V novém čísle časopisu Uncut (z ledna 2013, které právě vychází) přinášíme rozhovor s režisérem nového filmu o Gingeru Bakerovi, v němž vysvětluje, proč si bubeník Cream během natáčení zlomil nos… Bakerův bývalý spoluhráč Eric Clapton v tomto týdnu v archivním článku bolestně otevřeně vypráví o svém působení v Cream – včetně psychedelických drog, čtyřiadvacetihodinových konfrontací a jejich lásky k Pet Sounds. Z vydání časopisu Uncut z května 2004 (Take 84). Rozhovor: Nigel Williamson
_____________________
Uncut: Často se říká, že vzorem pro styl power-tria skupiny Cream byla kapela Buddyho Guye. Vzpomínáš si na to tak?
Eric Clapton: Viděl jsem Buddyho naživo a bylo to neuvěřitelné. Byl naprosto suverénní a já jsem si říkal: „To je ono.“ To bylo úžasné. Takže ano. Odtud přišel ten nápad. Zdálo se mi, že s triem můžeš udělat cokoliv – alespoň pokud jsi génius a maestro jako Buddy Guy. V tomhle směru jsem trpěl iluzemi o velikosti.
Po vydání alba Bluesbreakers se už po Londýně začaly objevovat graffiti „Clapton je Bůh“, že ano?
Přibližně v té době ano. Ale neberu zpět svá slova o iluzi velkoleposti, protože jakmile jsem vstoupil do reality a snažil se realizovat svou hudební vizi s Cream, prostě to zmizelo. Hned první den zkoušení s Jackem a Gingerem mi bylo jasné, že na to nemám.
Jak to?
Možná jsem měl něco z technických schopností, nebo jsem alespoň směřoval správným směrem. Ale neměl jsem sebedůvěru nebo něco podobného. Viděl jsem Buddyho Guye a říkal jsem si: „Tohle zvládnu taky.“ Tak jsem to udělal. Ale ve skutečnosti jsem nikdy v životě pořádně nezpíval. Jen po kouskách s The Yardbirds a párkrát s Johnem Mayallem. Viděl jsem se jako frontman skupiny Cream. Ale když jsme tam přišli, ukázalo se, že Jack je pro tu roli nejlépe vybavený. A tak se to okamžitě vyvinulo.
Jack byl také hlavním autorem písní, že?
Úplně, protože měl pracovní vztah s Petem Brownem (básník a hudebník, který s Brucem spolupracoval na textech), a tak chodil na zkoušky s hotovými písněmi. To mě nechalo přemýšlet: „Sakra, co já tady budu dělat?“. Tak jsem se obrátil k reinterpretaci obskurních bluesových písní a Ginger přišel se skladbami s africkým nebo afro-jazzovým nádechem. A o to v Cream vlastně šlo. Spojení těchto tří složek.
A ironií je, že jsi musel Gingera prakticky vydírat, aby Jacka pustil do Cream, že?
Když mě Ginger pozval do kapely, zeptal jsem se ho, kdo další v ní hraje. Odpověděl: „Ještě nevím.“ A tak jsem se zeptal. Tak jsem navrhl Jacka. On na to: „Ne, proč jsi za ním musel jít a zmínit se o něm?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Řekl jsem: „Protože jsem s ním právě hrál a je to skvělý baskytarista a vy jste spolu hráli s Grahamem Bondem a Alexisem, tak jsem si myslel, že by tě to potěšilo.“ A on na to: „Ne, my spolu vůbec nevycházíme dobře.“ Tak jsem v tu chvíli odstoupil. Pak jsem řekl, že do toho půjdu s Gingerem, jen když on půjde s Jackem. Takže musel říct OK.
Krátce poté, co Cream začali, přišli The Jimi Hendrix Experience…
V den, kdy Jimi přijel do Anglie, jsme hráli na londýnské polytechnice a Chas Chandler ho k nám přivedl. Řekl, že by si rád zahrál. A on vstal a zahrál „Killing Floor“ od Howlin‘ Wolfa. Ani dnes neznám moc lidí, kteří by to uměli zahrát. Je to velmi, velmi tvrdá hudba. Ale Jimi to zahrál a pak si dal kytaru za záda a já si pomyslel: „Můj bože, to je jako Buddy Guy na kyselině.“
Cítil ses jím ohrožený?
Zamiloval jsem si ho. Myslím, že Ginger a Jack se cítili ohroženi, protože viděli, že se chystá zahnat trh do kouta, to určitě. Ale já jsem cítil neuvěřitelnou úlevu, že je na světě ještě někdo, kdo je té hudbě oddaný stejně jako já. Samozřejmě to byl showman. Ale věděl, o čem blues je. Opravdu jsem ho chtěl poznat a strávit s ním nějaký čas. Ale byl to nepolapitelný člověk a nebyl tak přístupný přátelství. Dodnes nevím, jak to s ním doopravdy bylo, jaké měl motivy a jaký byl jeho dlouhodobý plán, nebo jestli vůbec nějaký měl. Rozhodně ale Creamovi vytrhl trn z paty. Vyprávěl jsem o něm lidem, jako byl Pete Townshend, chodili jsme za ním do různých klubů a zajímalo mě, jak chce to, co dělal, přenést na desku. Pak jsme odjeli do Ameriky natočit Disraeli Gears, což bylo podle mě neuvěřitelně dobré album. A když jsme se vrátili, nikoho to nezajímalo, protože vyšlo album Are You Experienced a všechny ostatní včetně nás zničilo. Jimi to měl v kapse. Vzal blues a udělal z něj neuvěřitelnou špičku. Byl jsem z něj v úžasu.
