Před několika lety jsem záměrně přibrala 15 kilo, abych dostala zpátky menstruaci poté, co jsem devět let tajně bojovala s amenoreou, nedostatkem menstruace.
Viděli jste, jak můj příběh vybuchl (haló, časopis People?!). Přestala jsem běhat, přibrala jsem, podělila se o svůj příběh a o pár měsíců později jsem byla těhotná.
Teď, o pár let později, mám úžasné dítě (počkejte, batole!) a všechno v mém světě se změnilo tím nejkrásnějším způsobem. Můj život je spokojenější než kdy dřív, jsem šťastná, zdravá a (z)děravá.
Ale ani to nezabrání tomu, aby si několikrát denně nenašla cestu do mé mysli toxická myšlenka:
Proč nehubnu?
Tedy „dětská váha“.
Snažím se předstírat, že mě tato myšlenka nenapadá, a vytěsnit ji, jakmile se objeví. Chci mít možnost říct, že jsem na své nové tělo jako matka naprosto hrdá. Vždyť jsem ve svém těle vypěstovala dalšího člověka a pak ho vytlačila ven, teď přežívá a prospívá z tekutiny, kterou produkuje moje tělo.
Lidské tělo je neuvěřitelné.
To vím. Ty to víš a já jsem na své tělo hrdá.
V hloubi duše víš, že tvé tělo neurčuje, kdo jsi, tvůj vzhled neurčuje, kdo jsi.
Ale někdy máme slabou chvilku.
Možná se přistihneš, jak se plížíš po někom, s kým se srovnáváš na Instagramu, a přemýšlíš, proč jim to tak dobře vychází a tobě ne.
Možná vidíte fotku svého bývalého já a přemýšlíte, jestli se vám to ještě někdy vrátí.
Možná jste právě teď viděli nelichotivou fotku nebo pohled na sebe a zařekli jste se, že už toho bylo dost, že je čas dostat se zpátky do formy.
Ale pak vás ty Reeses Peanut Butter Cups ve skříni prostě volají, KDO SE STARÁ, říkají vám: Buď statečný. Buď silný. Buď sám sebou! Nezapomeň! Je mi úplně jedno, co si o mně myslí ostatní!“
Takže se podvolíte pomyslnému hlasu těch arašídových košíčků a cítíte se na sebe hrdí, že jste dokázali vztyčit společnosti prostředníček.
Nikdo mi neříká, že musím být hubená, abych byla šťastná, nebo hubená, abych byla rychlá běžkyně.
O chvíli později jdete na záchod nebo se večer převlékáte do pyžama a zahlédnete břicho, které vám visí až příliš přes kalhoty. Nebo se snažíte obléknout džíny, které vám prostě nejdou přes boky.
Tělo vám zaplaví výčitky svědomí.
Bijete se.
Proč jsem tak slabá? Copak nedokážu odolat ani pitomé čokoládové tyčince? Jím tak zdravě, tak proč se pořád sabotuju tím, že jím cukr (nebo chipsy nebo zmrzlinu)? Běžecká dieta nebo žádná běžecká dieta, pokud nedokážu přestat jíst tyto potraviny, nikdy se nedostanu tam, kde jsem byla. Správně, to je ono, odteď budu odolávat těm zatraceným Reeses a budu jíst superzdravě.
Pokud kamarádka nepřinese talíř sušenek, nebo někdo v práci nemá narozeniny, nebo neslavíte výročí.
Je to nekonečný proud pokušení, který v nás zanechává pocit odsouzení k záhubě a znamená, že strávíme velkou část dne s pocitem, že jsme na nic.
Tak se dostáváme do tohoto kruhu, ve kterém se točíme pořád dokola.
Ráno vstáváme s pocitem jistoty, že dnes je nový den, dokud se neobjeví pokušení nebo nezačne chuť. Podlehnete, řeknete eff you společnosti, která potřebuje být hubená, budu si užívat života tím, že si budu dopřávat požitky. Cítíte se silní, odvážní, sebevědomí. Pak se uvidíte v zrcadle a zaplaví vás ty negativní, sebesabotující myšlenky. Zařeknete se, že už toho bylo dost, žádné další pamlsky… dokud se neobjeví další pokušení, tentokrát vám lítost nad sebou samou pomůže podlehnout, proč se vůbec namáhat, nikdy nebudu vypadat jako VLOŽTE NĚKDO, S KÝM SE POROVNÁTE, tak to sním. Každé dvě hodiny se tento cyklus opakuje. Když se svlékáte do postele, vidíte se v tlumeném světle. Fuj. Zítra to MUSÍ přestat.“
Nebo možná zvládnete celý den, cítíte se silní, stateční a sebevědomí, že jste celý den odolávali těm pokušením, ale pak přijde večer, máte pocit, že si zasloužíte něco dobrého, sáhnete do sklenice se sušenkami a jednu si vezmete, ale jedna neuspokojila chuť, můžete si dát ještě kousek, jsou tak zatraceně dobré. A než se nadějete, celá sklenice je pryč a vy jdete spát s pocitem přejedení a naštvaní sami na sebe, že jste si ani tolik nepochutnali, prostě se to… stalo.
