než je divák ochoten předložit, zatímco frašku si lze vychutnat ve stavu relativního uvolnění. Plná účast diváka je v divadle zásadním prvkem.
Je rozšířená mylná představa, že o divadelním umění lze hovořit pouze z hlediska intelektuálního obsahu scénáře. Divadlo není v podstatě literární umění, i když se tak na některých univerzitách a školách vyučuje. Dlouhá léta se díla řeckých dramatiků, Shakespeara a dalších významných spisovatelů, jako byl například Friedrich von Schiller, spíše studovala než hrála celá. Literární stránka divadelní inscenace působí nejúčinněji, je-li podřízena stránce histriónské. Nejsilněji na diváky působí herectví, zpěv a tanec, následované podívanou – pozadím, na němž se tyto činnosti odehrávají. Později, když se divák zamyslí, může zjistit, že trvalejší dojem zanechal význam textu, ale častěji je literární hodnota scénáře nebo jeho „poselství“ poměrně podružným prvkem.
Často se však předpokládá, že divadelní zážitek si lze osvojit četbou textu hry. Částečně je to důsledek vlivu divadelních kritiků, kteří se jako spisovatelé orientují spíše na literaturu. Jejich vliv je umocněn tím, že je obtížné zajistit širokou dostupnost vážného divadla; na každého člověka, který v divadle zhlédne významnou inscenaci, připadnou tisíce dalších, kteří se o ní dozvědí pouze z poznámek kritiků. Zatímco recenzenti v mainstreamovém tisku mohou přikládat větší váhu takovým prvkům, jako jsou herecké a taneční výkony, kritici v serióznějších časopisech se mohou více zajímat o textové a tematické hodnoty. Tyto vlivy se samozřejmě v jednotlivých zemích liší. V New Yorku může kritik jednoho deníku, například The New York Times, rozhodnout o osudu a historickém zápisu inscenace, zajistit jí úspěšné uvedení nebo ji donutit ze dne na den zavřít. V Londýně se však diváci vůli kritiků notoricky brání.
To neznamená, že přínos autora k divadelnímu zážitku je nedůležitý. Scénář hry je základním prvkem divadelního představení. V případě mnoha mistrovských děl je to prvek nejdůležitější. Ale i tato mistrovská dramatická díla vyžadují tvůrčí spolupráci jiných umělců než autora. Dramatický scénář, stejně jako operní partitura nebo scénář baletu, není nic víc než surovina, z níž vzniká představení. Herci, místo aby pouze odráželi výtvor, který byl již plně vyjádřen ve scénáři, dávají tělo, hlas a představivost tomu, co bylo v textu pouze stínovým náznakem. Text divadelní hry je ve vztahu k plně realizovanému představení stejně vágní a neúplný jako hudební partitura ke koncertu. Hamleti dvou skvělých herců se pravděpodobně liší více, než by se možná lišily dvě virtuózní provedení Goldbergových variací Johanna Sebastiana Bacha. Obecně platí, že skutečně nezapomenutelný divadelní zážitek je takový, v němž jsou různé prvky představení uvedeny do účelné harmonie. Je to představení, v němž text odhalil své významy a záměry prostřednictvím obratného herectví v prostředí vytvořeném s patřičnou mírou krásy nebo vizuální působivosti.
Tento článek obsahuje pojednání o divadelním umění v nejobecnější rovině, pokus o osvětlení toho, co je to divadlo a proč bylo v průběhu dějin považováno za základní lidskou činnost. Rozsáhlé pojednání o prvcích divadla lze nalézt v divadelní tvorbě. O vztahu divadla k hudbě a tanci viz divadelní hudba, opera a tanec. Historické zpracování západního divadla viz Západní divadlo. Divadelní tradice jiných kultur světa jsou zohledněny v článcích jako Africké divadlo, Východoasijské umění, Islámské umění, Jihoasijské umění a Umění jihovýchodní Asie. Obecný přehled dramatické literatury a jejích tragických a komických forem viz dramatická literatura. Dramatickou literaturou se zabývají také články o literaturách jednotlivých jazyků, národů nebo regionů – např. o africké literatuře, belgické literatuře, anglické literatuře, francouzské literatuře, německé literatuře, ruské literatuře atd.
.