Jak moc ovlivnily psychedelické drogy hudbu Cream?
Velmi silně. Nevím, kolikrát jsme zkoušeli hrát, když jsme brali kyselinu, ale bylo jich několik. V Americe jsme hodně brali acid. Seznámili jsme se s Owsleym, který vyráběl materiál pro Acid Tests a Grateful Dead, a ten se objevil na všech našich koncertech. Pro mě to pokračovalo i po Cream. Pokračoval jsem v experimentování.
Když se ohlédneš zpět, jaký je podle tebe odkaz Cream?
To je zajímavá otázka, protože já vlastně nevím. Ani si nejsem jistý, co jsme vlastně chtěli udělat. Můj tehdejší dojem byl, že jsme se protloukali. Pořád to bylo: „Co budeme dělat teď?“. Tak jsme se prostě zasekli. Původní program byl, že Cream bude dada skupina. Na pódiu se měly dít všechny ty divné věci, mělo to být experimentální, vtipné a rebelské. Tehdy jsme říkali, že to bude antihudba. Ale nakonec jsme se tak vyřádili, že jsme prostě šli do instrumentální části a sledovali, co se bude dít, a tím jsme se proslavili. V době, kdy jsme odjeli do Ameriky, jsme hráli půlhodinová sóla uprostřed čehokoli. Nebyla to jen „Crossroads“. Dělali jsme to v jakékoli písničce. Dostali jsme se do velkého požitkářství a spousta snadno uspokojitelných lidí na to přistoupila. Lichotilo to naší ješitnosti a myslím, že jsme se pak přestali snažit.
Byli Cream otcové heavy metalu?
Jednalo se o kapelu Blue Cheer, která byla podle mě pravděpodobně původcem heavy metalu, protože neměla tradiční kořeny v blues. Neměli žádné poslání. Šlo jim jen o to být hlasití. Cream byli taky hodně hlasití a my jsme se nechali strhnout k tomu, že jsme měli obrovské banky zesilovačů Marshall jen tak pro nic za nic. Ale my jsme měli opravdu silný základ v blues a jazzu. Led Zeppelin převzali náš odkaz. Ale pak to posunuli někam jinam, což jsem moc neobdivoval.
Kde se vzaly melodičtější vlivy – jako ve skladbách jako „I Feel Free“?
Vcelku od Jacka. Nikdy jsem neznal jinou hudební stupnici než přísnou bluesovou. A dodnes je pro mě těžké z ní vystoupit. Jack si s sebou přinesl obrovské zkušenosti s klasickou, jazzovou a populární hudbou. Věřte tomu nebo ne, ale když se vyvíjela ideologie toho, jak chceme, aby Cream zněli, tak jsme kromě blues nejvíc poslouchali Pet Sounds. Jacka velmi zajímal názor Briana Wilsona a viděl v něm nového Bacha.
A první singl, „Wrapping Paper“, nezněl vůbec jako Cream.
To byl zase Jack. Když jsem tu písničku slyšel, řekl jsem si: „Co to je?“. A Jack řekl, že je to skvělý způsob, jak začít power trio tím, že lidem dáme něco, co se jim opravdu nelíbí, co neočekávají a co nechtějí. Ten nápad se mi líbil. Řekl jsem si: „Jo, to mi dává smysl“ . Jack měl vždycky ty nejkrásnější melodie. I jeho sólová alba po Cream byla úžasná. Songs For A Tailor – jak skvěle napsané to byly věci jako „Theme For An Imaginary Western“. Prostě fantastické.
Tvé vlastní psaní také začalo rozkvétat po melodičtější linii, s písněmi jako „Badge“.
No, za to vděčím Jackovi. Byl to jeho vliv, i když já jsem tu lyriku měl v sobě vždycky. „Badge“ byl asi můj první pokus, jak to zapsat. Vrací se to k tomu, že jsem jako dítě měl rád Josepha Lockeho a velmi tradiční formy zpěvu a hudby. Když píšu teď, musím se vždycky cenzurovat, abych tím směrem nezašel příliš daleko. Musím se hodně snažit, aby to nebylo příliš sladké.
Společně s Hendrixovou „Burning Of The Midnight Lamp“ byly „Tales Of Brave Ulysses“ na Disraeli Gears určitě jednou z prvních desek, kde byl použit wah-wah pedál. Jak k tomu došlo?
