Transpozice saxofonu

Proč jsem v jiné tónině než zbytek kapely?

Tato otázka je velmi častá, zejména od každého, kdo si právě koupil saxofon, trochu se na něj naučil a pak se rozhodl hrát s ostatními hudebníky. Může to být velký šok, když zjistíte, že klavírista, kytarista a baskytarista hrají v tónině C, ale když se přidáte na svůj alt nebo tenor, JSTE V ÚPLNĚ JINÉ TÓNĚ A VŠICHNI SE NA VÁS DIVNĚ PODÍVAJÍ. Vítejte ve světě saxofonové transpozice.

To je, když zjistíte, že váš saxofon je v jiné tónině. Ano, alt je v Eb a tenor je v Bb. Je to proto, že se jim běžně říká „transpoziční nástroj“. Je to běžná vlastnost mnoha, ale ne všech, dřevěných dechových a žesťových nástrojů.

NB: existují saxofony, jejichž všechny noty odpovídají notám klavíru nebo kytary. Říkáme, že jsou „naladěny“ v tónině C, protože C na těchto nástrojích zní stejně jako skutečné C (tzv. koncertní tónina). Nejběžnější je melodie C, i když v dnešní době se jich vyrábí jen velmi málo. Melodie C byla ve 20. letech 20. století poměrně populární a prodávala se jako užitečný nástroj, aby se lidé mohli shromáždit kolem rodinného klavíru a hrát společně ze stejných not.

V kapelách se však více prosadily alt a tenor. Alt (tón v Eb) je o něco menší a má vyšší tón než melodie C a tenor (tón v Bb) je větší a nižší. To jsou nejběžnější saxofony, ale samozřejmě existují i jiné velikosti, např. soprán (v Bb o oktávu vyšší než tenor) a baryton (v Eb o oktávu nižší než alt).

Je transpozice jen pro znepříjemnění života?

Ne, ve skutečnosti má usnadnit život, ale na první pohled to tak nemusí vypadat, zejména pokud nečtete ani nearanžujete noty a chcete hrát v kapele s kytarami a klávesami. Abychom pochopili důvody, proč se notám dává jiný název, než jak zní jejich skutečná koncertní výška, musíme se zamyslet nad tím, co by se stalo, kdyby tomu tak nebylo. Dvě výhody, na které se v tomto článku podíváme, jsou tyto:

• Snadnější přepínání mezi nástroji různých velikostí (např. tenor a alt), aniž byste se museli pro každý z nich učit celou sadu jiných prstokladů
• Pokud čtete noty, bude nad nebo pod stupnicí méně rejstříkových řádků.

Co by se stalo, kdyby saxofony nebyly transponující nástroje?

Jinými slovy, kdyby se všechny noty na libovolném saxofonu jmenovaly stejně jako na klavíru. Podívejme se tedy na několik problémů, se kterými bychom se mohli setkat:

Různé prstoklady pro každou velikost nástroje

Výše jsme zmínili, že na melodickém saxofonu zní stupnice C stejně jako stupnice C na klavíru. Stupnici tedy začínáte třemi prsty levé ruky a čtyřmi prsty pravé ruky.

Na tenoru, který má o něco delší tubu, je však tón, který při tomto prstokladu vychází, Bb a na altu je to Eb.

To znamená, že pokud se naučíte prstoklad pro alt, ale pak budete chtít přejít na tenor, budete se muset naučit celou novou sadu prstokladů. Aby se to obešlo, bylo rozhodnuto názvy prstokladů sjednotit. To znamená, že ať už se učíte na jakýkoli dřevěný dechový nástroj, tón hraný třemi prsty levé ruky a čtyřmi prsty pravé ruky se bude nazývat C bez ohledu na to, zda se skutečně jedná o C v koncertní výšce.

To také někomu usnadní život při přechodu mezi flétnou (která má velmi podobný systém prstokladů) a altem nebo tenorem. Vzhledem k tomu, že flétna má výšku C, pak by to byla další sada prstokladů, kterou by se musel naučit, nebýt transpoziční metody pojmenování not.

Aby mohli všichni bez problémů hrát společně, stalo se úkolem skladatele nebo aranžéra napsat hudbu pro tyto různě velké nástroje v jiné tónině, tedy transponovanou. Takže hudbu pro altový saxofon napíšeme v tónině o 6 kroků vyšší, než je koncertní výška. Pokud je hudba v tónině Eb koncertní výšky, napíšeme ji pro altový saxofon v tónině C.

