Kdo byli gladiátoři ve starém Římě? Plus Spartakus, Crixus a 8 dalších bojovníků, které byste měli znát

Q: Kdo byli gladiátoři starověkého Říma?

A: Většina gladiátorů byla zakoupena na trzích s otroky a byla vybrána pro svou sílu, vytrvalost a dobrý vzhled, říká doktor Miles Russell. Ačkoli byli gladiátoři bráni z nejnižších vrstev společnosti, byli odlišnou rasou než „normální“ otroci nebo váleční zajatci, byli to dobře vycvičení bojovníci, jejichž jedinou životní úlohou bylo bojovat a občas zabíjet pro pobavení římského davu.

Ne všichni, kdo bojovali jako gladiátoři, však byli otroci nebo trestanci. Někteří byli občané, kteří měli smůlu (nebo byli silně zadlužení), zatímco někteří, jako například císař Commodus, to dělali prostě pro „zábavu“ (více informací níže).

Ať už byly důvody, proč skončili v aréně, jakékoli, římská veřejnost gladiátory obdivovala pro jejich statečnost a duchapřítomnost. Jejich podobizny se často objevovaly na mozaikách, nástěnných malbách i na skleněných a keramických nádobách.

• Krátký průvodce starověkým Římem a Římany a 9 fascinujících faktů

Otázka: Jaký byl život gladiátora ve starém Římě?

O: Až do objevu měst pod Vesuvem v 18. století jsme prakticky vše, co jsme o gladiátorech věděli, čerpali ze zmínek v antických textech, z náhodných nálezů kamenných soch a nápisů a z působivých staveb amfiteátrů rozesetých po celé římské říši, píše Tony Wilmott.

Gladiátoři byli v římské společnosti na samém dně. Tak tomu zůstalo bez ohledu na to, jak moc byli lidem oslavováni. Římané si nad většinu vlastností cenili „virtus“, což znamenalo především chovat se statečně a vojensky. Ve způsobu boje a především v klidném a odvážném přijetí smrti to mohl prokázat i gladiátor, opovrhovaný otrok.

Gladiátoři byli rozděleni do kategorií – každý byl vyzbrojen a vystrojen charakteristickým způsobem – a poté byli postaveni proti sobě ve dvojicích, které měly ukázat různé formy boje.

• Gladiátoři ve starověkém Římě: jak žili a umírali?“

Q: Jaké typy římských gladiátorů existovaly?

Když Římané chodili na gladiátorské hry, neviděli by jen stále stejný boj na život a na smrt. Viděli by dobře sehraný sled desítek různých bojovníků – samozřejmě stále dokola bojujících na život a na smrt.

Každý typ gladiátora měl své stanovené zbraně, zbroj a vzhled a byl by postaven proti jinému bojovníkovi. Takže muž s malou zbrojí byl zranitelný, ale rychlý, zatímco ti v plné zbroji se rychle unavili.

Mezi prvními gladiátory byli váleční zajatci – zkušení bojovníci, kteří si ponechali svá jména, například Thrákové (jako Spartakus), Samnité a Gallové. Většina z nich však dostala jméno speciálně pro arénu. Mohli to být retiarius, bojující s trojzubcem a sítí, obvykle proti secutorům, vyzbrojeným mečem, štítem a hladkou přilbou.

Hoplomachus měl kopí a dýku, zatímco bestiarius čelil divokým zvířatům. Eques jezdil na koni, ale pokud jel na voze, byl to essedarius. Snad nejpodivnějším typem byl andabatus, který bojoval v přilbách bez otvorů pro oči.

Q: Účastnili se římští císaři gladiátorských her?

A: Zpravidla ne – soutěžit by bylo pod úroveň císaře. To však Commodovi a Neronovi nebránilo…

Krvavé gladiátorské hry a rychlé a zběsilé závody vozatajů byly zábavou pro masy – a pro císaře velkolepou příležitostí předvést se. Dva obzvláště vyšinutí a sadističtí císaři se však rozhodli dostat se blíže k akci. Ve druhém století Commodus, který se považoval za reinkarnaci Herkula, vyvolal nespočet skandálů tím, že bojoval v inscenovaných zápasech, obvykle proti vyděšeným členům davu nebo zraněným vojákům. Není divu, že nikdy neprohrál. Klidně se utkával i s divokými zvířaty – pokud byla v kleci a on stál na vyvýšené plošině vyzbrojen lukem.

Nero byl mezitím milovníkem vozatajských závodů. V roce 67 n. l. dokonce změnil datum konání olympijských her, aby se jich mohl zúčastnit, a celou dobu nepříliš okatě podváděl. Použil deset koní místo standardních čtyř a byl vyhlášen vítězem – přestože vypadl z vozu hned v první zatáčce.

Otázka: Bojovali gladiátoři obvykle na život a na smrt?

