Většina dnešních populací domácích pískomilů pochází z několika divokých jedinců, kteří byli odchyceni v rozsáhlých otevřených pouštích a polopouštích Mongolska. Od svého odchytu byla tato zvířata chována v zajetí, jejich počet a obliba rostly, až dosáhly takového postavení v obchodech se zvířaty v zájmovém chovu, jaké vidíme dnes.
Gerbilové, kteří jsou chováni jako domácí mazlíčci, patří k jednomu z pouhých dvou druhů pískomilů v rámci upřímně řečeno obrovské čeledi pískomilovitých. Tato skupina druhů má více než sto různých příslušníků, z nichž většina pochází ze suchých klimatických oblastí celého světa. Z této skupiny se jako domácí mazlíčci chovají pouze někteří zástupci – pískomil mongolský a pískomil tlustoocasý.
Většina druhů pískomilů stále žije ve volné přírodě, stejně jako jejich předkové
Pískomilové tlustocasí pocházejí z jiné oblasti zeměkoule – ze severních oblastí saharské pouště, a tak se s nimi můžeme setkat například v Alžírsku. Tato zvířata jsou zdatnými přeživšími pouště a v průběhu času se u nich vyvinula schopnost ukládat si tuk do ocasu – odtud jejich název. Pokud jsou tato zvířata zdravá, mají dlouhé ocasy bez srsti, které by měly být poměrně těžké a silné. Koncem devatenáctého století je objevil biolog Fernand Lataste, a přestože jejich popularita v posledních letech vzrostla, je podstatně těžší tyto pískomily sehnat než jejich mongolské příbuzné.
Více informací o historii těchto malých zvířat najdete na naší stránce Historie pískomilů.