První detekce dlouho očekávaného typu seismických vln umožnila nahlédnout do povahy vnitřního jádra Země. Ačkoli objev potvrzuje pevnost zemského středu, rychlost vln naznačuje, že věci tam nejsou tak pevné, jak se dříve předpokládalo, což vedlo zúčastněný tým k prohlášení, že nalezl „měkké srdce Země“.
Střed Země je těžké studovat. To, co víme, jsme se dozvěděli porovnáním následků zemětřesení v blízkosti jejich zdroje s ozvěnami na druhé straně planety. Změny, kterými tyto vlny při svém průchodu procházejí, odhalují povahu prostředí, kterým prošly. Již v roce 1936 Inge Lehmannová zjistila, že seismické vlny vyvolané zemětřesením na Novém Zélandu se na cestě do jejího rodného Dánska odrážejí od hranice uvnitř Země. To vedlo Lehmannovou k postulátu, že existuje vnitřní jádro, a vypočítala jeho poloměr na 70 procent poloměru Měsíce.
Ačkoli geologové spekulovali, že vnitřní jádro je pevné, potvrdit to bylo obtížné a profesor Hrvoje Tkalčić z Australské národní univerzity řekl IFLScience, že odhady toho, jak je jádro pevné, se značně lišily. K měření této tuhosti bylo nutné studovat smykové vlny, známé také jako vlny J, které procházejí pevnými objekty.
Naneštěstí jsou smykové vlny z vnitřního jádra mimořádně slabé, až téměř nezjistitelné. Pro geology zkoumající zemské jádro bylo jejich nalezení považováno za svatý grál oboru.
Tkalčić v časopise Science oznámil nalezení tohoto grálu. Počkal tři hodiny po vzniku zemětřesení, aby největší signály odezněly a objevily se jemnější vzory.
„Pomocí globální sítě stanic jsme vzali každý jednotlivý pár přijímačů a každé velké zemětřesení – to je mnoho kombinací – a změřili jsme podobnost seismogramů,“ uvedl Tkalčić v prohlášení. „Tomu se říká křížová korelace neboli míra podobnosti. Z těchto podobností sestavíme globální korelogram – jakýsi otisk prstu Země.“