Otázka: Představa řady gladiátorů stojících před svým císařem a pronášejících děsivá slova: „My, kteří se chystáme zemřít, tě zdravíme,“ je silná, ale velmi zavádějící, vysvětluje historik Justin Pollard.

Ačkoli se odsouzený zločinec nemohl těšit na dlouhý a šťastný život v aréně, většina gladiátorů byli profesionálové, pro které byl boj způsobem života, nikoli způsobem smrti. Souboje na život a na smrt byly skutečně vzácné a mnozí gladiátoři se stali sportovními hrdiny své doby. Ženy vyrývaly jejich jména na šperky, teenageři malovali jejich hesla na zdi veřejných lázní, a pokud vše dobře dopadlo, odcházeli do důchodu bohatí a svobodní. Na slavném amuletu z Leicesteru, který ztratila mladá dívka někdy ve druhém století našeho letopočtu, je vyškrábáno: „Verecunda miluje Lucia Gladiátora!“. – a byl to běžný sentiment.

To ovšem neznamená, že s tím nebylo spojeno určité riziko. Při zvláštních příležitostech mohl sponzor her – a téměř všechny hry byly zcela placeny sponzory – vytřískat peníze a požádat gladiátory, aby bojovali na život a na smrt. Za tuto výsadu však musel hodně zaplatit a za prohrané gladiátory musel trenérovi vyplatit odškodné. Být gladiátorem bylo samozřejmě nebezpečné, ale stejně tak je nebezpečné hrát ragby nebo box. S výjimkou nehod a „zvláštních příležitostí“ gladiátoři nebojovali o život, ale o den, kdy dostanou svůj dřevěný meč – symbol důchodu a svobody. Mnozí z nich pak zakládali vlastní gladiátorské školy.

Q: Jak populární byly gladiátorské zápasy ve starověkém Římě?

A: Ne tak populární, jak si možná myslíte, říká Dr. Harry Sidebottom. Kapacita míst k sezení na hlavních místech představovala „hrubý a hotový“ ukazatel popularity různých veřejných představení v Římě. Aréna pro gladiátorské zápasy, Koloseum – ve starověku známé jako Flaviův amfiteátr – byla obrovská. Moderní archeologové odhadují, že se do něj vešlo 50 000 lidí. Jeden starověký zdroj uvádí počet ještě vyšší, a to 87 000.

Ještě trpasličí Circus Maximus, kde mohlo závody vozatajů sledovat asi 250 000 lidí. Navzdory popularitě pantomimy (která měla blíže k našemu baletu než k modernímu panto) se divadelní představení umístila až na slabém třetím místě. Největší římské divadlo, Marcellovo, pojmulo pouhých 20 500 diváků.

• Chléb a cirkusy: co se dělo v amfiteátrech Římské říše

Q: Museli lidé ve starověkém Římě platit, aby viděli zápasy gladiátorů?

O: Římské hry gladiátorských zápasů a honů na zvířata byly velkou podívanou, kterou pořádali senátoři, obchodníci a později výhradně císaři, aby si získali náklonnost a přízeň mas. Náklady na pořádání těchto akcí byly obrovské, od dovozu a krmení exotických zvířat až po vydržování gladiátorů. Hostitelé však chápali, že masy potřebují zábavu, která by je rozptýlila od tíživé životní reality.

Například zahajovací hry v Koloseu v roce 80 n. l. trvaly 100 dní a zcela je zaplatil císař Titus. Všechny vstupenky byly volně přidělovány (formou loterie) občanům starověkého Říma. Charakter diváků byl však přísně regulován, nejlepší místa v sále patřila bohatým a vyšším vrstvám.

Ženské gladiátorky byly často zdrojem zábavy pro římský dav – obvykle se utkávaly s trpaslíky nebo zvířaty v polopornografických komediálních zápasech. Souboj těchto dvou žen se však dochoval jako zajímavý příklad vážného ženského klání. Jejich jména odkazují na mýtický konflikt mezi bohem Achillem a královnou bojovného kmene Amazonek. Starověký mramorový reliéf, který se nyní nachází v Britském muzeu, ukazuje, že tyto dvě ženy bojovaly dobře a důstojně a na jeho konci byla oběma udělena svoboda.

• Vyhýbali se římští muži vojenské službě?“

Ztvárnil ho Joaquin Phoenix ve filmu Gladiátor z roku 2000 a byl zde císař, který nejen rád sledoval boje na život a na smrt, ale aktivně se jich účastnil. Byl to narcistický tyran, který byl známý tím, že mrzačil a zraňoval lidi a zvířata, proti nimž se postavil, nebo dával svým protivníkům dřevěné meče, čímž se stal u římských davů neoblíbeným. Pokaždé, když vyhrál, odměnil se jedním milionem stříbrných mincí. Potkal ho hrozný konec, když byl v roce 192 n. l. zavražděn, částečně motivovaný jeho směšnými výstřelky v roli gladiátora.

