Jazykové rodiny Evropy se dělí do několika širokých kategorií. Jsou to indoevropské jazyky, které zahrnují románské, germánské, slovanské a keltské podskupiny spolu s řečtinou a albánštinou. Íránské jazyky a většina jazyků Indie jsou také indoevropské. Dále jsou to jazyky Finska a Maďarska, o nichž se předpokládá, že patří do širší ugrofinské rodiny.
Ať už je platnost tohoto uskupení jakákoli, příbuznost maďarštiny a finštiny s jazyky, které se dochovaly hluboko v Eurasii, za Uralem a na Sibiři, není sporná. Turkické a semitské rodiny se v Evropě uchytily prostřednictvím turečtiny a maltštiny. A konečně tu máme baskické dialekty. Baskičtina není příbuzná s žádným jiným jazykem na světě, je to jazykový izolát. Objevily se pokusy spojit baskičtinu s jazyky na Kavkaze, ale jedná se o velmi spekulativní domněnky.
Takže odkud se vzala baskičtina? Obecně se předpokládá, že baskičtina je autochtonní řečí Pyrenejského poloostrova, snad příbuzná s předlatinskými dialekty dochovanými na jihu a východě poloostrova (Římané přišli na scénu v době, kdy Španělsko částečně ovládaly i keltské kmeny). Mnozí jdou ještě dál a tvrdí, že Baskové jsou čistými potomky prvních moderních lidí, kteří přišli na evropský kontinent, dědici kromaňonců. I když je toto tvrzení trochu přehnané, mnozí připouštějí, že baskické populace pocházejí z lovců a sběračů, kteří se na kontinentu vyskytovali v době, kdy z Blízkého východu přišli neolitičtí zemědělci a z východu se sem tlačili indoevropští mluvčí.
Z hlediska historické genetiky vedou tyto předpoklady k tomu, že se baskická populace používá jako „referenční“ pro domorodou složku evropského původu, která sahá až do posledního glaciálního maxima a po ústupu ledu se rozšířila z iberského refugia.
Jedním z důvodů pro předpoklad baskické starobylosti &čistoty jsou genetické zvláštnosti Basků. Především mezi ně patří to, že Baskové mají zřejmě nejvyšší frekvenci Rh- na světě, a to především kvůli vysoké frekvenci nulové alely v populaci (jde o recesivně vyjádřený znak). Rh- je mimo Evropu velmi vzácný, ale jeho frekvence vykazuje západo-východní gradient i v rámci kontinentu. Předpokládá se, že míšení krevních skupin Rh- a Rh+ odráží míšení lovců-sběračů a zemědělců po době ledové.
Výše uvedená mapa znázorňuje četnosti tohoto znaku a můžete vidět, jak je oblast Baskicka ohraničena. Jedná se o starou mapu, protože krevní skupiny byly hojně sbírány na počátku 20. století.
Z důvodu rané znalosti tohoto dědičného znaku máte spoustu podivných antropologických teorií, které se odvíjejí od genetiky krevních skupin, jež vznikly na počátku 20. století. Ale ještě v polovině 90. let L. L. Cavalli-Sforza v knize The History and Geography of Human Genes (Historie a geografie lidských genů) s použitím klasických markerů uvedl, že Baskové vykazují určité odlišnosti. V průběhu let s rozvojem fylogenetiky Y a mtDNA tato odlišnost vzala za své.
Myslím, že data mají tendenci potvrzovat očekávání, nebo jsou tak často interpretována. Ale nedávný příběh haploskupiny R1b silně naznačoval, že Baskové se nijak neliší od ostatních západoevropanů a jsou pravděpodobně potomky samotných neolitických zemědělců!“ Nová práce v Human Genetics podporuje tvrzení, že Baskové jsou stejní jako ostatní Evropané, A genome-wide survey does not show the genetic distinctiveness of Basques:
Baskové jsou kulturní izolát a podle převážně alelových frekvencí klasických polymorfismů také genetický izolát. Zkoumali jsme odlišnost španělských Basků od ostatních iberských populací pomocí husté, celogenomové matice SNP. Zjistili jsme, že F ST vzdálenosti mezi španělskými Basky a ostatními populacemi jsou podobné vzdálenostem mezi dvojicemi nebaskických populací.
Stejný výsledek jsme zjistili při PCA jedinců, která ukazuje obecné rozlišení mezi Ibery a ostatními obyvateli jižní Evropy nezávisle na tom, zda jsou Baskové. Přírodní výběr zprostředkovaný patogeny může být zodpovědný za vysokou diferenciaci, která byla dříve zaznamenána u Basků u velmi specifických genů, jako jsou ABO, RH a HLA. Baskové tedy nemohou být považováni za genetickou odchylku v rámci obecného rozsahu genomu a interpretace o jejich původu možná budou muset být revidovány.
Pomocí SNP-čipu zkoumají spoustu genetických variací u různých skupin ze Španělska a Francie se zvláštním zaměřením na rozdíly mezi Basky a ne-Baskiky, stejně jako u evropského vzorku HGDP. Měli asi 30 jedinců v 10 skupinách, které jsou v jejich vzorku jedinečné. Původně se zabývali Fst na úrovni populace, ale myslím, že PCA je skutečně informativnější:Omezili se na 109 SNP, které byly ze stovek tisíc na čipu nejvíce informativní. Mezi Basky a nebasky není žádný skutečný rozdíl. Je třeba si uvědomit jednu věc: je poměrně dobře doloženo, že baskické dialekty byly v raném historickém období rozšířenější než dnes, takže existuje mnoho španělsky mluvících obyvatel Navarry a francouzských Gaskoňců, kteří jsou téměř jistě potomky Basků. Přesto zde není žádné ostré rozdvojení, které by se dalo očekávat z celkových národních vzorků, které by mohlo poukazovat na kryptickou baskickou &nebaskickou genetickou propast.
