Autor: Morrow Brady
„Tohle, to je zlá pistácie“
Hluboký jižanský tah se odrážel od špinavých betonových stěn. Hlas kovový, bzučící ze stárnoucího dřepícího robota s nápisem Investigator MkII namalovaným vybledlou močopudnou žlutou barvou přes celý trup. Ozývalo se škrábání, jak přejížděl hlavou po místě činu.
„Špatná pistácie?“ Zeptal se nablýskaný nový MkIX se sarkastickým britským přízvukem.
Patinovaný měděný obličej MkII zakňučel, když se naklonil vzhůru a zkřivil palčivé ohnisko.
„Vraždy jsou jako pistáciové oříšky. Některé mají prasklou skořápku, která se snadno otevře a uvolní ten nádherný oříšek uvnitř. A některé jsou sotva rozlousknuté. Potřebují trochu práce.“
Roztříštěná kola se přiblížila k zčernalým součástkám, roztroušeným po mastné podlaze, a ozvalo se sténání ozubených kol, když se složila do dřepu a pokračovala.“
„Některé pistácie jsou pevně uzavřené. Při jejich otevírání si vylomíš zub. S trochou tepla a času by mohly prasknout později. A teď ty oříšky bez skořápek na dně sáčku, to jsou rozkošné volňásky.“ Úsměv vystupňoval tón hlasu.
„Ale někdy se stane, že je nějaká pistácie špatná. Zlomyslný malý škůdce. Prostě normálně vypadající pistácie, která vypadne ze své dokonale prasklé skořápky a leží tam, jemně očesaná v zelených a fialových odstínech s prachově tenkou popraskanou slupkou. Drzá potvůrka čeká, až ji rozžvýkáš na kaši, dokud neodhalí své pravé já a nevypustí z úst plná ústa žluklé hořkosti, která vyděsí tvé chuťové pohárky.“
Odřené destičky rtů se rytmicky chvěly, jak si prohlížela scénu a pokračovala.
„Hořkost ti připomíná, že každá pistácie může být špatná. A vždy by ses měl připravit na zklamání. Ale poté, co si do chřtánu hodíš další tucet těch lahodných zlobivců jako bezstarostný imp, brzy zapomeneš.“
Potřásl hlavou a vydal mrtvolný škrábavý zvuk, studoval scénu a pomalu se zvedl do stoje, když se mu z kloubů vyvalily obláčky mastného kouře.
„Tady tohle. Tohle je špatná pistácie.“
Elegantní, lesklý MkIX zpracoval metaforu a zapraskal.
„Osvětlující pane. Tak proč je tohle špatná pistácie?“
MIKIX se potácel po podlaze dílny, zastavil se u otevřeného okna polepeného nálepkou a opřel se o parapet. Hlučně zvedla pokřivenou ruku a ukázala.“
„Tohle“
Kruhový prstenec nemoderních holografických glyfů zvýraznil kovový fialový předmět ležící neohrabaně mezi troskami. Svítící trojrozměrné zobrazení se pomalu zvedalo a otáčelo a odhalovalo složitou geometrii.
„Nanoinženýrské. Původ neznámý. Účel neznámý. Zvětšení odhaluje známky bočního poškození a texturní srovnání identifikuje odříznutý okraj v místě, kde byl spojen s něčím jiným.“ Řekl MkIX.
„Tohle by tu nemělo být.“
„Vskutku, můj lesklý příteli. Spusťte svou novou efektní vektorovou projekční analýzu.“
Místnost ozářil virtuální hologramový přehrávač. Části začaly klouzat, odrážet se, pak se v ostrých úhlech zvedaly, všechny se pohybovaly k centrálnímu bodu, kde se chaoticky skládaly dohromady a náhle zamrzly. Před nimi se vznášel přízračný robot z diamantů obrácený k oknu. Fialový objekt se na přehrávání nijak nepodílel.
MkII se rozpačitě otočil k oknu, které hledělo do stinného dvora plného harampádí a plevele. Mumlání lámané angličtiny a náhodné pípání štěbetalo, jak jeho starý procesor chroupal data.
„Jestli to není součást tohohle, tak co to je?“ řekl MkIX, když zvedl fialový objekt.
„Ne! Nedotýkej se toho!“
Sekundární zážeh výbušného zařízení vyhodil MkII oknem na dvůr v přívalu šrapnelů MkIX.
MkII se napřímil a pákou vrátil vybočený ramenní štítek zpět na místo.
„Jo, základno. Tady INVE MKII 49. Pošlete mi další jednotku Mk. Tahle se právě rozbila“
.