Rozvod Amy Grantové z pekla

Amy tak trochu naznačuje, že svého manžela zrovna nemilovala. Ale to by u „křesťanského manželství“ nebylo povinné.

„Kdybych měla možnost,“ říká, „byla bych doma. Vyhovovalo by mi, kdybych byla jen paní Gary Chapmanová.“

Ale nikdy se ani nezdá, že by si vzala manželovo jméno. Nikdy neexistovala žádná „Amy Chapmanová“. Ať se snaží sebevíc, zůstává sama sebou.

„Můj osobní pocit ohledně lásky je,“ říká v roce 1985, „že pokud jste s někým dostatečně dlouho a máte k sobě náklonnost, je pravděpodobné, že se zamilujete. Vím, že jsou lidé, kteří se setkají poprvé a zamilují se. Mnohokrát to vychází z toho, že uvízli v nějaké situaci.“

V roce 1986 už chodili na terapii. Jeho drogová závislost, obvykle skrývaná, vyplouvá na povrch. Jednoho dne si s ním doma, „zkoksovaný z hlavy“, přijde promluvit její otec. „Vím, jaký mám problém,“ křičí. „Ty možná řídíš zbytek rodiny, ale mě ne!“

Amy se později zamyslí: „Když se ohlédnu za těmi prvními roky, mám na ně sice krásné vzpomínky, ale byly to jedny z nejtěžších let mého života, tak osamělé a zmatené.“

Uvažovala o rozvodu. V jedné těžké chvíli, kdy se chystala stisknout spoušť, ji sestra Mimi okřikla, že je pokrytec – tak veřejně vystupuje jako křesťanka, a přitom se chová, jako by Bůh „nebyl dost velký, aby ti pomohl!“

Při zpětném pohledu se zdá, že Chapman obavy své ženy zcela popírá.

V roce 1988 poskytl rozhovor pro titulní stranu časopisu CCM. Manželství, jak uvádí, „bylo trochu těžší, než jsem si kdy připustil. Žít v jejím úžasném stínu… bylo těžké,“ ale dodává: „manželství je skvělé.“

O tom, že by byl feťák, se nezmiňuje. Zbývá jen pozorný čtenář, který si všimne, že Chapmanové se ulevilo od kariéry. Na jejím albu Heart in Motion z roku 1991 se nepodílel. „Bylo to vědomé rozhodnutí nechat ji jít dál a dělat její vlastní chyby a vytyčit její vlastní profesionální směr, a pro mě, abych udělal totéž,“ tak se vyjádřil.

Přestože je uveden, jak jsem si všiml, v titulcích k písni „I Will Remember You“ – písni o obtížnosti loučení. Zajímalo by mě, jestli píše své ženě, nebo své vysněné dívce, která mu zpívá: „Sbohem.“

Více pozornosti vzbudil její hlavní singl „Baby Baby“, protože vyvolal evangelický rozruch kvůli tomu, že Amy hravě tančila s mužským modelem.

Na obalu alba má na sobě šarlatové šaty. Že by to všechno byly nápovědy? Na náboženství, které s nimi nebylo zadobře.

S albem „House of Love“ z roku 1994 začíná skandál.

Pro titulní skladbu si vyhlédla spolupracovníka. „Myslím, že jedna moje část si ho okamžitě zamilovala,“ řekne později v pořadu Primetime televize ABC. Videoklip, který ke skladbě natočili, působí nehorázně koketně.

V drbové smršti, která následovala, se objevily sousta novinek. Vincova bývalá manželka hlásí, že v jeho golfovém bagu našla vzkaz: „Miluji tě… Amy.“

Chapman vzpomíná, že koncem roku 1994 mu Amy říká: „Miluji tě, Amy: „Už tě nemiluju. Jsi největší chyba, jakou jsem kdy udělal … . Dala jsem své srdce jinému muži.“

Další poradenství – od pastorů nebo náboženských osobností, ne od odborníků na duševní zdraví. Věta z jednoho z nich jí utkví v paměti. „Amy, Bůh stvořil manželství pro lidi. Nestvořil lidi pro manželství. Nestvořil tuto instituci proto, aby do ní mohl lidi jen tak zapojit. Ustanovil ji proto, aby si lidé mohli naplno užívat jeden druhého.“

Její album Behind the Eyes z roku 1997 se skladbami jako „I Will Be Your Friend“ a „Takes a Little Time“ by se dalo nazvat jejím „rozvodovým albem“ – jako by tam ten příběh byl vždycky, v hudbě, dřív než v novinách.

