Perské války označují konflikt mezi Řeckem a Persií v 5. století př. n. l., který zahrnoval dvě invaze Persie v letech 490 a 480 př. n. l. Během válek se odehrálo několik nejslavnějších a nejvýznamnějších bitev v dějinách, a to u Marathónu, Thermopyl, Salamíny a Platají, které se staly legendárními. Řekové nakonec zvítězili a jejich civilizace zůstala zachována. Kdyby byli poraženi, západní svět by po nich možná nezdědil takový trvalý kulturní přínos, jako je demokracie, klasická architektura a sochařství, divadlo a olympijské hry.
Původ válek
Persie pod vládou Dareia (r. 522-486 př. n. l.) již expandovala do kontinentální Evropy a na počátku 5. století př. n. l. si podrobila Iónii, Thrákii a Makedonii. Další v hledáčku krále Dareia byly Athény a zbytek Řecka. Proč Persie toužila právě po Řecku, není jasné. Bohatství a zdroje se zdají být nepravděpodobným motivem; mezi další pravděpodobnější návrhy patří potřeba zvýšit prestiž krále doma nebo jednou provždy potlačit soubor potenciálně problematických povstaleckých států na západní hranici říše. Nezapomnělo se ani na iónskou vzpouru, obětování země a vody jako podřízení se perskému satrapovi v roce 508 př. n. l. a útok Athén a Eretrie na město Sardy v roce 499 př. n. l.
Reklama
Ať už byly přesné motivy jakékoli, v roce 491 př. n. l. Dareios opět vyslal posly, aby vyzvali Řeky k podřízení se perské vládě. Řekové poslali nesmlouvavou odpověď tím, že vyslance popravili, a Athény a Sparta slíbily uzavřít spojenectví na obranu Řecka. Dareiovou odpovědí na tuto diplomatickou nehoráznost bylo vypravení námořních sil o 600 lodích a 25 000 mužích do útoku na Kyklady a Euboiu, čímž se Peršané ocitli jen krůček od zbytku Řecka.
Marathon
Dareios nevedl invazi do pevninského Řecka osobně, ale pověřil velením své kosmopolitní armády svého generála Datise. Druhým velitelem byl Artafernes, Dareiův synovec, který snad vedl dvoutisícovou perskou jízdu. Celková síla perské armády činila snad 90 000 mužů. Řekům velel buď Miltiadés, nebo Kallimachos a jejich celková síla čítala pouze 10 000 až 20 000 mužů, pravděpodobně se blížila nižšímu číslu. Dálková útočná taktika perských lučištníků spočívala v tom, že se postavili proti těžké pěchotě řeckých hoplítů s velkými kulatými štíty, kopími a meči a uspořádali se do pevné linie neboli falangy, kde štít každého muže chránil v bronzové hradbě jak jeho, tak jeho souseda.
Reklama
Když se obě armády v září 490 př. n. l. střetly na Marathónské pláni, musela být perská taktika rychlé palby obrovského množství šípů do nepřítele úžasnou podívanou, ale lehkost šípů znamenala, že byly proti bronzově obrněným hoplítům značně neúčinné. V těsné blízkosti Řekové ztenčili svůj střed a rozšířili boky, aby obklíčili nepřátelské linie. To spolu s jejich delšími kopími, těžšími meči, lepší zbrojí a pevnou disciplínou ve falanze znamenalo, že řečtí hoplíté dosáhli velkého vítězství nad přesilou. Podle tradice padlo 6 400 Peršanů za pouhých 192 Řeků. Byly postaveny vítězné památníky a sochy a pro Řeky se bitva u Marathonu rychle stala legendou. Perské loďstvo mezitím uprchlo zpět do Asie, ale vrátí se a příště v ještě větším počtu.
Termopyly
Za deset let král Xerxes navázal na vizi svého předchůdce Dareia a v roce 480 př. n. l. shromáždil obrovské invazní síly, aby znovu zaútočil na Řecko, tentokrát přes průsmyk u Thermopyl na východním pobřeží. V srpnu 480 př. n. l. malá skupina Řeků vedená spartským králem Leonidem držela průsmyk tři dny, ale byla do jednoho pobita. Ve stejné době se řeckému loďstvu podařilo zadržet Peršany v nerozhodné námořní bitvě u Artemision. Tyto bitvy společně získaly Řecku čas a umožnily jeho městům připravit se na větší výzvy, které měly teprve přijít.
