Systém psaní

Tabulka písem v úvodu Sanskrtsko-anglického slovníku od Moniera Moniera-Williamse

Tato učebnice pro Puyi uvádí anglickou abecedu. Ačkoli anglická písmena jdou zleva doprava, čínské vysvětlivky jdou shora dolů a pak zprava doleva, jak se tradičně píše

Klasifikaci písemných systémů se věnuje několik přístupů, nejběžnějším a základním je široké rozdělení do tří kategorií: logografické, slabičné a abecední (neboli segmentové); všechny tři se však mohou v daném písemném systému vyskytovat v různém poměru, takže je často obtížné systém jednoznačně zařadit. Termín komplexní systém se někdy používá k označení systémů, u nichž příměsi činí klasifikaci problematickou. Moderní lingvisté považují takové přístupy, včetně Diringerova

• piktografického písma
• ideografického písma
• analytického přechodného písma
• fonetického písma
• alfabetického písma

, za příliš zjednodušující a často považují tyto kategorie za neporovnatelné.Hill rozdělil písmo do tří hlavních kategorií lingvistické analýzy, z nichž jedna zahrnuje diskurzy a obvykle není považována za vlastní písmo:

• diskurzní systém
  • ikonický diskurzní systém, např.např. indiánský
  • konvenční systém diskurzu, např. quipu
• morfematický systém písma, např. egyptský, sumerský, mayský, čínský
• fonematický systém písma
  • částečný fonematický systém písma, např. egyptština, hebrejština, arabština
  • polyfonémový psací systém, např. lineární B, kana, čerokézština
  • monofonémový psací systém
    • fonémový psací systém, např. starořečtina, staroangličtina
    • morfofonémový psací systém, např.g. němčina, moderní angličtina

Sampson rozlišuje mezi sémaziografií a glottografií

• sémaziografií, vztahující viditelné znaky k významu přímo bez odkazu na konkrétní mluvený jazyk
• glottografii, použití viditelných značek k reprezentaci forem mluveného jazyka
  • logografie, reprezentace mluveného jazyka přiřazením charakteristických viditelných značek jazykovým prvkům „první artikulace“ André Martineta (Martinet 1949), tj.tj. morfémům nebo slovům
  • fonografie, dosahující téhož cíle přiřazením značek prvkům „druhé artikulace“, např. fonémům, slabikám

DeFrancis, kritizuje Sampsonovo zavedení semasiografického písma a featurálních abeced, zdůrazňuje fonografickou kvalitu vlastního písma

• obrázků
  • nepísma
  • písma
    • rebusů
      • slabičných systémů
        • čistě slabičných, např.Lineární B, Yi, Kana, Cherokee
        • morfoslabičné, např. sumerské, čínské, mayské
        • konsonantické
          • morfoslabičné, např. egyptské
          • čistě konsonantické, např. fénické
          • abecední
            • čistě fonematické, např.Řecký
            • morfofonémový, např. Angličtina

Faber dělí fonografické písmo podle dvou úrovní, linearity a kódování:

• logografické, např.např. čínština, staroegyptština
• fonografické
  • slabičně lineární
    • slabičně kódované, např. kana, akkadština
    • segmentově kódované, např. Hebrejština, syrština, arabština, etiopština, amharština, dévanágarí
  • segmentálně lineární
    • úplná (abeceda), např. řecko-latinská, cyrilice
    • defektní, např. ugaritština, féničtina, aramejština, staroarabština, paleo-hebrejština

.

Logografické systémyEdit

Raný čínský znak pro slunce (ri), 1200 př. n. l.

Moderní čínský znak (ri) znamenající „den“ nebo „slunce“

Logogram je jeden písemný znak, který představuje celé gramatické slovo. Většina tradičních čínských znaků je klasifikována jako logogramy.

