Neurolog Paul D. MacLean formuloval v 60. letech 20. století model mozku, který podrobně popsal ve své knize Trojjediný mozek v evoluci z roku 1990 a v němž popisuje mozek z hlediska tří odlišných struktur, které vznikly evoluční cestou. Přestože je tento model velmi zjednodušeným vysvětlením činnosti a uspořádání mozku, poskytuje snadno pochopitelné přiblížení hierarchie mozkových funkcí.
Primitivní mozek (plazovitý komplex)
Tento systém mozku je zodpovědný za nejzákladnější funkce pro přežití, jako je srdeční frekvence, dýchání, tělesná teplota a orientace v prostoru. Není třeba říkat, že funkce jako srdeční frekvence a dýchání jsou poměrně důležité a kontrolní mechanismy v této části mozku jsou poměrně důsledné.
Je důležité si uvědomit, že funkce této části mozku budou mít přednost před ostatními mozkovými činnostmi. Pokud se například pokusíte zadržet dech (činnost iniciovaná prefrontální kůrou), zjistíte, že jakmile se vám v krevním řečišti nahromadí oxid uhličitý, tato primitivní část mozku bude chtít převzít kontrolu a přimět vás znovu dýchat. Tréninkem se vám možná podaří zvýšit odolnost vůči základnímu nutkání dýchat, ale nakonec nevyhnutelně podlehnete a nadechnete se.
Takové hrozby pro přežití řeší nejprve primitivní mozek – jak ukazuje příklad „periferního vypnutí“, kdy se v očekávání fyzického traumatu zúží cévy na periferii těla – a má přednost před ostatními mozkovými funkcemi.
Limbický systém (komplex paleomammalií)
Limbický systém, někdy označovaný jako „emoční mozek“, je reaktivní část našeho těla, která iniciuje reakci „bojuj, nebo uteč“ na nebezpečí. Klíčovými oblastmi zájmu psychoterapie jsou hipokampus, amygdala a hypotalamus. Ty tvoří velmi rychlý podvědomý systém vyhodnocování a reakcí, jehož cílem je udržet nás v bezpečí.
Amygdala je jako systém včasného varování s heslem „bezpečnost především“ – uvede tento bezpečnostní plán v život dříve, než se poradí s výkonným mozkem (novou mozkovou kůrou). Představte si, že uskočíte z cesty předmětu připomínajícímu hada dříve, než bližší zkoumání odhalí, že je to jen hadice v trávě. To je velmi důležitá první reakce, protože kdyby bylo ponecháno na prefrontální kůře, aby iniciovala například skok z cesty autobusu, před který jste nechtěně vstoupili, mohlo by být pozdě: tento vyhodnocovací systém je příliš pomalý. Amygdala vyhodnocuje velmi rychle, i když ne vždy přesně, a má rychlou dráhu od thalamu (příchozí informace) až k hypotalamu, který může spustit stresovou reakci, aby zabránil hrozící zkáze. Stejně důležitou roli hraje hipokampus, který události kóduje v čase a prostoru a konsoliduje je z krátkodobé do dlouhodobé paměti.
Pro terapeuty je zajímavý zejména případ, kdy limbický systém špatně vyhodnotí signály – kdy žádné skutečné nebezpečí nehrozí, ale tělo je přesto vrženo do stresové reakce. Od chronického stresu nízkého stupně až po plnohodnotné záchvaty paniky může být maladaptivní limbický systém klíčem k tomu, co vašeho klienta trápí.
Nová kůra mozková (neomammální komplex)
Nová kůra mozková je náš „chytrý“ mozek, výkonná část našeho systému, která je zodpovědná za všechny vědomé činnosti vyššího řádu, jako je jazyk, abstraktní myšlení, představivost a kreativita, abychom jmenovali alespoň některé. Je také sídlem velké části naší paměti – nejen biografické paměti, ale všech automatických vzpomínek nezbytných pro mluvení, psaní, chůzi, hru na klavír a nespočet dalších známých činností (mějte však na paměti, že rozdělení mozku na tři velké části je velmi zjednodušená představa: funkční propojení mezi všemi těmito oblastmi značně stírá hranice).
Zvlášť zajímavá je pro terapeuty prefrontální kůra – část mozku hned za naším čelem – která sice reaguje na příchozí informace pomaleji než limbický systém, ale je mnohem sofistikovanější ve zpracování. Takové „pomalé“ myšlení je charakteristickým znakem naší lidské inteligence. Zde probíhá komplexní a nové myšlení v technické, emocionální, sociální a logické rovině. Je to místo, kde můžeme být racionální a logičtí, kreativní a vynalézaví. Významné však je, že prefrontální kůra může být „unesena“ limbickým systémem v případě vnímané hrozby (ať už smyšlené, nebo skutečné). Naše prefrontální kůra se může „vypnout“, protože průtok krve je nasměrován do hlubšího limbického systému, který jako první reaguje a jehož úkolem je udržet nás v bezpečí.