Jak mám vědět, co se vám honí hlavou?“
Protože jsem se už ocitla v obou těchto situacích a je to začarovaný kruh, ze kterého je opravdu těžké se dostat. Ani ne tak fyzicky, tím si vlastně moc neubližujeme, ale emocionálně. I když jíte dobře, přijímáte dostatek kalorií, sacharidů, tuků a opravdu dbáte na to, abyste do svého jídelníčku zařadili kvalitní potraviny, tyto myšlenky si vás stejně mohou najít.
Poté, co jsem pracovala s Nancy Clarkovou, abych se zotavila ze své amenorey, byla jsem na tom se svým tělem tak dobře. I když se mé tělo většinu času necítilo nijak úžasně, věděla jsem, že je to proto, že v něm usilovně roste malý človíček, ale jedno bylo jisté. Moje důvěra v to, kým jsem a jak vypadám, nikdy nebyla větší.
Jídla jsem, co jsem chtěla a kdy jsem chtěla. Jedla jsem, když jsem měla hlad, přestala jsem, když jsem byla plná. Nedbala jsem na to, co si o mém výběru jídla myslí ostatní, když jsem jedla venku. Ať jsem chtěl cokoli, měl jsem to.
Bylo to nádherné.
Byl jsem o 15+ liber těžší, než jsem byl pravděpodobně za 10 let, ale cítil jsem se sebejistější ohledně svého těla než kdykoli předtím. Pokud se potýkáte s amenoreou, pravděpodobně si říkáte, jak je to vůbec možné. Bylo, přečtěte si můj příspěvek o návratu menstruace a také tento dopis, který jsem napsala pro časopis SELF.
Nancy mě během těhotenství varovala, že mému tělu trvalo 9 měsíců, než se do této situace dostalo, a měla jsem mu raději dát 9 měsíců na to, aby se potom zase samo srovnalo. Žádný nátlak, abych se dostala zpátky do formy!“
Tenkrát jsem nad ní pokrčila rameny, že takové rady nepotřebuji. Můj názor se tentokrát nadobro změnil. „Pochopil jsem to“. Nancy i Renee se mi opravdu trefily do vkusu a já byla změněná žena.
Po porodu Baileyho jsem druhý den nemohla uvěřit, jak ploché mám břicho. Všechny sestry komentovaly, že vypadám, jako bych ani nikdy neměla dítě.
Samozřejmě nebylo nijak vyhraněné a stále vystupovalo, ve skutečnosti jsem si opravdu užívala, když jsem do něj tlačila, protože bylo takové heboučké a přišlo mi to opravdu zábavné. Ale byl to monumentální rozdíl oproti předchozímu dni… ano, ztráta 6kilového miminka a jeho dočasného domova z vašeho břicha to dokáže 😉
Cítila jsem se sebevědomá a šťastná, pyšná na to, co moje tělo dokázalo, a psychicky zdravá, protože moje nové myšlení na mě očividně zafungovalo, měla jsem váhu miminka plus něco navíc, přesně to, co jsem potřebovala.
Kromě toho, že zbytek té váhy s přibývajícími týdny jako by nešel dolů. Uklidňovala jsem se, že potřebuji čas, že jsem teprve týden, dva týdny, čtyři týdny po porodu, takže tyhle myšlenky můžu zahnat.
Po celou dobu jsem měla neskutečný hlad. Jedla jsem víc než Steve, sotva jsem dojedla jedno jídlo, už jsem měla hlad na další. Připadala jsem si, jako bych byla zpátky v maratonském tréninku. Bezedná jáma.
Zoufale jsem se držela Nancyiných slov. Když máš hlad, tak jez, a já to udělala.
Jedla jsem pevná jídla pokaždé, když jsem měla hlad, a pokračovala jsem v jídle, když jsem byla plná, ne když mi to připadalo dost. Neomezovala jsem se, nedržela jsem se zpátky, stále jsem si dávala, na co jsem měla chuť, kdy jsem chtěla, ale byl tu jeden rozdíl; moje chuť na sladké se vrátila s pomstou.
Od té doby, co jsem loni změnila životní styl, se moje chuť na sladké vytratila. Během těhotenství jsem se cítila velmi „meh“, co se týče sladkostí. Při jídle mi chutnaly, ale neměla jsem na ně chuť. Nejdřív jsem si myslela, že je to ranními nevolnostmi, pak jsem si myslela, že je to těhotenstvím, a pak jsem si řekla: „Páni, já jsem se té chuti na sladké fakt zbavila tím, že jsem jedla dost.“
Ale teď, ať jím, jak jím, chutě jsou pořád ty tam a častěji než jindy jim podlehnu a jím ta jídla s ospravedlněním: „Právě jsem porodila! Dej si pauzu, a kromě toho spaluješ 500 kalorií denně navíc, když kojíš, nezapomeň.“ Ano, křičím si to v duchu.
Spíš než abych hubla, jsem přibírala.