Po „dlouhém stavu odloučení pod jednou střechou,“ řekne v srpnu 1998 Chapmanovi: „Věřím a věřím, že jsem z toho byla propuštěna…“

Pro konečné stanovisko si zašla až do krmícího řetězce.

V roce 2007 vydala jakési memoáry Mosaic: Pieces of My Life So Far, kde o svém prvním manželství nemá téměř nic. Vzpomíná však, že „koncem devadesátých let“ přijela hrát na křížovou výpravu Billyho Grahama a myslela si, že „z úcty mám pocit, že mu musím říct, že můj život je vykolejený“. Graham byl podle jejích slov prvním člověkem, kterému to řekla.

Později upřesní, že šlo o akci v San Antoniu, která se konala v dubnu 1997. To datum je tady trochu zvláštní? Je to tentýž měsíc, kdy se dozvěděla, že se Vince Gill rozchází se svou ženou a oznámil plány na rozvod. Zdá se, že chronologie připouští možnost, že se Amy Grantová rozhodla rozvést ve chvíli, kdy se dozvěděla, že Vince je.

Sedí s Grahamem, stárnoucím patriarchou evangelikalismu, a informuje ho o svém rozhodnutí. V odpovědi hovoří o své rodině. Amy mlží, ale určitě se to týkalo Billyho dcery Ruth, která se rozvedla v roce 1991. Memoáry Ruth Grahamové s názvem V každé lavici sedí zlomené srdce zachycují příchuť tehdejší evangelikální kultury. „Považovala jsem rozvedené lidi za občany druhé kategorie,“ píše.

Pro ženu se rozvod zdál být „tou nejodpornější nálepkou“, dodává: „

Ale Billy Graham se v rozhovoru s Amy zdá být chápavý a soucitný. Vzpomíná si na jeho slova: „Bůh v našich životech vždycky působí, i když se vydáme na dlouhou cestu domů.“

Jako pravidelná účastnice jeho představení poznamenává: „Bůh je vždycky v našem životě: „

Uvědomuji si: určitě věděla, že se ji pokusí zrušit. Tohle křesťané dělají. Ale ona neměla v úmyslu hrát roli zahanbené ženy a zmobilizovala svou pověst a prostředky, aby přečkala bouři.

V průběhu vánočního období v roce 1998, vzpomíná: „Moje rodina věděla, co se chystá. Takže jsem měla skutečný pocit strachu už jen z toho, že se blížím k životní změně, že procházím rozvodem… Je to jako sklouznout z vodopádu.“

Pro evangelikály to znamenalo, že se „zaprodala“, opustila Ježíše, stala se sekulární a-sexuální?“

Chris Williams, blogger z Patheosu, vzpomíná na tento rozhovor: „Amy Grantová se zaprodala, vykřikovali lidé, vyměnila Boží slávu za úspěch v mainstreamu. Připadalo jim to jako zrada. Když se v roce 1999 s Chapmanem rozvedla, zdálo se, že se obavy lidí naplnily…“

Náboženství však bylo v úzkých. Byla milovanou a megaprodávanou umělkyní, která pravděpodobně držela nad vodou nejednu křesťanskou rozhlasovou stanici a obchod.

Při vší lásce k dobrému kolečku „potrestejte cizoložnou ženu“ – evangelikalismu ubývaly kulturní zdroje a možná musel být chytrý? Byla asi jedinou přitažlivou křesťankou na veřejnosti.

Jak píší New York Times: „

Ve srovnání s tím vypadala rozvedená Amy dobře.