Myslím, že jsem ho sehnal v Mannyho kytarovém obchodě v New Yorku. Říkali, že ho Jimi měl, a tak mi to stačilo. Musel jsem ho mít taky. Líbilo se mi to, protože to znělo, jako když někdo mluví, a připomínalo mi to Sparkyho a ty dětské desky se všemi efekty. „Tales Of Brave Ulysses“ byla do značné míry součástí hippies z roku 1967, protože slova napsal můj spolubydlící Martin Sharp, který dělal i návrhy obalů pro alba Cream. Je v ní kytarová linka, o které jsem si myslel, že ji ještě nikdo nikdy neudělal, ale ve skutečnosti je úplně stejná jako v „Summer In The City“. Možná jsem ji z ní podprahově vytrhl, protože jsem zbožňoval The Lovin‘ Spoonful. Ale přišlo mi, že to bylo tak snadné napsat, a s wah-wah pedálem a Martinovým neuvěřitelným textem jsem měl pocit, že jsem tam opravdu udělal nějaký průlom.
Proč se Cream rozpadli?
No, pracovní vytížení bylo dost velké. Hráli jsme šest večerů týdně a já zhubnul, až jsem měl asi devět kilo a vypadal jsem jako smrt. Byl jsem ve špatné kondici. Nebylo to ani tak sebepoškozování, jako spíš zanedbávání sebe sama. Myslím, že to všechno přispělo k psychologii situace, která byla v nejlepších časech dost ošemetná. Ginger a Jack byly dynamické postavy a dost zdrcující. Měla jsem pocit, že jsem v konfrontační situaci 24 hodin denně. Polovinu času jsem strávil tím, že jsem se snažil udržet mír. A do toho se snažíte být kreativní a dělat hudbu. Volal jsem domů Robertu Stigwoodovi, našemu manažerovi, a říkal: „Dostaň mě odsud – ti kluci jsou blázni. Nevím, co se to děje, a už toho mám dost“. Vždycky mi říkal, ať tomu dám ještě týden. To se dalo vydržet, dokud nebyla žádná viditelná alternativa. Ale když se objevilo něco, co ukázalo jinou cestu, tak to pro mě skončilo.
A kdy jsi našel tu alternativu?
Když jsem slyšel The Basement Tapes. Nejdřív jsem je slyšel od kamaráda Davida Lipenhoffa z Londýna. Vyprávěl mi o kapele, která se jmenovala The Hawks, a o tom, že se teď stýkají s Dylanem. To všechno mi uniklo, protože jsem v té době nebyl velkým fanouškem Dylana. Ale slyšel jsem The Basement Tapes a znělo to, jako by naskočili na to, co bychom podle mě měli dělat. Takhle jsem chtěl, abychom zněli, a tady to dělal někdo jiný. Potom mi jiný kamarád pustil Music From Big Pink. To mnou otřáslo až do morku kostí. Poprvé jsem ji slyšel pod vlivem dost silné mexické trávy, a to ji ještě víc zveličilo.
Proč to byl takový zlom?
Protože jsem cítil, že někdo jiný dokázal to, co jsem si předsevzal, ale co se ztratilo s Jackem a Gingerem. Když se na to podívám zpětně, Cream dosáhl něčeho jiného. Ale v té době jsem to nerad uznával, protože jsem měl na mysli jiný druh poslání. Kapela to dokázala, aniž by se o to snažila, a já to choval jako zbraň zášti vůči Jackovi a Gingerovi, kteří si toho, co jsme dělali, vážili mnohem víc než já. Ale to je jedna z mých povahových vad, že nejlepší večírek je vždycky až na konci cesty. Když dostanu, co chci, už to nechci. Opravdu jsem nebyl spokojený a použil jsem The Band jako páku, abych řekl, že už toho mám dost.
Mluvil jsi s The Band o spolupráci s nimi?
Šel jsem navštívit Robbieho Robertsona a všechny ve Woodstocku. Byl tam i Dylan. Strávil jsem s nimi jeden den. Ale bylo mi úplně jasné, že jsem na jiné planetě než tihle kluci. Měl jsem afghánskou bundu, kudrnaté vlasy a růžové kalhoty. Vypadali jako The Hole In The Wall Gang. Měli velmi uzavřenou scénu. Chtěl jsem být její součástí. Ale nebyla tam žádná cesta. Nebylo tam místo. Takže jsem to mohl jen zpovzdálí obdivovat a toužit po něčem podobném.
Mohli se Cream vydat stejným směrem jako The Band?
Byl jsem si naprosto jistý, že kdybychom využili pomoci Steva Winwooda, mohli jsme se vydat tímto směrem, ale udělat to velmi anglickým způsobem. Vlastně už to začal dělat s Traffic a konceptem společné, rodinné kapely. Zpočátku jsem to nechápal. Myslím, že jsem dokonce opovrhoval tím, co dělali. Ale později jsem si uvědomil, že Traffic jsou anglickou verzí The Band. Stevea jsem se snažil dostat do kapely už dlouho. Myslím, že jsem o tom musel mluvit s Jackem a Gingerem. Ale on byl zakořeněný v tom, co dělal v Traffic. Pak se tam najednou něco stalo a on byl volný. Tak se zrodili Blind Faith.
Obrázek: Roz Kelly/Michael Ochs Archives/Getty Images