Jelikož každý znak představuje jedno slovo (přesněji morfém), je k zápisu všech slov jazyka zapotřebí mnoho logogramů. Obrovské množství logogramů a nutnost zapamatovat si jejich význam jsou hlavní nevýhodou logografických systémů oproti abecedním. Protože však význam je vlastní symbolu, lze teoreticky použít stejný logografický systém k reprezentaci různých jazyků. V praxi však schopnost komunikace mezi jazyky funguje pouze u úzce příbuzných odrůd čínštiny, protože rozdíly v syntaxi snižují mezijazykovou přenositelnost daného logografického systému. Japonština ve svých písemných systémech hojně využívá čínské logogramy, přičemž většina symbolů nese stejný nebo podobný význam. Gramatické rozdíly mezi japonštinou a čínštinou jsou však natolik významné, že dlouhý čínský text není pro japonského čtenáře bez znalosti základů čínské gramatiky snadno srozumitelný, ačkoli krátké a stručné věty, jako jsou věty na cedulích a v novinových titulcích, jsou mnohem srozumitelnější.

Ačkoli většina jazyků nepoužívá zcela logografické systémy zápisu, mnoho jazyků některé logogramy používá. Dobrým příkladem moderních západních logogramů jsou arabské číslice: každý, kdo tyto symboly používá, rozumí, co znamená 1, ať už ji nazývá one, eins, uno, yi, ichi, ehad, ena nebo jedan. Mezi další západní logogramy patří ampersand &, používaný pro a, znak at @, používaný v mnoha kontextech pro at, znak procenta % a mnoho znaků představujících měnové jednotky ($, ¢, €, £, ¥ atd.)

Logogramy se někdy nazývají ideogramy, což je slovo označující symboly, které graficky znázorňují abstraktní myšlenky, ale lingvisté se tomuto použití vyhýbají, protože čínské znaky jsou často sémanticko-fonetické sloučeniny, symboly, které obsahují prvek, který představuje význam, a fonetický doplňující prvek, který představuje výslovnost. Někteří nelingvisté rozlišují mezi lexigrafií a ideografií, kde symboly v lexigrafii reprezentují slova a symboly v ideografii reprezentují slova nebo morfémy.

Nejdůležitějším (a do jisté míry jediným dochovaným) moderním logografickým systémem psaní je čínština, jejíž znaky byly s různou mírou modifikace použity v různých variantách čínštiny, japonštiny, korejštiny, vietnamštiny a dalších východoasijských jazyků. Staroegyptské hieroglyfy a mayský psací systém jsou rovněž systémy s určitými logografickými rysy, i když mají i výrazné fonetické rysy a v současnosti se již nepoužívají. Vietnamci přešli ve 20. století na latinku a používání čínských znaků v korejštině je stále vzácnější. Japonský psací systém zahrnuje několik odlišných forem písma včetně logografie.

Slabičné systémy: slabikářUpravit

Dvojjazyčný znak stop v angličtině a slabikář Cherokeeů v Tahlequahu, Oklahoma

Další typ písemného systému se systematickými slabičnými lineárními symboly, abugida, je také diskutován níže.

Stejně jako logografické systémy písma používají jeden symbol pro celé slovo, slabikář je soubor psaných symbolů, které představují (nebo přibližují) slabiky, z nichž se skládají slova. Symbol ve slabikáři obvykle představuje souhlásku, po níž následuje samohláska, nebo jen samotnou samohlásku.

V „pravém slabikáři“ neexistuje systematická grafická podobnost mezi foneticky příbuznými znaky (i když u některých existuje grafická podobnost pro samohlásky). To znamená, že znaky pro /ke/, /ka/ a /ko/ nemají žádnou podobnost, která by označovala jejich společný zvuk „k“ (bezhlasá velární ploska). Novější výtvory, jako je slabikář jazyka Cree, ztělesňují systém různých znaků, který je nejlépe patrný při uspořádání souboru slabik do tabulky nástup-výstup nebo nástup-výstup.