Ledger lines

Pokud by každá nota byla vždy zapsána přesně tak, jak zní, může být vzhledem k rozsahu nástroje více ledger lines nad nebo pod vysokým tónem. Běžný rozsah saxofonu při zápisu jako transponovaného nástroje má pohodlné tři římsy nad (horní F) a jednu pod (dolní Bb). Ze stejného důvodu se některé nástroje transponují o oktávu nebo dvě. Pikola je o oktávu výš než flétna, ale psané tóny jsou ve skutečnosti o oktávu níž než znějící tóny, jinak by horní C bylo nad pěti rejstříkovými řádky. Stejně tak kytara je napsaná o oktávu výš, než zní, takže i to je technicky transponující nástroj.

Ale co když hudba, kterou hraji, nemá transponované noty?

To je druhá strana mince a ano, je to nepříjemnější pro každého, kdo buď nepoužívá noty, nebo hraje v kapele, která má pouze noty s koncertní výškou. Rychlé řešení neexistuje, jediným řešením v tomto případě je naučit se názvy not v koncertní výšce a umět transponovat „v hlavě“. Tuto dovednost se pravděpodobně bude muset někdy v životě naučit většina saxofonistů.

Jak bylo uvedeno výše, nejběžnějšími saxofony jsou dnes Bb soprán, Eb alt, Bb tenor a Eb baryton.

Tradičně se hovoří o Bb sopránu, Eb altu, Bb tenoru, Eb barytonu atd. Tyto názvy označují, který koncertní tón skutečně zazní, když je tento tón na saxofonu zahrán. To si můžete prohlédnout v tabulce.

Abyste tabulce plně porozuměli, budete potřebovat něco málo vědět o intervalech (čtvrtý sloupec) , tj. o velikosti výšky tónu, o kterou jsou noty transponovány.

V uvedené tabulce je ve sloupci Transpozice uveden počet skutečných kroků transponovaných jako interval. Všimněte si, že tenor i baryton mají přirozený rozsah, jehož většina je v basovém klíči. Abychom hráči usnadnili život, ponecháváme je ve vysokém klíči. Transponujeme je tedy o oktávu navíc. Interval durové devítky je jedna oktáva plus jeden celý tón a durová třináctka je jedna oktáva plus durová šestka. Další informace o intervalech atd. najdete na stránkách teorie pro začátečníky.

Všechny tóny a jejich transponované ekvivalenty

Kde si mohu stáhnout transpoziční tabulku pro saxofon?

Mohu transpozici vypracovat bez tabulky?

Tenor nebo soprán

Pravděpodobně je třeba nespoléhat se na tabulky a naučit se transponovat sám. Už víme, že tenor/soprán se transponuje o celý tón nahoru.

NB: Technicky je tenor devítka, tedy celý tón a oktáva, ale pro účely transpozice not je často nejlepší celý tón. V případě potřeby můžete vždy hrát o oktávu výš, což je samozřejmě snadná transpozice „navíc“.

Takže nejprve potřebujeme novou tónovou signaturu. O celý tón nahoru znamená přidat dva ostré tóny nebo ubrat dvě rovné tóny. (Výjimkou je např: V případě F dur, která má pouze jednu rovinu, bychom tuto jednu rovinu odstranili a přidali jednu ostrou)

Nejjednodušší je podívat se na kvintový cyklus. Začátečníci se zatím nemusí zabývat významem kvinty nebo kvarty, kromě toho, že si možná pomyslí, že stoupáním o dvě kvinty se dostaneme do stejné tóniny jako stoupáním o devítku nebo celý tón. Pokud vám to nic neříká, nebojte se, k transpozici pro tenor nebo soprán stačí podívat se na tabulku a posunout se o dvě tóniny po směru hodinových ručiček. Z C se stane D, z G A, z Eb F atd. Pak se můžete podívat, které ostré nebo rovné tóny má nová tónina.

Pro mollové tóniny musíte použít relativní molly (o tom více brzy…)

Dále posuňte skutečné koncertní tóny o celý tón nahoru. U jednoduchých melodií to možná zvládnete v hlavě (skvělý trénink!), ale pokud transponujete noty, musíte notu posunout o jeden řádek nebo o jednu mezeru nahoru.

Alt/Baryton

Při použití výše uvedené tabulky kvintového cyklu místo dvou tónů po směru hodinových ručiček jako u tenoru posunete tři. Takže z Eb se stane C, z G E atd.

Přizpůsobení not na partituře je trochu složitější. Z koncertního tónu se musíte posunout o pět řádků nebo mezer nahoru.

Tip: pro baryton transponujete noty koncertního tónu v basovém klíči. Stačí změnit tónovou signaturu, jak je uvedeno výše, změnit klíf na vysoký a zachovat noty na stejných řádcích nebo mezerách.