Úvod do komunikace

Jste nyní, když víte, jak definovat studium komunikace, schopni vytvořit jednoduchou definici komunikace? Zkuste napsat definici komunikace v jedné větě!“

Hádáme, že je to těžší, než si myslíte. Nenechte se odradit. Po celá desetiletí měli odborníci na komunikaci potíže dospět k nějaké shodě ohledně toho, jak definovat pojem komunikace (Hovland; Morris; Nilsen; Sapir; Schramm; Stevens). Dokonce ani dnes neexistuje jediná dohodnutá definice komunikace. Frank Dance se v letech 1970 a 1984 zabýval 126 publikovanými definicemi komunikace v naší literatuře a řekl, že snažit se vytvořit jedinou definici komunikace, která by se všem líbila, je jako snažit se přibít želé na zeď. O třicet let později nám definice komunikace stále připadá jako přibíjení želé ke zdi.

Studium komunikace tehdy

Aristoteles Badatel komunikace

Aristoteles

Aristoteles řekl: „Rétorika se dělí na tři části, určené třemi třídami posluchačů řečí. Neboť ze tří prvků tvorby řeči – mluvčího, subjektu a osloveného – je to poslední, posluchač, který určuje cíl a předmět řeči.“

Pro Aristotela bylo „komu“ určující, zda ke komunikaci došlo a jak byla účinná. Aristoteles se ve své studii „kdo co říká, jakými kanály, komu a jaké budou výsledky“ zaměřil na přesvědčování a jeho účinek na posluchače. Aristoteles považoval za nesmírně důležité zaměřit se při komunikačních výměnách na publikum.

Zajímavé je, že když přemýšlíme o komunikaci, často se „více zajímáme o sebe jako o zdroj komunikace, o své sdělení, a dokonce i o kanál, který použijeme. Příliš často se posluchači, divákovi, čtenáři nedostane vůbec žádné pozornosti (Lee).“

Výše uvedený Aristotelův výrok ukazuje, že lidé, kteří se zabývají komunikací, mají již velmi dlouho pevné představy o tom, jak efektivně komunikovat. Přestože lidé formálně studují komunikaci již dlouhou dobu, je stále nutné pokračovat ve studiu komunikace, aby se zlepšila.

Lee, Dick. Rozvoj efektivní komunikace. University of Missouri Extension. 31. března 2008. Web. Dec. 2014.

Uvědomujeme si, že existuje nespočet dobrých definic komunikace, ale považujeme za důležité poskytnout vám naši definici, abyste pochopili, jak přistupujeme k jednotlivým kapitolám této knihy. Netvrdíme, že tato definice komunikace je jediná, kterou byste měli považovat za životaschopnou, ale lépe porozumíte obsahu tohoto textu, pokud pochopíte, jak jsme k definici komunikace dospěli. Pro účely tohoto textu definujeme komunikaci jako proces používání symbolů k výměně významů.

Podívejme se na dva modely komunikace, které vám pomohou tuto definici lépe pochopit. Shannon a Weaver navrhli matematický model komunikace (často nazývaný lineární model), který slouží jako základní model komunikace. Tento model předpokládá, že komunikace je jednoduše přenos zprávy z jednoho zdroje do druhého. Jako příklad slouží sledování videí na YouTube. Při sledování videí vystupujete jako příjemce, který přijímá zprávy ze zdroje (videa na YouTube). Abychom tomu lépe porozuměli, rozebereme si jednotlivé části tohoto modelu.

Lineární model komunikace je model, který předpokládá, že komunikace se pohybuje pouze jedním směrem. Odesílatel zakóduje zprávu a poté ji pomocí určitého kanálu (verbální/neverbální komunikace) odešle příjemci, který zprávu dekóduje (interpretuje). Šum je cokoli, co ruší nebo mění původní zakódovanou zprávu.

– Odesílatel je někdo, kdo zakóduje a pošle zprávu příjemci prostřednictvím určitého kanálu. Odesílatel je iniciátorem komunikace. Například když napíšete zprávu kamarádovi, položíte otázku učiteli nebo někomu zamáváte, jste odesílatelem zprávy.

– Příjemce je příjemce zprávy. Příjemci musí dekódovat (interpretovat) zprávy způsobem, který je pro ně smysluplný. Pokud například vidíte, že váš přítel naváže oční kontakt, usměje se, zamává a pozdraví, když ho míjíte, přijímáte zprávu určenou vám. Když se tak stane, musíte verbální a neverbální komunikaci dekódovat způsobem, který je pro vás smysluplný.