Slabikáře se nejlépe hodí pro jazyky s relativně jednoduchou slabičnou strukturou, jako je japonština. Angličtina naproti tomu umožňuje složitou slabičnou strukturu s poměrně velkým inventářem samohlásek a složitých souhláskových shluků, což činí zápis anglických slov pomocí slabikáře těžkopádným. Pro zápis angličtiny pomocí slabikáře by každá možná slabika v angličtině musela mít samostatný symbol, a zatímco počet možných slabik v japonštině je přibližně 100, v angličtině jich je přibližně 15 000 až 16 000.

Existují však slabikáře s mnohem větším inventářem. Například písmo Yi obsahuje 756 různých symbolů (nebo 1 164, pokud se symboly s určitou tónovou diakritikou počítají jako samostatné slabiky, jak je tomu v Unicode). Čínské písmo, pokud se používá k zápisu střední čínštiny a moderních odrůd čínštiny, také představuje slabiky a obsahuje samostatné glyfy pro téměř všechny z mnoha tisíc slabik ve střední čínštině; protože však primárně představuje morfémy a obsahuje různé znaky pro vyjádření homofonních morfémů s různým významem, je obvykle považováno spíše za logografické písmo než za slabikář.

Mezi další jazyky, které používají skutečné slabikáře, patří mykénská řečtina (lineární B) a domorodé jazyky Ameriky, například Cherokee. Několik jazyků starověkého Blízkého východu používalo formy klínového písma, což je slabikář s některými neslabičnými prvky.

Segmentové systémy: abecedyUpravit

Abeceda je malý soubor písmen (základních písemných symbolů), z nichž každé zhruba představuje nebo historicky reprezentuje segmentální foném mluveného jazyka. Slovo abeceda je odvozeno od alfy a bety, prvních dvou symbolů řecké abecedy.

Prvním typem abecedy, který byl vyvinut, byl abjad. Abjad je abecední systém psaní, kde na jednu souhlásku připadá jeden symbol. Abjad se od ostatních abeced liší tím, že má znaky pouze pro souhlásky. Samohlásky se v abjadách obvykle nevyznačují. Všechny známé abjad (snad s výjimkou tifinaghu) patří do rodiny semitských písem a pocházejí z původního severního lineárního abjad. Důvodem je skutečnost, že semitské jazyky a příbuzné berberské jazyky mají morfematickou strukturu, díky níž je označování samohlásek ve většině případů nadbytečné. Některé abjadské jazyky, například arabština a hebrejština, mají označení i pro samohlásky. Používají je však pouze ve zvláštních kontextech, například při výuce. Mnohá písma odvozená z abjadů byla rozšířena o znaky pro samohlásky a stala se plnohodnotnými abecedami. Nejznámějším příkladem je odvození řecké abecedy z fénického abjad. K tomu došlo většinou tehdy, když bylo písmo přizpůsobeno nesemitskému jazyku. Název abjad je odvozen od starého pořadí souhlásek arabské abecedy „alif, bā‘, jīm, dāl“, i když slovo může mít starší kořeny ve féničtině nebo ugaritštině. „Abjad“ je dodnes výrazem pro abecedu v arabštině, malajštině a indonéštině.

Bible vytištěná balijským písmem

Abugida je abecední systém písma, jehož základní znaky označují souhlásky s vlastní samohláskou a kde důsledné modifikace základního znaku označují jiné následující samohlásky než vlastní. V abugidě tedy může, ale nemusí existovat znak pro „k“ bez samohlásky, ale také pro „ka“ (pokud je „a“ inherentní samohláskou), a „ke“ se zapisuje úpravou znaku „ka“ způsobem, který je konzistentní s tím, jak by se upravilo „la“, aby vzniklo „le“. V mnoha abugidách je touto úpravou přidání samohláskového znaménka, ale lze si představit (a použít) i jiné možnosti, např. otočení základního znaménka, přidání diakritických znamének apod. Kontrast s „pravými slabikáři“ spočívá v tom, že ty mají pro každou možnou slabiku jeden samostatný symbol a znaky pro jednotlivé slabiky nemají žádnou systematickou grafickou podobnost. Grafická podobnost většiny abugidas vychází z toho, že jsou odvozeny od abjadů a souhlásky tvoří symboly s neodmyslitelnou samohláskou a nové symboly pro hlásky jsou značky přidané k základnímu symbolu. V písmu Ge’ez, pro které byl lingvistický termín abugida pojmenován, se samohláskové modifikace neprojevují vždy systematicky, i když původně tomu tak bylo spíše. Za abugida lze považovat i slabiky kanadských domorodců, i když se o nich v tomto smyslu uvažuje jen zřídka. Největší samostatnou skupinou abugid je však rodina brahmických písem, která zahrnuje téměř všechna písma používaná v Indii a jihovýchodní Asii. Název abugida je odvozen od prvních čtyř znaků řádu písma Ge’ez používaného v některých kontextech. Z etiopských jazyků si jej jako lingvistický termín vypůjčil Peter T. Daniels.