Vzhledem k dávné extrakci DNA je historická genetická historie Evropy právě teď v pohybu. Uniparentní haploskupiny, o nichž se na počátku minulého století předpokládalo, že jsou pozůstatkem lovecko-sběračského substrátu, jimi vůbec nemusí být. Nový výzkum R1b naznačuje, že pochází z Anatolie, a její vysoká frekvence u Basků také zpochybňuje představu, že Baskové jsou čistými potomky paleolitických Evropanů.
Proč si lidé mysleli, že Baskové jsou tak výjimeční? Především proto, že jejich jazyk je zvláštní. Není totiž indoevropský. Jak jsem uvedl výše, zdá se, že v době dobytí Římany procházela velká část Španělska, zejména mimo pobřežní středomořský okraj, procesem keltizace. Nakonec indoevropeizaci dokončili Římané rozšířením latiny. Loci římské kulturní expanze však byly kolonie, které se soustředily podél pobřežních oblastí Středomoří. Pyrenejský poloostrov, který směřoval k oceánu, byl okrajovou hranicí, kde latinizace zřejmě probíhala poměrně pomalu a liknavě, dokud se Západní říše nezhroutila. S opětovnou barbarizací vnitrozemí a atlantické části Pyrenejského poloostrova se Baskům podařilo vybojovat si výklenek jako silní aktéři (proslavili se tím, že obtěžovali vojska Karla Velikého, když se po výpravě v severní části Pyrenejského poloostrova vracela do Francie).
Za horami na okraji Evropy a proti oceánu se Baskové indoevropeizaci vyhnuli. Pravděpodobně šlo o pouhé štěstí a náhodný dějinný zásah. Existuje spousta kandidátů na neindoevropské jazyky po celé Evropě, obecně známých z ojedinělých nápisů, ale ať už je pravda jakákoli, zdá se, že během několika tisíc let před Kristem se indoevropské dialekty rozšířily po většině kontinentu. Pouze na Pyrenejském poloostrově proběhl tento proces dostatečně pozdě, takže jeho záblesky zachycujeme v textových záznamech. Je možné, že Finové v severovýchodní Evropě jsou také předindoevropští, zachovaní díky zvláštní ekologii svého regionu (druhý model je, že Finové jsou sami nově příchozí, kteří se tlačili podél arktického okraje od Uralu.)
Ale před Indoevropany tu byly pravděpodobně jiné vlny migrantů přinášející vlastní kulturu, mezi nimi především neolitičtí zemědělci. Je pravděpodobné, že Mínojci na Krétě mluvili předindoevropským jazykem a mohli být potomky této vlny zemědělců z Blízkého východu. V tuto chvíli se domnívám, že je stejně pravděpodobné, že Baskové jsou potomky neolitických osadníků, kteří se proháněli po litorálních okrajích Evropy, jako že jsou paleolitickou populací, i když je spravedlivé poznamenat, že je nepravděpodobné, že by byli „čistí“ v obou těchto významech.
Dovolte mi na závěr uvést závěr autorů:
Naše analýza ukázala, že při použití celogenomového pohledu se Baskové nijak zvlášť neodlišují od ostatních iberských populací. Rozpor s předchozími zprávami, které Basky líčily jako geneticky odlehlé, lze vyřešit, pokud uvážíme, že polymorfismy, které odpovídají za většinu této diferenciace, leží v genech, jako jsou ABO, RH a komplex HLA, které jsou vzhledem ke svému zapojení do interakcí mezi hostitelem a patogenem zřejmým cílem přírodního výběru u předků populací i v mikrogeografickém měřítku.
Jedná se o další příklad solidních poznatků v populační genetice, kterých lze dosáhnout pomocí husté mapy celogenomových SNP, i když je do služby nasazen pouze nejjednodušší statistický deskriptor, totiž frekvence alel. Budoucí data se stovkami tisíc SNP typizovaných individuálně ve velkých vzorcích budou muset potvrdit současná zjištění.
Existují praktické důvody, proč byla data o krevních skupinách analyzována a interpretována jako první. Nyní však existují důkazy, že distribuce krevních skupin není náhodná a může vznikat jako reakce na tlaky nemocí. Jinými slovy, nejsou to neutrální markery, které dávají dobrý smysl pro určení původu. Právě tento problém v kombinaci s baskickou genetickou (přinejmenším na těchto lokusech) a jazykovou jedinečností činí pochopitelným, proč je teze o lokální starobylosti Basků přitažlivá. Starý řád však nyní musí pravděpodobně ustoupit novému.
Poznámka: Vzhledem k místu, kde jsem vyrůstal, jsem znal poměrně dost amerických Basků a obecně byli na své osobité dědictví velmi hrdí. Zpětně si myslím, že je pozoruhodné, že žádný z nich se neoznačoval za Latinoameričana nebo Hispánce, ani se nehlásil ke španělskému dědictví. Rozhodně byli Baskové, což bylo něco jiného.
H/T Dienekes
Citace:
Citace: Laayouni et al., A genome-wide survey does not show the genetic distinctiveness of Basques, Hum Genet DOI 10.1007/s00439-010-0798-3