Filosofie náboženství

Dávné počátky

Dá se říci, že filosofický zájem o náboženství vznikl na Západě u starých Řeků. Mnoha trvalými otázkami filosofie náboženství se poprvé zabývali právě oni a jimi rozvíjená tvrzení a polemiky sloužily jako rámec pro pozdější filosofování po více než 1 500 let. Platón (427-347 př. n. l.), který vytvořil metafyzickou teorii forem (abstraktních entit odpovídajících vlastnostem konkrétních předmětů), byl také jedním z prvních myslitelů, kteří se zabývali myšlenkou stvoření a pokusili se dokázat existenci Boha. Platónův žák Aristoteles (384-322 př. n. l.) vytvořil vlastní metafyzickou teorii prvního neboli nehybného hybatele vesmíru, kterého mnozí jeho interpreti ztotožňují s Bohem. Aristotelovy úvahy stály na počátku tradice, která se později stala známou jako přirozená teologie – snaha racionálně prokázat existenci Boha na základě vlastností přírodního světa. Stoicismus helénistického věku (300 př. n. l. – 300 n. l.) se vyznačoval filozofickým naturalismem, včetně myšlenky přirozeného zákona (systém práva nebo spravedlnosti, o němž se předpokládalo, že je vlastní přírodě); mezitím myslitelé jako Titus Lucretius Carus v 1. století př. n. l. a Sextus Empiricus ve 3. století n. l. učili různé skeptické doktríny. Ačkoli se nejedná o původní filozofické dílo, je spis De natura deorum (44 př. n. l.; „Povaha bohů“) římského státníka a učence Marka Tullia Cicerona neocenitelným zdrojem informací o antických představách o náboženství a filozofických sporech, které vyvolávaly.

V helénistickém věku nebyla filosofie považována ani tak za soubor teoretických úvah o otázkách trvalého lidského zájmu, ale za způsob, jak má člověk vést svůj život tváří v tvář zkáze a smrti. Bylo proto přirozené, že různé postoje helénistických filosofů soupeřily s náboženstvím a zároveň mu poskytovaly podporu. Názornou ukázku povahy těchto překrývajících se a konkurujících si filozofií nalezneme ve zprávě o proslovu apoštola Pavla v athénské Areopagitice, jak je zaznamenána ve Skutcích apoštolů. V konfrontaci se stoiky, epikurejci a nepochybně i dalšími se Pavel pokusil ztotožnit jejich „neznámého Boha“ s Bohem a Otcem Ježíše Krista.

Ve 3. století začali křesťanští myslitelé přejímat myšlenky Platóna a neoplatoniků, jako byl Plotinus. Nejvlivnější z těchto osobností, svatý Augustin z Hippo (354-430), objasnil učení o Bohu v termínech Platónových forem. Pro Augustina byl Bůh stejně jako Formy věčný, neporušitelný a nutný. Augustin však také viděl Boha jako představitele nejvyšší moci a stvořitele vesmíru z ničeho. Augustinova obměna platónského myšlení ukazuje, že tito myslitelé nepřebírali řecké myšlenky nekriticky; ve skutečnosti je lze považovat za ty, kteří řecké myšlenky využívali k objasnění a obraně biblického učení před pohanskými útoky. Ve snaze objasnit své vlastní učení si vypůjčili klíčové řecké pojmy, jako je osoba (soma; persona), přirozenost (fysis; natura) a substance (ousia; substantia).