Co je třeba vědět
Zakončení věty předložkou, jako je „with“, „of“ a „to“, je v anglickém jazyce přípustné. Existují teorie, že toto chybné pravidlo má svůj původ v raných návodech k použití Joshuy Poola a Johna Drydena, kteří se snažili sladit jazyk s latinou, ale neexistuje žádný důvod, který by naznačoval, že zakončení věty předložkou je chybné. Přesto se myšlenky, že jde o pravidlo, mnozí stále drží.
Když se člověk ohlédne za slavnou a krvavou historií gramatiky a válek o používání, rychle zjistí, že mnoho věcí, které dostávaly naše předky do úzkých, nás už příliš netrápí. George Foxe, zakladatele Náboženské společnosti přátel, tak rozčílilo, že lidé používají pro oslovení jediné osoby výraz you (místo thou), že o tom v roce 1660 napsal celou knihu. „Není snad novicem,“ napsal Fox, „a nevychovancem a ideotem a bláznem ten, kdo mluví Ty k jednomu, což se nemá říkat k jedinému, ale k mnoha?“ My ostatní jsme se docela posunuli dál.
V souvislosti s pravidlem, že věta se nesmí končit předložkou, Churchill proslul výrokem: „To je ten druh nesmyslů, se kterými se nebudu smiřovat“. Je však nepravděpodobné, že by něco takového někdy řekl.
A pak jsou tu některé zákazy, které mají podivuhodně houževnatou schopnost držet se (například nezačínat větu s a), navzdory zdravému rozumu, odborníkům na gramatiku a způsobu, jakým skuteční lidé používají anglický jazyk. Snad nejpozoruhodnějším příkladem je pravidlo o zákazu ukončovat větu předložkou (známé také jako předložkové vazby nebo předložky na konci věty, pro ty z vás, kteří by rádi udělali dojem na své přátele).
Kde se toto pravidlo vzalo?“
O tom, jak jsme přišli k tomu, že na lidi, kteří končí větu předložkou of, to nebo through, skřípeme jazykem, se neshodneme, ale shodneme se na tom, že to lidem vadí už hodně dlouho. Mnozí lidé se domnívají, že toto pravidlo pochází od básníka 17. století Johna Drydena, který v roce 1672 pokáral Bena Jonsona: „Předložka na konci věty; běžná chyba u něj“. Jonson pravděpodobně na toto napomenutí příliš nedbal, vzhledem k tomu, že byl již mrtvý, ale v následujících letech kvůli němu trpěly nespočetné miliony lidí.
Nuria Yáñez-Bouza navrhla alternativní teorii: zjistila, že několik desetiletí před Drydenem zastával podobné stanovisko neznámý gramatik jménem Joshua Poole ve své knize The English Accidence. Poole se více zabýval kladením předložek v „jejich přirozeném pořadí“ a konec věty nezmiňoval tak konkrétně jako Dryden.
Máme-li být spravedliví, můžeme Pooleovi připsat zásluhu na vytvoření tohoto pravidla a Drydenovi na jeho popularizaci. Jak Dryden, tak Poole byli pravděpodobně motivováni snahou přiblížit anglickou gramatiku latině, tedy jazyku, v němž věty syntakticky nemohou končit předložkami.
V 18. století řada lidí, kteří rádi říkali ostatním, že se mýlí, usoudila, že Dryden má pravdu, a začala koncovou předložku doporučovat. Někdy tato rada zněla: Nekončit větu předložkou. Jindy byla obecnější, jako například Pooleovo pravidlo. Například Noah Webster ve své knize o gramatice z roku 1784 dbal na to, aby nedoporučoval oddělovat předložky „od slov, která řídí“. Připustil sice, že „gramatici tento způsob vyjadřování v konverzaci a známých spisech zřejmě připouštějí, ale obecně se považuje za neelegantní a ve vážných a vznešených stylech je rozhodně nepřípustný“.
V době, kdy se přehouplo 20. století, však většina gramatických příruček a příruček o užívání dospěla k závěru, že na koncových předložkách vlastně není nic špatného. Ve skutečnosti panuje již zhruba 100 let v tomto ohledu ze strany příruček užití téměř jednomyslnost. Tato otázka tedy musí být vyřešena, nebo ne?
Ne, nesmí. Letmý pohled do novin z minulého roku ukazuje, že stále existuje řada lidí, kteří považují koncovou předložku za ohavnost, a to natolik, že jsou ochotni – možná, jak si lze představit, dokonce dychtiví – psát dopisy redakci jakýchkoli novin, v nichž ji najdou.
Proč musí redakce i pisatelé dopisů infinitiv flagrantně dělit? A konečně, zakončení věty předložkou je něco, bez čeho se můžeme obejít!
– dopis pro Daily Camera (Boulder, CO), 17. února 2016Myslel bych si, že státní sloupkař umí správně anglicky, pokud to ovšem neudělal proto, aby upoutal pozornost lidí. Moji si to určitě získalo. První věta druhého odstavce: „Here’s where we’re at“. Opravdu… Žádná věta by neměla končit předložkou. Mělo by to být: „Tady jsme, kde jsme“. Pokud to nebylo uděláno záměrně, doporučil bych Patrickovi, aby se vrátil k anglické gramatice 101, než napíše další sloupek.
– dopis pro Asheville (NC) Citizen-Times, 15. února 2016Konvenční moudrost by přišla na to, že kanadský občan je Kanaďan bez ohledu na status. Navíc by se věta neměla končit předložkou.
– The Star Phoenix (Saskatoon, Saskatchewan), 25. září 2015
Zdá se, že někteří lidé jsou odhodláni držet se tohoto pravidla bez ohledu na to, kolikrát jsou informováni, že ve skutečnosti není. Podobně mnoho lidí, kteří rádi používají koncové předložky, uvede nějakou zkomolenou verzi citátu Winstona Churchilla: „To je ten druh nesmyslů, se kterými se nebudu smiřovat“. Lingvista Ben Zimmer přesvědčivě dokázal, že stejně jako v případě mnoha Churchillových citátů to téměř jistě nikdy neřekl.
Pokud neradi končíte věty předložkami, nemusíte – jen netvrďte, že je to pravidlo. A pokud rádi končíte své věty souvětím s, klidně to tak dělejte dál – jen necitujte Winstona Churchilla, když někdo říká, že byste to neměli dělat.
.