Duch Berlínské zdi žije i 30 let po jejím pádu. Prolíná se statistikami o počtu přistěhovalců (vyšší na západě) a o chudobě, důchodcích a volební podpoře levicové strany Die Linke a krajně pravicových stran (vše vyšší na východě). Přetrvávající rozdělení mezi východem a západem se prolíná s třídními rozdíly a historickými i současnými formami institucionálního rasismu. To vytváří pozadí pro zvláštní úspěch krajně pravicových stran ve východních provinciích Německa.
V letech, které následovaly po sjednocení, se východní Německo propadlo z jednoho z nejprůmyslovějších regionů Evropy do jednoho z nejméně průmyslových. Průměrná produktivita byla dlouhodobě nižší než na západě. V roce 1945 byla zóna, která se stala Německou demokratickou republikou (NDR), okupována slabou a válkou zničenou velmocí, Sovětským svazem, který vydrancoval její průmysl a infrastrukturu.
Naopak Spolková republika Německo (SRN) byla vtažena do sféry USA s jejich mnohem většími trhy. Těžila z imigračních toků – včetně těch z NDR – a ze samoposilující se logiky aglomerace, kdy zvýšené investice přitahují další kapitál a kvalifikované pracovníky, a tak dále ve výhodném kruhu.
NDR také trpěla všeobecnými krizemi sovětského bloku. Sovětský systém, který se zformoval v roce 1928, umožnil Rusku, propastně chudé společnosti, v meziválečném období rychlou industrializaci. S globalizací od 60. let 20. století však byly podniky sovětského bloku znevýhodněny slabší schopností internacionalizovat prodej a provoz. V 80. letech 20. století zasáhla region krize a obchodní sítě sovětského bloku se zhroutily.
Hospodářské rozdělení
Po sjednocení stanovila konzervativní vláda Helmuta Kohla směnný kurz ostmarky vůči německé marce v poměru 1:1, což znamenalo zvýšení hodnoty ostmarky o 300-400 %. Ziskovost východních podniků mohla být zachována pouze tehdy, pokud by se odpovídajícím způsobem snížily náklady, což však nebylo možné vzhledem k tomu, že všechny ostatní ceny vstupů a režijní náklady samy podléhaly revalvaci. Žádný podnik nemohl tomuto šoku bez pomoci odolat.
Kohlova vláda na počátku 90. let zaujala k deindustrializaci na východě blahosklonný postoj. Zřídila agenturu Treuhandanstalt (přezdívanou „předávací agentura“), která dohlížela na požární privatizaci východních podniků a půdy – včetně obětování zcela životaschopných podniků. Výprodej provázela legální i nelegální korupce a byl silně nakloněn zájmům západních podniků.
Pod mávající německou vlajkou si sjednocení vybírali převážně západní boháči. Celkově bylo pouze 5 % podniků Treuhandanstalt prodáno lidem z východu, 85 % lidem ze západu. Obnovilo se hospodářské rozdělení Německa, kdy se vrcholový management a většina činností s vysokou hodnotou nacházely na západě.
„Velké předání“ v kombinaci s aglomerační logikou zajistilo, že západní spolkové země Německa přilákaly většinu kapitálu a kvalifikovaných migrantů – to rozšířilo místní trhy a následně přilákalo další investice a imigraci. Zatímco upadající regiony na východě zažívaly emigraci a stagnaci, vylidňovala se města duchů a docházelo k hromadnému bourání obydlí.
Koktavé pokusy o překonání rozdílů
Německá vláda se pokoušela čelit tomuto rozdělení mezi východem a západem dvěma hlavními způsoby, oba však zároveň posilovaly základní rozdíly. Jedním z nich byla konstrukce východu jako území s nízkými mzdami a neoliberálního testovacího prostoru. Ve snaze přilákat investice byli zaměstnavatelé povzbuzováni k experimentování s postupy, které by silnější odbory na západě blokovaly. Národní kolektivní smlouvy byly na východě roztrhány. To podkopalo sílu a morálku zaměstnanců v celém Německu, ale extrémy byly na východě, zejména v Sasku, které trpí nejvyšší mírou obcházení kolektivních smluv v Německu.
Druhou oblastí byly státní výdaje. „Solidární“ transfery bohatství ze západu na východ byly velmi značné. To přispělo k tomu, že platy a HDP na obyvatele na bývalém východě vzrostly na počátku tisíciletí na přibližně 80 % západu. Od té doby se však rozdíl drží zhruba na této úrovni a předpokládá se, že bude pokračovat nebo se dokonce zvětšovat.
Přesuny mezi západem a východem jsou spíše jako dávat někomu rybu poté, co mu seberete rybářský prut. Protože většinu majetku Východu si přivlastnily západní zájmy, velká část transferových výdajů Německa putuje od západních daňových poplatníků na Východ a pak se jako bumerang vrací zpět v podobě nájmů a zisků. V tomto rozsahu jde o transfer od západních pracovníků k západním vlastníkům, který je recyklován prostřednictvím východních infrastrukturních projektů a příjemců sociálních dávek.
