Líbye

Líbye mění kurz ohledně zbraní

Po měsících tajných jednání s USA a Velkou Británií překvapil Kaddáfí v prosinci 2003 svět oznámením, že se vzdá snah o výrobu zbraní hromadného ničení a podrobí se plným zbrojním inspekcím OSN. Po inspekcích na čtyřech tajných místech dospěla Mezinárodní agentura pro atomovou energii k závěru, že libyjské pokroky v oblasti výroby jaderné bomby byly v samotném zárodku. V květnu 2006 USA oznámily, že po 25leté přestávce obnoví plné diplomatické vztahy s Libyí.

V prosinci 2006 bylo pět bulharských zdravotních sester a palestinský lékař pracující v Libyi odsouzeni k trestu smrti poté, co byli usvědčeni z nakažení stovek libyjských dětí AIDS. Důkazy použité k odsouzení zdravotníků jsou považovány za velmi pochybné a mnozí se domnívají, že se Libye snaží odvrátit vinu za vypuknutí AIDS v libyjské nemocnici v roce 1998. V červenci 2007 potvrdil libyjský nejvyšší soud rozsudky smrti. O několik dní později však Nejvyšší soudní rada země tresty zmírnila. Ve stejný den, kdy došlo ke zmírnění trestů, vláda souhlasila s vyplacením 1 milionu dolarů rodinám každé ze 460 obětí.

Abdel Basset Ali al-Megrahi, libyjský terorista odsouzený za bombový útok na let Pan Am 103, byl v srpnu 2009 Skotskem ze soucitných důvodů propuštěn z vězení. (Trpí rakovinou prostaty v terminálním stádiu.) Jeho návrat do hrdinského přijetí vyvolal pobouření rodin obětí a Bílý dům se proti tomuto rozhodnutí postavil s tím, že Megrahí by si měl trest odpykat ve Skotsku.

Politické nepokoje na Blízkém východě zachvátily Libyi

Protivládní demonstrace zachvátily na počátku roku 2011 několik zemí Blízkého východu a protesty v Libyi následovaly protesty v Egyptě, Tunisku a Bahrajnu. Zásahy vlády v Libyi však byly nejtvrdší. Protestující vyšli do ulic 16. února v Benghází, druhém největším městě země, a požadovali, aby Kaddáfí odstoupil. Následující den, který byl vyhlášen Dnem hněvu, se počet demonstrací rozrostl po celé zemi. Bezpečnostní síly začaly do demonstrantů střílet a podle odhadů organizace Human Rights Watch bylo do 20. února vojáky zabito až 200 lidí. Několik vládních úředníků a diplomatů zběhlo a příslušníci armády se přidali k opozici, protože vládní útoky na civilisty byly stále brutálnější. Podle některých zpráv se počet obětí blížil 1 000 nebo více. Kaddáfí odmítl odstoupit, ale nabídl zdvojnásobení platů státních zaměstnanců a propustil z vězení některé islámské bojovníky. Protestující tento krok odmítli jako prázdné gesto a pokračovali ve svých akcích po celé zemi. Kaddáfí požádal o pomoc žoldáky, protože počet zběhů vojáků se zvyšoval. Vinu za povstání svalil na Západ, který podle něj chce převzít kontrolu nad libyjskou ropou, a islámské radikály, kteří chtějí rozšířit svou základnu.

Rada bezpečnosti OSN 27. února odhlasovala uvalení sankcí na Kaddáfího a několik jeho blízkých poradců. Sankce zahrnovaly zbrojní embargo na Libyi, zákaz cestování pro Kaddáfího a další představitele a zmrazení Kaddáfího majetku. Rada bezpečnosti rovněž požádala Mezinárodní trestní soud, aby vyšetřil zprávy o „rozsáhlých a systémových útocích“ na občany. Sankce OSN následovaly po jednostranných opatřeních USA a sankce na Libyi uvalila také Evropská unie. Do 28. února povstalci ovládli Benghází a Misurátu a blížili se k Tripolisu. Povstalci zorganizovali armádu a vytvořili výkonný výbor, Přechodnou národní radu, čímž ukázali, že by mohli vytvořit přechodnou vládu, kdyby dostali příležitost. Libyjské letectvo a bezpečnostní síly však zaútočily na povstalce ze vzduchu i ze země, oslabily povstání a získaly kontrolu nad městy ovládanými povstalci, včetně Zawiya a Zuwara, měst západně od Tripolisu, a Ajdabiya na východě. Povstalci bojovali dál a drželi se povstalecké pevnosti a hlavního města Benghází, ale Kaddáfího síly pokračovaly v tažení na město a útočily ze země i ze vzduchu. Zdálo se, že povstalci, kteří byli v přesile, špatně vyzbrojení a nezkušení, jsou na pokraji porážky.