Attilius byl dobrovolník a práci gladiátora pravděpodobně přijal, aby splatil své velké dluhy. Naštěstí se mu v aréně podařilo najít své pravé poslání. V první bitvě, přestože proti němu stál muž, který vyhrál 12 ze 14 zápasů, dlužník svého soupeře nejen porazil, ale zopakoval to i v dalším klání – kde jeho protivník rovněž vyhrál 12 ze 14 zápasů, čímž si Attilius získal obdiv a následovníky.

Gladiátoři byli obvykle otroci a Flamma pocházel ze vzdálené provincie Sýrie. Zdá se však, že mu bojový styl života vyhovoval – čtyřikrát mu byla nabídnuta svoboda poté, co vyhrál 21 bitev, ale on ji odmítl a pokračoval v bavení davů v Koloseu (vpravo) až do své smrti ve věku 30 let. Jeho tvář byla dokonce použita na mincích.

• Sýr, rozhněvaní bohové a nekvalitní chirurgové: nepravděpodobná smrt římských císařů

Spartakus je pravděpodobně nejslavnější římský gladiátor, tvrdý bojovník, který vedl masivní povstání otroků. Poté, co byl zotročen a prošel gladiátorskou výcvikovou školou, která byla neuvěřitelně krutým místem, se spolu s dalšími 78 lidmi vzbouřil proti svému pánovi Batiatovi pouze za použití kuchyňských nožů. Hnutí nakonec nashromáždilo 70 000 stoupenců, kteří plenili města po celé Itálii. Spartakus se pokusil odvést svou rozvášněnou skupinu zpět domů do rodné země, ale oni raději zůstali a zvětšovali své neblahé zisky. Římské legie nakonec tisíce z nich porazily a ukřižovaly a Spartakus byl zabit v bitvě v roce 71 př. n. l.

Neexistuje žádný způsob, jak legendární vůdce zemřel. Měl být v centru bojů, když Marcus Licinius Crassus, římský vojevůdce, který měl peněz na rozdávání a slávy na rozdávání, zasadil smrtící úder vzpouře otroků, takže není divu, že zmizel v mase těl a krve. Rozhodně by na krku nenosil ceduli s nápisem „JSEM SPARTAKUS“.

Pokud víme, Spartakus mohl být mezi 6 000 zajatci, které nechal Crassus ukřižovat podél Appiánské cesty.

Tento přítel nechvalně proslulého císaře Nerona se rozhodně dočkal jistého zvýhodnění. Spiculus byl jedním z jeho oblíbených gladiátorů, skutečný miláček davu a showman. Nero mu daroval obrovské bohatství, paláce a pozemky, a když byl zlý císař v roce 68 n. l. svržen, požádal Nero o smrt rukou Spicula, muže, kterého si zjevně vážil. Gladiátor však nebyl k nalezení, a tak si Nero vzal život sám.

Tito dva byli v aréně často soupeři a zvěčnil je básník Martial. Píše, že po několika hodinách boje, kdy předváděli davu skvělou podívanou, dvojice současně složila meče – a ponechala tak svůj osud v rukou diváků, kteří mohli na žádost císaře rozhodnout, zda bojovníci přežijí, nebo zemřou, tím, že zvedli nebo sklopili palec. Císař Titus, dojatý jejich dobrým sportovním chováním, dovolil oběma mužům odejít z boje jako svobodní muži, což byl zcela jedinečný a nečekaný výsledek.

Gladiátoři bojovali s divokými zvířaty i mezi sebou navzájem, i když většina z nich byli pouze špatně vybavení zločinci odsouzení k smrti šelmou. Vzácným příkladem úspěšného „bestiáře“ byl Carpophorus, který údajně zabil 20 zvířat za jediný den, včetně lva, medvěda a leoparda v jediné bitvě. Podařilo se mu také oštěpem usmrtit nosorožce. Veřejnost ho začala přirovnávat k bohu Herkulovi, což mu ochotně nahrávalo.

• 6 věcí, které jste (pravděpodobně) nevěděli o zvířatech ve starověkém Římě

Tetraites byl dříve ztracen pro historii, dokud graffiti v Pompejích objevené v roce 1817 neodhalilo jeho příběh. Bojoval s holou hrudí, mečem, plochým štítem a pouze základní zbrojí. Byl populární po celé říši a památky (například skleněné nádoby) popisující jeho bitvu s kolegou gladiátorem Prudem byly objeveny až ve Francii a Anglii.

Tento Gal byl Spartakovou pravou rukou. Pomáhal mu přeměnit jejich skupinu povstalců z otroků na zdatné vojáky, Crixus bojoval po jeho boku a cestou si získal jeho důvěru a respekt – i když se rozešli těsně předtím, než chtěl Spartakus opustit Itálii. Když byl Crixus v roce 72 př. n. l. zabit v bitvě, nařídil Spartakus na jeho počest povraždit 300 římských vojáků.

Tento článek byl poprvé publikován v únorovém vydání BBC History Revealed z roku 2017

.