Druhořadé postavení
Nerovnost a chudoba jsou relevantní pro vyšší míru rasismu, která se vyskytuje na východě. Stejně tak opakující se krize a nejistota, které od sjednocení sužují východní Německo, a globální zpomalení, které následovalo po finanční krizi v roce 2008.
Odkazy na regionální socioekonomické štěpení a krize nás však zavedou pouze do určité míry. Vždyť pravicová, nacionalistická strana Alternativa pro Německo (AfD) získává silnou podporu ve Zwickau (v Sasku) s nízkou nezaměstnaností. V bohatých západních spolkových zemích (Bavorsko, Bádensko-Württembersko) má lepší průzkumy než v chudším Porúří. Její podpora je podle několika studií silnější mezi lidmi s vyššími příjmy a samostatně výdělečně činnými než mezi dělníky, přičemž silným psychologickým faktorem je strach z hospodářského úpadku a odcizení.
Klíčový dílek této skládačky se nachází ve spleti národa a imigrace. V roce 1990 hlasovali východní Němci pro občanství SRN. Jak jsme viděli, z ekonomického hlediska bylo výsledkem něco, co se blížilo anexi. Z politického hlediska byla nadějí plná a rychlá rovnoprávnost. „Jsme jeden národ“ se skandovalo na ulicích, když rok 1989 přecházel v rok 1990.
Ale i z politického hlediska zažili východní Němci určitou formu anexe. Rozsáhlé transformace byly prosazovány bez většího ohledu na veřejné mínění nebo dokonce na parlament. Samotné sjednocení bylo provedeno fiat, na základě „anexního“ paragrafu spolkové ústavy.
Na většinu mocenských pozic na východě, včetně vysokých státních funkcí, profesorských míst a nejvyšších postů v průmyslu a ozbrojených silách, byli jmenováni lidé ze Západu. Východní Němci byli uvrženi do kvaziimigračního postavení. Opustili svůj Heimat a ocitli se v cizí zemi. Jejich společenský nábytek byl náhle rozvrácen. Jejich kulturní kapitál (certifikáty, znalosti atd.) byl znehodnocen. Zkušenosti dezorientace a vyřazení byly všudypřítomné. Východní Němci, slovy novináře Toralfa Stauda, „emigrovali a zároveň zůstali zakořeněni na místě“.
Tato analogie je volná vzhledem k tomu, že obyvatelé Východu se nesetkali s rasismem. Přesto bylo těžké vyhnout se vnímání druhořadého postavení. Možná, říkali si, nejsme „jeden národ“?“
Obětní beránek na přistěhovalce
Smutnění z diskriminace se může promítnout do touhy kárat elity a centrální vládu. A do jisté míry z toho těží levicová strana Die Linke. Ale tam, kde jsou pracovní instituce a solidarita slabé, jako ve většině východních zemí, mohou být obětními beránky neněmečtí přistěhovalci.
Pracovní a imigrační politika před rokem 1989 zde vysvětluje rozdíl mezi východem a západem. V SRN byly v poválečných desetiletích dominantními ideologiemi rasismus a sexismus. Docházelo k otřesné diskriminaci ekonomických přistěhovalců a žadatelů o azyl. Rychlý hospodářský růst v kombinaci s pomalým nárůstem počtu žen na trhu práce od 60. do 80. let však znamenal, že imigranti byli přijímáni ve značném měřítku. Desetiletí po desetiletí bojovali o své živobytí, navazovali přátelství s kolegy a sousedy a vybojovali si integraci zdola. Bigotnost byla zatlačena zpět.
NDR zažila opak. Oficiální ideologie byla rovnostářská a na první pohled antirasistická a antisexistická. Ženy vstupovaly do zaměstnání v době konjunktury. Přišlo však jen málo přistěhovalců a ti, kteří přišli, byli vystaveni brutální státní diskriminaci a segregaci. Jen málo z nich se smělo usadit a hospodářský kolaps po roce 1989 zajistil, že se situace nezměnila. Odbory byly zakázány a solidarita na pracovištích se soustředila na (vždy bílý, německý) pracovní tým.
Vzhledem k tomu, že kontakt s přistěhovalci obecně podkopává xenofobii, mají krajně pravicové strany úspěch v oblastech s nízkou imigrací, zejména na východě. Navzdory očekávání získává AfD silnou podporu některých přistěhovalců, avšak specifické kategorie: „pozdních dosídlenců“ z Ruska a východní Evropy s německým původem.
Mnoho z těchto trendů existuje i v západních spolkových zemích Německa, včetně vzestupu AfD. Existuje také dlouhodobá nedůvěra k mainstreamovým politikům a institucím. Ta je živena pocitem, že si elity opeřily svá hnízda a důsledky sjednocení a hospodářské krize hodily na ostatní. Na západě také vzrostla chudoba – rozdíl v chudobě mezi východem a západem je nyní skutečně nižší než před deseti lety.
Podobně i v Německu se podle nedávné zprávy Eurobarometru „drtivá většina“ lidí domnívá, že příjmová nerovnost je nadměrná. Spolu s antirasistickým aktivismem na Východě i na Západě je tedy zřejmý potenciál pro politiku, která překračuje „etnické“ rozdělení.