Když útok Kaddáfího jednotek na povstalecké oblasti zesílil, Liga arabských států se obrátila na mezinárodní společenství s žádostí o pomoc. Rada bezpečnosti OSN 17. března schválila rezoluci, která povolovala vojenskou akci proti Libyi, včetně leteckých úderů, raketových útoků a bezletové zóny, a o dva dny později vedly Velká Británie a Francie vojenskou akci proti Libyi a zahájily útoky ze vzduchu a z moře na libyjskou protivzdušnou obranu. Spojené státy se akce účastnily, ale neiniciovaly ji. Kaddáfí se proti intervenci ohradil a označil ji za „koloniální křižáckou agresi, která může rozpoutat další rozsáhlou křižáckou válku“. Do 21. března byla mise s cílem zavést nad Libyí bezletovou zónu a ochromit její protivzdušnou obranu považována za úspěšnou. Začátkem dubna předložili dva Kaddáfího synové, Seif a Saadí, návrh, podle kterého by jejich otec odstoupil a umožnil zemi přechod k ústavní demokracii. Tento krok by řídil Seif. Povstalci tuto nabídku odmítli a Kaddáfí tento plán nikdy plně nepodpořil.

NATO převzala kontrolu nad leteckými údery, které pokračovaly několik týdnů, a do května povstalci získali půdu pod nohama a rozmach ve městech na východě i západě země. Kaddáfí se odmítl zúčastnit rozhovorů zprostředkovaných jihoafrickým prezidentem Jacobem Zumou. V červnu vydal Mezinárodní trestní soud zatykač na Kaddáfího, jeho syna Sajfa al-Isláma a šéfa jeho zpravodajské služby Abdullu al-Senussiho. Byli obviněni ze zločinů proti lidskosti za útoky na civilisty v prvních dvou týdnech povstání.

V červenci USA a dalších 30 zemí oficiálně uznaly Přechodnou národní radu (TNC) za libyjskou vládu a umožnily jí přístup k libyjskému majetku v hodnotě 30 miliard dolarů, který USA zmrazily.

Později v průběhu měsíce byl vojenský vůdce rady, generál Abdul Fattah Younes, zabit svými povstaleckými kolegy. Younes, bývalý ministr vnitra za Kaddáfího, si nikdy nezískal důvěru povstaleckého hnutí a někteří zpochybňovali jeho loajalitu.

V srpnu 2011 dosáhli povstalečtí bojovníci stojící proti Kaddáfímu pokroku na několika frontách. Obsadili město Zawiyah a získali kontrolu nad městskou ropnou rafinerií. Zawiyah, přístavní město ležící pouhých 31 mil západně od Tripolisu, bylo klíčovým ziskem. Povstalecké síly brzy postoupily do Tripolisu a cizinci se snažili z města uprchnout. Dne 21. srpna, kdy se povstalci setkali jen s malým odporem loajalistů, vyšli obyvatelé Tripolisu do ulic, aby oslavili konec Kaddáfího 42 let u moci. O dva dny později se povstalci zmocnili Kaddáfího sídla. Kaddáfí a jeho rodina uprchli a zůstali na svobodě. Do čela země se postavil Mustafa Abdul Džalíl, předseda TNC a bývalý Kaddáfího ministr spravedlnosti, a povstalci začali přenášet svou správu z Benghází do Tripolisu.