Konec svého manželství by popsala jako „zdrcující osobní selhání“. Byl to dostatečný trest?“

Náboženství se muselo zamyslet. Stačilo pomlouvat, chvíli nepouštět její hudbu do rádia nebo nevidět její cédéčka v obchodech? Splnilo to iluzorní biblický zákaz rozvodu?“

Nečekaná scéna všem připomněla, co pro ně všechny Amy Grantová znamenala. Střelba ve škole Columbine 20. dubna 1999 byla hlubokým šokem z něčeho, co bylo skutečně špatné. A guvernér státu Colorado ji požádal, zda by nezazpívala na vzpomínkové akci.

Otec jednoho ze zabitých studentů, vzpomíná Grantová, jí říká: „Jsem tak rád, že vás dnes uslyším zpívat, protože moje dcera vaši hudbu opravdu milovala a připadá mi to jako spojení s ní.“

Měla jsem pocit, vzpomíná, že „ten knedlík v krku nikdy nezmizí.“

V rozhovoru za rozhovorem se vrací k vysvětlování svého rozvodu.

„Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla, a skončila jsem tady,“ říká.

Pokračuje v dalším kole vánočních produktů, období, které jí bylo vlastní. „Už je to dlouho, co jsem se cítila s čistou hlavou, a teď už ano,“ říká koncem roku 1999 pro Tampa Bay Times. „Přišlo mě to opravdu draho, ale zřejmě to byla cena, kterou stálo za to zaplatit.“

Chapman dál hraje roli podvedeného manžela.

„Nebyla to Boží vůle, abychom se rozvedli,“ říká v roce 2000 pro CCM. „Z mého pohledu jsme měli jeden ‚nesmiřitelný rozdíl‘: Já jsem chtěl, aby zůstala, a ona chtěla odejít. Všechno ostatní mohl Bůh smířit.“

V témže roce se znovu ožení a v roce 2007 se rozvádí. Znovu se žení v roce 2008 – bez většího veřejného komentáře k čemukoli z toho.

Zdá se, že Grant byl také propuštěn ze záležitosti s Madonnou. Odplouvá zpět ke své přirozenější atmosféře – gospelové zpěvačce z Tennessee. Žena.

Když křesťanská média budou pátrat po výčitkách svědomí, udělá, co bude v jejích silách. V roce 2001 pro CCM říká: „Neuplyne týden, abych opravdu nekřičela z plných plic a neříkala: ‚Bože, dovol mi vrátit se zpátky. Jak by to mohlo dopadnout jinak?“

Jako křesťanka se s tím smířila. „Ježíš mě vedl soucitem,“ říká. „Nikdo se nikdy nezmění kvůli soudu. Nikdo se nikdy neuzdravil kvůli soudu.“

Docházelo ke scénám.

Jak poznamenává, „protože můj život je tak veřejný, dostala jsem od mnoha lidí pěkně za uši.“

Přání, aby se kála, se stává neodbytným. V roce 2002 vyslala CCM mladého reportéra Matthewa Paula Turnera, aby s Grantovou udělal rozhovor o jejím novém albu písní. Přijde k ní domů s ultimátem svého šéfredaktora: „Pokud se veřejně neomluví, tak v časopise nebude.“

Turner jí rozpačitě vysvětluje, že se jí musí zeptat, jestli se omluví.

Přemýšlí. „Mám se omluvit, protože se můj život nevyvíjel tak, jak jsem si myslela,“ říká, „a kvůli tomu mám fanoušky, kteří se cítí zklamaní nebo zrazení? Jistě, nikdy nedělám rozhodnutí, aniž bych zvážila, jak ovlivní lidi v mém životě. Někdy to dělám až s chybou.“

Přemýšlí ještě chvíli. „Nejtěžší pro mě bylo, Matthewe, odpustit sama sobě. Ale jakmile to jednou uděláš, už se nemůžeš vracet zpátky. Přijmeš milost a žiješ.“

Napsal příběh, který chtěl napsat, a později viděl, že CCM otiskla přepsanou verzi s Amy, která se omlouvala pomocí „vymyšlených“ citátů.

Ale hlavně lidé viděli, že je šťastná. I v evangelikálním světě to něco znamenalo. 🔸