Featurální systémyUpravit

Featurální písmo představuje jemnější detaily než abeceda. Symboly zde nezobrazují celé fonémy, ale spíše prvky (rysy), které fonémy tvoří, jako je hláska nebo místo její artikulace. Teoreticky by každý rys mohl být zapsán samostatným písmenem a abjády nebo abugidy, či dokonce slabikáře by mohly být featurální, ale jediným významným systémem tohoto druhu je korejský hangul. V hangul jsou featurální znaky spojeny do abecedních písmen a tato písmena jsou zase spojena do slabičných bloků, takže systém kombinuje tři úrovně fonologické reprezentace.

Mnoho badatelů, např. John DeFrancis, odmítnout tuto třídu nebo alespoň označení hangul jako takový. Korejské písmo je vědomé písmo vytvořené gramotnými odborníky, které Daniels nazývá „sofistikovanou gramatogenezí“. Patří sem stenografická písma a konstruovaná písma zájmových a beletristických spisovatelů (např. Tengwar), z nichž mnohá se vyznačují pokročilou grafickou úpravou odpovídající fonologickým vlastnostem. Základní jednotka písma v těchto systémech může mapovat cokoli od fonémů až po slova. Bylo prokázáno, že i latinka má dílčí znakové „vlastnosti“.

Nejednoznačné systémyUpravit

Většina psacích systémů není čistě jednoho typu. Například anglický psací systém zahrnuje číslice a další logogramy, jako jsou #, $ a &, a psaný jazyk se často dobře neshoduje s mluveným. Jak bylo zmíněno výše, všechny logografické systémy mají také fonetické složky, ať už po vzoru slabikáře, jako je čínština („logosylabický“), nebo abjad, jako v egyptštině („logokonzonantní“).

Některá písma jsou však skutečně nejednoznačná. Polosylabická písma starověkého Španělska byla slabičná pro plosiky jako p, t, k, ale abecední pro ostatní souhlásky. V některých verzích se samohlásky psaly nadbytečně za slabičná písmena, což odpovídalo abecednímu pravopisu. Staroperské klínopisné písmo bylo podobné. Z 23 souhlásek (včetně nulových) bylo sedm plně slabičných, třináct čistě abecedních a u dalších tří bylo jedno písmeno pro /Cu/ a další pro /Ca/ i /Ci/. Všechny samohlásky se však psaly zřetelně bez ohledu na to; stejně jako v brahmických abugidách se písmeno /Ca/ používalo pro holou souhlásku.

Fonetické glosovací písmo zhuyin pro čínštinu dělí slabiky na dvě nebo tři, ale na nástup, středník a rým, nikoli na souhlásku a samohlásku. Pahawh Hmong je podobný, ale lze mít za to, že dělí slabiky buď na nástupy a rémy, nebo na souhlásky a samohlásky (všechny souhláskové shluky a diftongy se zapisují jednotlivými písmeny); jako druhý způsob je ekvivalentní abugidě, ale s obrácenými rolemi souhlásky a samohlásky. Ostatní písma jsou na pomezí mezi kategoriemi abeceda, abjad a abugida, takže může dojít ke sporu o tom, jak by měla být klasifikována.