Kaddáfí je zabit ve svém rodném městě

Povstalci až do podzimu pokračovali v úspěších v loajalistických baštách po celé zemi. Do října postoupili do Surtu, Kaddáfího rodného města, a dobyli Bani Walid. Boj o Surt se ukázal být pro povstalce náročnější, protože loajalistické síly se tvrdě snažily udržet kontrolu nad městem. Obě strany utrpěly značné ztráty. Dne 20. října 2011 oznámila prozatímní libyjská vláda, že Kaddáfí byl v Surtu zabit povstaleckými jednotkami. Původní zprávy o příčině smrti byly nejasné.

Po Kaddáfího smrti se prozatímní vláda mohla zaměřit na obnovu země a připravit půdu pro volby. Role a vliv islamistů ve vládě a každodenním životě byly pro budoucnost Libye neznámou. Během nepokojů v Libyi se islamisté stali mocnou silou v zemi. Jsou přinejmenším připraveni vytvořit politickou stranu a islamističtí vůdci signalizovali, že se budou účastnit demokratického procesu. Kromě toho zůstalo nejasné, jak početné soupeření v zemi?islamisté versus sekularisté, geografické, mezikmenové a mezi vzdělanou elitou a kmenovým obyvatelstvem?ovlivní politické klima v zemi. Zároveň rostly obavy ze zvýšené aktivity militantních skupin.

Libie uspořádala první volby po Kaddáfím

Na konci října 2011 zvolila Přechodná národní rada Abdurrahíma al-Kíba, inženýra a Kaddáfího odpůrce, prozatímním premiérem. V červenci 2012 se Libyjci zúčastnili prvních celostátních voleb od svržení plukovníka Muammara Kaddáfího. Ve volbách zvítězila Aliance národních sil, sekulární strana vedená Mahmúdem Džibrílem, politologem vystudovaným na Západě, nad islamistickými stranami, včetně Muslimského bratrstva, a vytvořila národní kongres. Vítězství Aliance národních sil je znamením, že Libye na rozdíl od Egypta a Tuniska nesměřuje k vládě islamistů. Volební účast přesáhla 60 % a mezinárodní pozorovatelé prohlásili volby za převážně spravedlivé, přestože se objevily zprávy o násilnostech souvisejících s volbami. V srpnu předala Přechodná národní rada moc nově zvolenému Všeobecnému národnímu kongresu, který má 200 členů. Předsedou kongresu, a tedy hlavou libyjského státu, byl zvolen Mohammed Magarief, dlouholetý opoziční vůdce a šéf strany Národní fronta. V září zvítězil ve druhém kole hlasování Kongresu Mustafa Abú Šagur, místopředseda vlády, nad Džibrílem a stal se předsedou vlády.

Čtyři Američané zahynuli při teroristickém útoku na americký konzulát

V září se konalo druhé kolo hlasování Kongresu. 11. září 2012 ozbrojenci vyzbrojení protiletadlovými zbraněmi a raketovými granáty ostřelovali americký konzulát v Benghází a zabili velvyslance USA v Libyi Christophera Stevense a tři další pracovníky velvyslanectví. Stevens byl široce oceňovaným diplomatem a zastáncem opozice v Libyi a pomáhal nové vládě při jejím přechodu k moci. Stal se prvním americkým velvyslancem zabitým při výkonu služby od roku 1979.

Útok se odehrál v době, kdy na americkém velvyslanectví v Káhiře probíhaly protesty kvůli zveřejnění drsného filmu Nevinnost muslimů na YouTube, který urážel proroka Mohameda a kritizoval islám. Američtí představitelé původně uvedli, že útok byl také reakcí na toto video, ale později uvedli, že se domnívají, že útok zorganizovala militantní skupina Ansar aš-Šaría. Obamova administrativa byla kritizována za nedostatečné zabezpečení konzulátu, kvůli němuž byli diplomaté zranitelní, a za to, že okamžitě nepřiznala, že šlo o promyšlený teroristický útok. Během americké prezidentské kampaně v roce 2012 republikánský kandidát Mitt Romney opakovaně obvinil Obamu ze zveřejnění zavádějících prohlášení, která měla bagatelizovat roli teroristů při útoku. Do sporu byla zatažena i Susan Riceová, velvyslankyně USA při OSN. Po prezidentských volbách republikáni v americkém Senátu hrozili, že zmaří její případnou nominaci na post ministryně zahraničí, protože podle nich Riceová ve dnech následujících po útoku řekla, že šlo o spontánní reakci na vydání filmu Nevinnost muslimů, a nikoli o teroristický útok. Obama a ministryně zahraničí Hillary Clintonová Riceovou hájili s tím, že jen tlumočila poznámky, které dostala od CIA. Riceová se však v prosinci sama stáhla do ústraní.