Salamis
Porážka u Thermopyl, ač slavná, umožnila Peršanům proniknout do Řecka. V důsledku toho se nyní mnoho států vydalo na stranu Peršanů a samotné Athény byly vypleněny. V reakci na to začala řecká armáda vedená Leonidovým bratrem Kleombrotem budovat obranný val u Korintu, ale zima pozemní tažení zastavila. Další zásadní střetnutí se mělo odehrát na moři.
V září 480 př. n. l. u Salamíny v Saronském zálivu se Řekové opět střetli s většími nepřátelskými silami. O přesném počtu se vedou velké spory, ale jako nejpravděpodobnější odhad se jeví počet 500 perských lodí proti řecké flotile o síle 300 lodí. U Marathónu zvítězili hoplíté, nyní přišla řada na trirémy, rychlé a obratné řecké válečné lodě poháněné třemi vesly a vyzbrojené bronzovým beranem. Peršané měli také triéry, ale Řekové měli eso v rukávu, velkého athénského generála Themistokla. Ten s dvacetiletými zkušenostmi a sebejistotou z velení v Artemidě použil odvážný plán, jak nalákat perskou flotilu do úzké úžiny u Salamíny a udeřit na nepřátelské loďstvo tak tvrdě, že nebude mít kam ustoupit.
Themistoklés dosáhl velkého vítězství a zbylé perské lodě se stáhly do Malé Asie. Ukázalo se, že záhadná Apollónova věštba v Delfách měla pravdu: „jen dřevěná hradba tě ochrání“ a dřevěné triéry Řeků splnily svůj úkol. To však ještě neznamenalo konec. Měla se odehrát ještě jedna bitva, největší, jakou kdy Řecko zažilo, a ta měla rozhodnout o jeho osudu na další staletí.
Reklama
Plataea
Po Salamídě se Xerxés vrátil domů do svého paláce v Souse, ale velení nad invazí, která stále pokračovala, přenechal nadanému generálovi Mardoniovi. Pozice Peršanů zůstala i přes námořní porážku silná – stále ovládali velkou část Řecka a jejich početná pozemní armáda byla nedotčena. Po sérii politických jednání bylo jasné, že Peršané diplomatickou cestou vítězství na souši nezískají, a obě znepřátelené armády se v srpnu 479 př. n. l. střetly u Platají v Boeotii.
Řekové postavili do pole největší hoplitskou armádu, jakou kdy viděli, která pocházela z přibližně 30 městských států a čítala kolem 110 000 mužů. Peršané disponovali podobným počtem vojáků, možná o něco větším, ale na přesných číslech se badatelé opět neshodli. I když svou roli sehrála jízda a lučištníci, byla to opět převaha hoplítů a falangy, která Řekům bitvu vyhrála. Konečně tak ukončili Xerxovy ambice v Řecku.
Další následky
Kromě vítězství u Platají se v přibližně současné bitvě u Mycale v Iónii vylodilo řecké loďstvo vedené Leotychidem s armádou, která zničila tamní perskou posádku a zabila velitele Tigrana. Iónské státy byly znovu přislíbeny do helénské aliance a byla založena Délská liga, která měla odvrátit případné budoucí perské útoky. Dále byly znovu dobyty Chersonésie ovládající Černé moře a Byzanc ovládající Bospor. Persie zůstala hrozbou a v následujících 30 letech docházelo v Egejském moři k občasným potyčkám a bitvám, ale pevninské Řecko přežilo největší nebezpečí. V roce 449 př. n. l. byl nakonec mezi oběma znepřátelenými civilizacemi uzavřen mír, někdy označovaný jako Kalliasův mír.
Podpořte naši neziskovou organizaci
S vaší pomocí vytváříme bezplatný obsah, který pomáhá milionům lidí na celém světě učit se historii.
Staňte se členem
Reklama
Zatímco Řekové prožívali euforii z vítězství, Perské říši porážka smrtelnou ránu nezasadila. Ostatně Xerxovo vyplenění Athén pravděpodobně stačilo k tomu, aby se mohl prezentovat jako navrátivší se hrdina, ale stejně jako o jiných válkách neexistují žádné písemné záznamy Peršanů, a tak o jejich pohledu na konflikt můžeme jen spekulovat. Ať už to bylo jakkoli, Perská říše vzkvétala ještě dalších 100 let. Řecku však vítězství nejen zaručilo svobodu od cizí nadvlády, ale také umožnilo, aby brzy poté nastalo úžasně bohaté období uměleckého a kulturního úsilí, které položilo kulturní základy všech budoucích západních civilizací.