Používáme Ubuntu, Debian, CentOS a další operační systémy. Pokud se někdo zeptá: „Jaký operační systém používáte?“. Většina z vás možná odpoví: „Používám Linux“. Ve skutečnosti to ale nejsou Linuxy. Linux je pouze název jádra. Ve skutečnosti se jedná o různé distribuce Linuxu.
Teď se možná zeptáte: „Co je to distribuce Linuxu?“
No, samotné jádro Linuxu neumí příliš fantastické věci. Je to software, který spravuje hardware, přiděluje paměť programům, pomáhá vám spouštět program a další základní velmi nízkoúrovňové úlohy za vás. Řekněme, že chcete upravit soubor pomocí textového editoru nano. No, to jádro Linuxu nemá. Abyste ho mohli používat, musíte si ho nainstalovat nad jádro Linuxu zvlášť.
Bez užitečných programů je jádro Linuxu běžným uživatelům k ničemu. Opět platí, že instalovat programy nad jádro Linuxu není nic, co by běžní lidé dělali rádi. Různé společnosti a jednotlivci proto nad linuxové jádro přibalili důležité nástroje (nebo software) a přibalili je pro vás. Po instalaci tak můžete začít pracovat s programem, který potřebujete. Tomu se říká operační systém založený na Linuxu nebo distribuce Linuxu. Ubuntu, Debian, CentOS, Fedora a další jsou distribuce Linuxu nebo operační systémy založené na Linuxu. Nejedná se pouze o Linux.
Nyní existuje tolik softwaru na Linuxu, že se to ani nedá spočítat. Zahrnutí všech do jednoho balíčku operačního systému by zbytečně zvětšilo velikost operačního systému a ztížilo jeho distribuci. Operační systém tedy potřebuje mechanismus pro snadnou instalaci balíčků podle potřeby. Tímto způsobem by se mohly zahrnout velmi běžné nástroje a instalace by se zmenšila. Pro uživatele je to jednodušší vývoj, distribuce a stahování a modulárnější přístup.
Pak jsou dodatečné balíčky umístěny na webovém serveru nebo FTP serveru linuxové distribuce, odkud si je uživatelé mohou stáhnout a nainstalovat. Tyto webové servery nebo servery FTP se nazývají úložiště balíčků.
Také potřebujete způsob, jak tyto balíčky z úložiště balíčků spravovat (instalovat, odstraňovat, stahovat). Správce balíčků je tedy součástí vaší oblíbené linuxové distribuce. Ubuntu je založeno na distribuci Debian GNU/Linux. Ubuntu používá ke správě balíčků správce balíčků APT (Advanced Package Tool). Správce balíčků APT a všechna grafická rozhraní (Centrum softwaru Ubuntu, Muon, aptitude atd.) používají soubor sources.list, aby se dozvěděli, který repozitář nebo repozitáře balíčků mají použít.
V tomto článku vám ukážu, jak se soubor sources.list používá v Ubuntu. Začněme.
Správce balíčků APT a všechny jeho grafické frontendy získávají informace o úložišti balíčků ze souboru /etc/apt/sources.list a soubory z adresáře /etc/apt/sources.list.d.
V Ubuntu různé správce balíčků upravují soubor /etc/apt/sources.list přímo. Nedoporučuji tam přidávat vlastní repozitáře balíčků. Pokud potřebujete přidat nějaký další repozitář balíčků, je nejlepší je prostě přidat do adresáře /etc/apt/sources.list.d/. Prakticky vám ukážu, jak se to dělá, později v tomto článku.
Pochopení souboru sources.list:
Obsah souboru /etc/apt/sources.list vypadá asi takto:
Řádky začínající hashem (#) jsou komentáře. Komentáře slouží k dokumentačním účelům tohoto souboru. Komentáře se zde také používají k zakázání určitého úložiště balíčků.
Příklad při přidávání vlastního úložiště balíčků můžete zanechat komentář takto.
deb http://192.168.10.1/nodejs/8.x stretch main
Každý řádek použitý k přidání úložiště balíčků (řádky začínající deb) v souboru /etc/apt/sources.list a soubory v adresáři /etc/apt/sources.list.d/ budu nazývat řádkem APT. Můžete mu říkat, jak chcete.
Nyní si řekneme, jak je řádek APT formátován. Toto je příklad řádku APT, jak je znázorněno na obrázku níže.
Řádek APT začíná na deb, což znamená, že toto úložiště balíčků distribuuje softwarové balíčky jako předkompilované binární soubory ve formátu deb.
Řádek APT může také začínat na deb-src, což znamená, že úložiště balíčků distribuuje softwarové balíčky jako zdrojové kódy, které budete muset zkompilovat ve svém počítači, abyste je mohli používat. Ve výchozím nastavení jsou v Ubuntu všechny repozitáře balíčků deb-src zakázány. Osobně dávám přednost tomu, aby byly vypnuté, protože je nepoužívám. Instalace balíčků ze zdrojových kódů trvá dlouho v závislosti na specifikaci vašeho počítače.
Pak máte k dispozici HTTP, HTTPS nebo FTP adresu URL úložiště balíčků. Zde jsou uloženy všechny soubory balíčků a soubory databáze balíčků. Správce balíčků stáhne metadata balíčků a další informace, aby se dozvěděl, jaké balíčky jsou k dispozici a kde je stáhnout.
Poté musíte zadat krátké kódové označení operačního systému Ubuntu. Ten je pro každou verzi Ubuntu jiný. Například v Ubuntu 18.04 LTS je to bionic.
Jaký je pro vaši distribuci, zjistíte následujícím příkazem:
Poté umístíte mezerou oddělený seznam různých částí tohoto repozitáře balíčků. Balíčky úložiště balíčků mohou být logicky rozděleny do mnoha skupin, jak můžete vidět v označené části tohoto článku níže. Úložiště balíčků Ubuntu je rozděleno do sekcí main, restricted, universe a multiverse. V tomto příkladu jsem přidal pouze hlavní a omezenou sekci úložiště balíčků bionic.
To je v podstatě vše, co potřebujete vědět o souboru sources.list v Ubuntu.
Přidání vlastního úložiště balíčků v Ubuntu:
Řekněme, že chcete přidat vlastní úložiště balíčků v Ubuntu. Řekněme, že je umístěn ve vaší místní síti a dostupný na adrese http://192.168.10.5/nodejs a je zrcadlem úložiště balíčků NodeJS.
Nejprve vytvořte nový soubor node.list v adresáři /etc/apt/sources.list.d/ následujícím příkazem:
.