Jak je to možné?! Myslela jsem si, že kojením se váha dítěte snižuje. Proč to u mě nefunguje?“
Tehdy začíná past srovnávání. Začnete hledat někoho, s kým se můžete srovnávat. Někoho, kdo dokázal to, v co jste doufala, a vy se cítíte hrozně. Vaše mysl se vrátí k tomu, že se vám nelíbí, co vidíte, když se podíváte do zrcadla.
Moje kamarádka říkala, že se po porodu cítila, jako by její tělo bylo chrámem, tak proč já to své tolik nenávidím?
Pro útěchu se vracíte ke svým požitkům, dokonce i snahu zhubnout považujete za ztracený případ, půjde to dolů, až přijde ten správný čas, říkáte si.
Tak čas plyne a vy buď pokračujete ve spirále, nebo přestanete. uvědomte si, že tyto myšlenky jsou to, co vás sabotuje, ne jídlo.
To, že trávíte všechen ten čas přemýšlením o tom, jak „špatně“ vypadáte (když si toho vlastně nikdo jiný ani nevšiml), zatímco byste si mohli uvolnit více času a myslet na úžasnější věci, například na to, že jsem mohla mít dítě!
Naštěstí vám mateřství nedovoluje moc času zabývat se těmito myšlenkami, přičemž děti jsou známé tím, že potřebují vaši pozornost, a mě to z toho hned vytrhne, ale pokud na tom teď nezapracuji, budou tyto myšlenky hnisat ještě dlouho poté, co Bailey vyroste… a já jí je předám, což je to poslední, co bych kdy chtěla.
Chci, aby vyrůstala s pocitem, že dokáže všechno. Že to, jak vypadá, neurčuje, kdo je, ale že je silná a sebevědomá žena (což už jsem jí říkala), která si může jít za jakýmkoli snem a změnit tento svět k lepšímu.
Můžete se rozhodnout, že s tím něco uděláte, a to tak, že navštívíte registrovaného dietologa, jako je Nancy, nebo si s někým promluvíte o tom, jak se cítíte, a přijmete, že váha půjde dolů, až na to bude vaše tělo připravené, pokud vůbec půjde dolů. Často máme pocit, že potřebujeme shodit těch posledních pět kilo, a o tom jsem už mluvila, můj vzkaz těm z vás, kteří chtějí shodit posledních pár kilo.
Možná se vaše tělo drží na této váze, protože na ní chce právě teď být, potřebuje to palivo navíc, jídlo navíc, aby se dostalo přes náročné období, kterým se snaží projít. Čím více s tím bojujeme, nejenže se naše tělo nyní stresuje, protože se omezujeme a jdeme proti tomu, co žádá, ale nyní jsou naše mysli v tomto točícím se víru, kde naše sebevědomí prudce klesá, a to nejen v našem těle, ale i v tom, kým jsme jako lidé, protože negativita se šíří do dalších oblastí.
Kromě toho stres jen zvyšuje pravděpodobnost, že se na něj tělo upne, takže si tím nijak nepomáháme.
Myslíte, že bychom mohly být kamarádky?
Být maminkou je TĚŽKÉ, zvlášť když se cítíte tak přetížené. Pokud potřebujete kamarádku, někoho, kdo vám pomůže znovu objevit, kdo jste, nebo vás třeba jen vyslechne. Napište mi níže svůj e-mail a já se vám ozvu
Takže, kamarádky moje, ať už jste po porodu, nebo ne, doufám, že se ke mně připojíte a budete důvěřovat svému tělu. Důvěřovat mu, že vám řekne, co právě teď potřebuje.
Pokud potřebujete sníst ty kalorie navíc, klidně to udělejte. Ano, možná budete v tomto bodě svého života o pár kilo těžší, ale tato část vašeho příběhu, tato kapitola vaší knihy bude mít ve vašem životě nějakou roli, nějakou lekci, kterou se musíte naučit, a dokud si neuděláte čas, abyste se tuto lekci naučili tak, jak vám bylo určeno, bude se vám stále vracet.
Přemýšlejte o tom, jak rychle čas plyne. Když vidíte, že kamarád uběhl závod, teď si dává dva týdny pauzu, a než se nadějete, zužuje se na další závod. Čas prostě takhle letí, a tak si toho ostatní nevšimnou tak, jako si toho všimnete vy.
Namísto toho, abyste žili svůj život v pocitu viny a ve strachu z toho, co si budou myslet ostatní, užívejte si tento čas ve svém životě, kdy si můžete dopřát nějaké dobroty navíc, ale opravdu to udělejte, přestaňte je vnímat jako pocit viny, a místo toho se rozhodněte, že si je dáte, udělejte si čas na to, abyste si tu chuť opravdu vychutnali, protože možná nebudete moci mít vždycky ty potraviny, které máte rádi… no tak často jako teď.
Nancy mě naučila, že bychom se opravdu nikdy neměli skrývat před svými požitky, že neexistují žádná špatná jídla, že mohou být VŽDY ve vašem jídelníčku… jen možná ne tolik 🙂
Tak si to užijte a přidejte se ke mně a určujte si svou budoucnost sami, nenechte si od společnosti namluvit, že se musíte „vrátit“ tam, kde jste byli.
Nejsi stejný člověk, jako jsi byl tehdy, tak proč by ses k němu chtěl vracet teď?