Clinton jmenoval nezávislou komisi, která měla útok vyšetřit, a ta ve své velmi kritické zprávě uvedla, že americké ministerstvo zahraničí nezajistilo dostatečnou bezpečnost amerického velvyslanectví v Tripolisu a konzulátu v Benghází, příliš se spoléhalo na místní milice a nesplnilo požadavky na zlepšení bezpečnosti v těchto objektech. Zpráva rovněž uvádí „systémová selhání a nedostatky ve vedení a řízení na vyšších úrovních“. Zpráva uvádí 29 doporučených opatření a zlepšení a Clintonová uvedla, že bude jednat podle všech z nich. Po zveřejnění zprávy rezignovalo několik úředníků ministerstva zahraničí.

Libijská vláda útok odsoudila a slíbila vypátrat pachatele, ačkoli se ukázalo, že je k tomu příliš slabá a neúčinná. Útok totiž ukázal, jak malou kontrolu má vláda nad nesourodými milicemi v zemi, které fungují jako policie, avšak nezávisle na sobě i na vládě. Deset dní po útoku se několik tisíc libyjských občanů sjelo na velitelství několika milicí a požadovalo, aby vláda tyto skupiny rozpustila. Prezident Mohamed Magariaf tento požadavek odmítl, čímž uznal, že milice hrají důležitou roli při zajišťování bezpečnosti země. V polovině října libyjská vláda uvedla, že útok zorganizoval vůdce Ansar al-Šaría Ahmed Abu Khattala. Podezřelého však nezadržela.

Nová vláda čelí výzvám

V říjnu 2012 Národní kongres propustil nedávno zvoleného premiéra Mustafu Abušagura s odvoláním na nesouhlas s vládou, kterou sestavil. Premiérem byl poté zvolen Ali Zeidan, kariérní diplomat, který před odchodem do exilu sloužil pod Kaddáfím. Zeidan zvítězil nad islamistickým kandidátem. Politické otřesy dále ukázaly slabost nově vznikající vlády.

The New York Times v prosinci uvedl, že Obamova administrativa v roce 2011 soukromě schválila transfer zbraní z Kataru libyjským povstalcům, ale později vyjádřila obavy, že zbraně skončily v rukou islámských bojovníků. Obavy nabyly na naléhavosti, když se zintenzivnila občanská válka v Sýrii a Obamova administrativa uvažovala o vyzbrojení povstalců v této zemi.

Národní kongres přijal v květnu 2013 rozsáhlý zákon, který zakazuje zastávat veřejné funkce všem, kteří v letech 1969-2011 působili ve vysoké funkci pod Kaddáfím. Tak, jak je zákon napsán, ohrožuje postavení několika současných volených představitelů, včetně předsedy kongresu Mohammeda Magariefa a premiéra Alího Zajdána. Nový zákon ohrožuje také vůdce sekulární opozice Mahmúda Džibríla. Magarief odstoupil několik týdnů po přijetí zákona a jeho zástupce Giuma Attaiga se stal úřadujícím předsedou Všeobecného národního kongresu. V červnu kongres zvolil předsedou Nouriho Abusahmena. Nezávislý poslanec Abusahmen je Berber, menšinová skupina, která byla za Kaddáfího diskriminována.

Do září 2013 se situace v Libyi ekonomicky i politicky zhoršila. Těžba ropy klesla z přibližně 1,6 milionu barelů denně před občanskou válkou na 150 000, což zemi stálo přibližně 5 miliard dolarů příjmů z vývozu. Na tomto snížení se podílely především stávky. Premiér Zeidan se dostal pod palbu kritiky za to, že nedokázal zastavit kmenové boje. Vláda navíc neměla k dispozici spolehlivé ozbrojené síly, takže Zeidan byl v oblasti bezpečnosti závislý na milicích. Tyto milice využívaly situace k vlastnímu prospěchu. Nejvyšší duchovní v zemi, muftí al-Sádik al-Ghirjání, vyzval Zajdána k rezignaci.