– Sdělení je konkrétní význam nebo obsah, který si odesílatel přeje, aby příjemce pochopil. Sdělení může být záměrné nebo nezáměrné, psané nebo mluvené, verbální nebo neverbální, případně jejich kombinace. Například když procházíte školním areálem, můžete vidět kamaráda, který jde proti vám. Když s ním navážete oční kontakt, zamáváte mu, usmějete se a pozdravíte ho, nabízíte mu zprávu, která je záměrná, mluvená, verbální i neverbální.

Lineární model komunikace podle Andyho Schmitze

– Kanál je metoda, kterou odesílatel používá k předání zprávy příjemci. Nejběžnějšími kanály, které lidé používají, jsou verbální a neverbální komunikace, které podrobně probereme v kapitolách 2 a 3. Verbální komunikace se opírá o jazyk a zahrnuje mluvení, psaní a znakovou řeč. Neverbální komunikace zahrnuje gesta, mimiku, paralingvistiku a dotyk. Používáme také zprostředkované komunikační kanály (například televizi nebo počítač), které mohou využívat jak verbální, tak neverbální komunikaci. Pokud použijeme výše uvedený příklad pozdravu, komunikační kanály zahrnují jak verbální, tak neverbální komunikaci.

– Hluk je cokoli, co ruší vysílání nebo příjem sdělení. Hluk je vnější (zvedací kladivo za oknem bytu nebo hlasitá hudba v nočním klubu) i vnitřní (fyzická bolest, psychický stres nebo nervozita z nadcházející zkoušky). Vnější a vnitřní hluk ztěžují kódování a dekódování zpráv. Použijeme-li náš pokračující příklad, pokud jste na cestě na oběd a posloucháte hudbu na telefonu, když vás pozdraví kamarád, nemusíte slyšet, že vás kamarád pozdravil, a možná si nebudete chtít povídat, protože máte hlad. V tomto případě ovlivnil komunikační výměnu jak vnitřní, tak vnější hluk. Šum je v každém komunikačním kontextu, a proto ŽÁDNÁ zpráva není přijata přesně tak, jak ji odesílatel předal, protože šum ji tak či onak zkresluje.

Hlavní kritika lineárního modelu komunikace spočívá v tom, že předpokládá, že komunikace probíhá pouze v jednom směru. Neukazuje také, jaký vliv má na komunikaci kontext nebo naše osobní zkušenosti. Televize slouží jako dobrý příklad lineárního modelu. Mluvili jste někdy při sledování televize zpětně? Možná jste sledovali sportovní utkání nebo dramatický pořad a mluvili jste na lidi v televizi. Reagovali na vás? Jsme si jisti, že ne. Televize funguje jedním směrem. Bez ohledu na to, jak moc na televizi mluvíte, ona na vás nereaguje. Nyní tuto myšlenku aplikujte na komunikaci ve svých vztazích. Zdá se směšné myslet si, že bychom takto spolu komunikovali běžně. Tento příklad ukazuje limity lineárního modelu pro pochopení komunikace, zejména komunikace mezi lidmi.

Vzhledem k omezením lineárního modelu upravil Barnlund model tak, aby lépe vystihoval to, k čemu dochází při většině lidských komunikačních výměn. Transakční model ukazuje, že účastníci komunikace vystupují současně jako odesílatelé A příjemci a prostřednictvím svých interakcí vytvářejí realitu. Komunikace není pouhým jednosměrným přenosem zprávy: Každou komunikační výměnu ovlivňují osobní filtry a zkušenosti účastníků. Transakční model ukazuje, že jsme současně odesílateli i příjemci a že šumy a osobní filtry vždy ovlivňují výsledky každé komunikační výměny.

Transakční model komunikace Andyho Schmitze

Transakční model komunikace doplňuje lineární model tím, že naznačuje, že oba účastníci komunikační výměny vystupují současně jako odesílatelé i příjemci a současně kódují a dekódují zprávy k sobě i od sebe.

Ačkoli jsou tyto modely příliš zjednodušenými reprezentacemi komunikace, ilustrují některé složitosti definování a studia komunikace. Vrátíme-li se ke Smithovi, Lasswellovi a Caseymu, můžeme se jako odborníci na komunikaci rozhodnout zaměřit na jednu, všechny nebo kombinaci následujících oblastí: odesílatelé komunikace, příjemci komunikace, komunikační kanály, sdělení, šum, kontext a/nebo výsledek komunikace. Doufáme, že si uvědomujete, že studium komunikace je současně zaměřeno na detail (zkoumání malých částí lidské komunikace) a na široký záběr (zkoumání široké škály komunikačních výměn).