Vedoucí operativec al-Káidy zajat

Americká komanda zajala počátkem října 2013 v Tripolisu Naziha Abdula-Hameda al-Ruqaie, vysoce postaveného operativce al-Káidy, který je známý jako Abú Anas al-Libi. V roce 2000 byl v New Yorku obviněn z pomoci při plánování bombových útoků na americká velvyslanectví v Keni a Tanzanii v roce 1998. Americké úřady Abú Anase stíhaly přibližně 15 let. Americký ministr zahraničí John Kerry uvedl, že „libyjská vláda o této operaci věděla“. Premiér Zeidan však popřel, že by o zátahu předem věděl. Několik dní po únosu abú Anase unesli Zeidana členové milice, která sloužila jako vládní bezpečnostní složka, pravděpodobně v odvetě za to, že umožnil americkou operaci. Několik hodin ho zadržovali, než ho propustili. Incident odhalil rostoucí křehkost země.

Parlament odvolal premiéra kvůli krádeži ropy; boje mezi soupeřícími milicemi vytvářejí nestabilitu

V červenci 2013 zahájil Politický úřad Kyrenaiky, milice vedená Ibrahimem Jathranem, blokádu hlavních libyjských ropných přístavů a požadoval rozšíření autonomie pro Kyrenaiku, provincii ve východní Libyi, a větší podíl na příjmech z ropy. Vláda pro ukončení blokády neudělala téměř nic, přestože přišla o příjmy z ropy, která je základem libyjské ekonomiky. V březnu 2014 skupina naložila tanker s 234 000 barely ropy (v hodnotě asi 30 milionů dolarů), aby je prodala na černém trhu. Premiér Zeidan prohlásil, že se jedná o pirátský čin, a pohrozil, že loď vyhodí do povětří. Ozbrojenci se však výhrůžkám vzepřeli a tanker opustil přístav. Parlament odhlasoval Zeidanovo odvolání s odvoláním na jeho slabost a neschopnost ovládat milice. Abdullah al-Thinni byl jmenován prozatímním premiérem. O několik dní později na loď zaútočily jednotky amerického námořnictva SEALS a zajaly tři Libyjce, které členové posádky označili za únosce. Loď se měla vrátit do Libye. Zátah byl pro Džátranovy milice velkým neúspěchem.

V květnu bývalý generál Chalífa Heftar zorganizoval skupinu antiislamistických nacionalistů, nazval ji Libyjská národní armáda a vedl kampaň proti koalici islámských milicí Libyjský úsvit na východě Libye, která podle něj uvrhla Libyi do chaosu. Boje pokračovaly několik týdnů a Heftar získal podporu armády země. Heftar sloužil pod Kaddáfím, ale v 80. letech se s ním rozešel. Obvinil také premiéra Maitega, že je pod vlivem islámských milicí.

Libijský přechodný parlament zvolil v květnu 2014 premiérem Ahmeda Maitega, významného podnikatele z Misuráty. Nejvyšší soud však rozhodl, že volba byla protiústavní, a Maitiq odstoupil. Thinni zůstal ve funkci prozatímního premiéra.

Parlamentní volby se konaly koncem června 2014, a protože obyvatelstvo do značné míry ztratilo důvěru ve vládu, protože milice nadále získávaly obrovskou moc, byla volební účast i zájem o ně nízké. Vzhledem k násilnostem mezi soupeřícími milicemi v Tripolisu se nový parlament sešel ve východním městě Tobruk, které ovládá Heftar. Mnoho islamistických poslanců se však odmítlo zúčastnit. Poslanci bývalého parlamentu, který je preferovaným orgánem islamistů, se znovu sešli v Tripolisu a 25. srpna jmenovali Omara al-Hassiho premiérem, což dále zkomplikovalo politickou situaci. Héftarovu vládu uznává většina mezinárodního společenství.

V létě 2014 se v Tripolisu zintenzivnily násilnosti mezi Libyjským úsvitem a Héftarovými bojovníky. V červenci bojovaly o kontrolu nad mezinárodním letištěm ve městě a palba ohrožovala americké velvyslanectví, což donutilo USA evakuovat zaměstnance ambasády. Většina ostatních zemí rovněž stáhla personál svých velvyslanectví. Po měsíci bojů získal Libyjský úsvit kontrolu nad letištěm a Héftarovy jednotky z Tripolisu uprchly. Egypt a Spojené arabské emiráty koncem srpna několikrát podnikly letecké útoky na islámské milice v Tripolisu. Ani jedna z těchto zemí o útocích neinformovala Spojené státy a američtí představitelé byli údajně rozhořčeni, že byli drženi v nevědomosti. Pokračující násilí ukázalo, že jakákoli naděje na stabilitu v Libyi rychle mizí a hrozí občanská válka. Začátkem září vláda přiznala, že hnutí Libajský úsvit kontroluje vládní ministerstva v Tripolisu. Do října uprchlo z oblasti Tripolisu přibližně 100 000 lidí. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun v říjnu nečekaně navštívil Libyi, aby se pokusil zprostředkovat mír mezi jednotlivými skupinami. Jeho úsilí přineslo jen málo ovoce. Na konci roku 2014 se boje vyostřily a vláda zahájila letecké útoky na Misurátu, kterou má pod kontrolou Libyjský úsvit.

Na vině této nestability byl příliv uprchlíků z Libye do Itálie. Během prvních šesti týdnů roku 2015 přišlo do Itálie více než 5 300 Libyjců, což představuje 60% nárůst oproti roku 2014.

Soupeřící milice se v lednu 2015 dohodly na příměří zprostředkovaném OSN. Nejasně formulované příměří ponechávalo velký prostor pro interpretaci a pochybnosti o tom, zda vydrží.

USA dopadly podezřelého z útoku na konzulát

Vojáci speciálních operací USA dopadli 15. června 2014 při tajném zásahu v Benghází Ahmeda Abu Khattalu. Je považován za strůjce útoku na americký konzulát z 11. září 2012, při kterém zahynuli čtyři Američané včetně velvyslance USA v Libyi Christophera Stevense. V červenci 2014 obvinil americký státní zástupce v distriktu Columbia Abú Chattalu a několik dalších osob z trestných činů „zabití osoby při útoku na federální zařízení s použitím střelné zbraně“, poskytnutí „materiální podpory teroristům s následkem smrti“ a držení střelné zbraně při trestném činu. V červenci se k těmto obviněním přiznal.

Bojové skupiny tvoří odnož ISIS; uřízly hlavy několika Egypťanům a Etiopanům

Při dalším zhoršování stability v Libyi slíbily ISIS věrnost nejméně tři bojové skupiny, jedna v každém ze tří libyjských regionů. V únoru 2015 skupina ozbrojenců napojená na ISIS sťala 21 egyptských koptských křesťanů, kteří byli uneseni ze Syrty. Egypt reagoval leteckými údery na sklady zbraní v Derně, baště militantů ve východní Libyi. V květnu bojovníci ISIS zastřelili nebo sťali nejméně 20 etiopských migrujících dělníků, z nichž většina jsou pravděpodobně křesťané.

Stovky lidí zemřely během migrační krize v roce 2015; Kaddáfího syn odsouzen k trestu smrti

Přibližně 1 800 migrantů prchajících ze zemí severní Afriky zahynulo v létě 2015 ve Středozemním moři, mnozí u pobřeží Libye. Migranti doufali, že se dostanou do Evropy. Evropské země se během krize potýkaly s přílivem statisíců migrantů.

Soud v Tripolisu odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti Sajfa al-Isláma Kaddáfího, syna bývalého diktátora, za jeho podíl na násilí proti demonstrantům během povstání v roce 2011. Stejný trest dostalo osm dalších osob, včetně bývalého šéfa zpravodajské služby Abdulláha al-Senussiho. Rozsudek nebude vykonán, protože úředníci jsou drženi milicí ve městě Zintán. Milice je odmítla propustit do vládní vazby.

Viz také encyklopedie: Libye .
U.S. State Dept. Country Notes: Libye