Včera vyšel Samantin děsivý Schweblinův Horečnatý sen. Vím, že to je jedna z těch věcí, které říkají lidé, kteří píší o knihách, ale já to skutečně myslím vážně: je to kniha, která vám nedá spát – alespoň jednu noc, protože jakmile začnete, budete ji muset dočíst. Budete příliš rozrušeni, abyste ji nedočetli. Naštěstí je krátká, takže budete v zajetí jen pár hodin. Inspirováni Schweblinovou novou knihou vám přinášíme seznam románů, které si můžete přečíst přes noc – dostatečně poutavé, aby vás nelákaly ke spánku, ale dostatečně krátké, abyste po dočtení měli ještě dost času na to, abyste si odpočítali pár hodin, než budete muset jít do práce. Pokud tedy můžete spát.
Samanta Schweblinová, Horečnatý sen
Tato kniha je zvláštní halucinace – její čtení je jako zážitek, jako něco, co se vám stane, stejně nakažlivé a tajemné a nezastavitelné a možná magické jako nemoc, která pohání její děj. Absolutně neexistuje způsob, jak ji odložit, aniž byste porušili kouzlo, takže se ujistěte, že jste v pohodlí.
Jenny Erpenbecková, Návštěva
Krásný, útlý román, který vypráví příběhy různých obyvatel domu na zalesněném kousku země u jezera nedaleko Berlína před druhou světovou válkou, během ní a po ní – ale podobně jako Woolfové K majáku není vlastně o obyvatelích, ale spíše velmi vyhraněně o čase a přitažlivosti místa. Překrývání vyprávění a využívání času i v rámci vyprávění vyvolává pocit barevných fólií položených přes sebe – i když mě to možná napadá jen kvůli barevnému sklu oken domu. Vím, že to všechno nezní nijak zvlášť napínavě, ale i když mi to ze začátku přišlo trochu pomalé, po padesáté stránce jsem opravdu nemohla přestat sledovat, jak se ty životy odvíjejí. Místy brutalita, místy elegické pasáže, místy elektrizující; hodně zjevné inteligence při práci.“
Katie Kitamura, Odloučení
Tato kniha je ošizená, protože ve skutečnosti vychází až v únoru, ale poznačte si do kalendáře nespavost, protože pokud jste jako já, přečtete ji rovnou bez přestávky. Zápletka je v podstatě taková: žena se vydá za svým odcizeným (a nereagujícím) manželem do Řecka, kde ho začne hledat (a objevovat záhady, které po sobě zanechal). Kitamurův úsporný jazyk jako by nějak sotva zvládal emoce, které vyjadřuje. Svým způsobem je to meditace o příbězích, které malujeme druhým lidem, a o tom, jak málo je můžeme skutečně znát – což mi, upřímně řečeno, nedá v noci spát stejně nebo víc než jakákoli pohřešovaná osoba.“
Han Kang, Vegetariánka
Ano, stejně jako všichni ostatní jsem byla tímto románem – příběhem jihokorejské ženy, která se postupně a dramaticky vymaňuje z reality – letos posedlá. Jeho čtení je stejně nutkavé jako vegetariánství jeho hrdinky – až na to, že na rozdíl od ní budete chtít víc, víc, víc, místo abyste chtěli míň, míň, míň.
Richard Hughes, Silný vítr na Jamajce
Překvapivě děsivý krátký román o dětech unesených piráty, který z jeho hlouposti povyšují překvapivé momenty násilí a introspekce, stejně jako opakované výkvěty literární brilance. A také je to vtipné. Například tato pasáž: „Jelikož jí byly téměř čtyři roky, byla jistě dítětem: a děti jsou lidé (pokud připustíme, že pojem „člověk“ má široký smysl): ale nepřestala být úplně dítětem: a děti samozřejmě nejsou lidé – jsou to zvířata a mají velmi starobylou a rozvětvenou kulturu, jako mají kočky a ryby, a dokonce i hadi: stejného druhu jako tito, ale mnohem složitější a živější, protože děti jsou koneckonců jedním z nejvyvinutějších druhů nižších obratlovců.“
Paula Foxová, Zoufalé postavy
Na začátku tohoto románu je Sophie Bentwoodová pokousána kočkou, která možná má, možná nemá vzteklinu. Následné domácí drama – samo o sobě úžasné a strašné – je pak překryto tímto šíleným, maniakálním přízrakem nemoci, který mě nutil obracet stránky jako blázen.
Donald Antrim, Zvolte pana Robinsona za lepší svět
Pro mě jeden z nejlepších románů, jaké kdy byly napsány, ať už jsou jakékoli délky. Ve městě Peta Robinsona se děje něco zlého – něco, kvůli čemu si jeho sousedé staví kolem svých domů příkopy a všichni členové Rotary klubu v sobě nacházejí zvířata (jeho žena je podle všeho prehistorický coelacanth). Jo, a starosta byl nakreslen a rozčtvrcen. I když nechcete vědět, co se stane dál, tento román vás donutí listovat stránkami, jen abyste se dostali ke každému novému lahodnému surrealistickému detailu.
Jeff VanderMeer, Annihilation
Ekohororový román, který je studií napětí a nezodpovězených otázek. Kdo jsou oni, psycholog, zeměměřič, antropolog a biolog? Co je Oblast X? Kde jsou ostatní výpravy (celkem jedenáct)? Co se zde stalo? Bude se to opakovat? Teď?“
Joyce Carol Oatesová, Černá voda
Člověk by si myslel, že struktura tohoto románu, jakési mytologizované převyprávění incidentu na Chappaquiddicku, ho zbaví veškerého napětí – vždyť začíná tím, že auto sjede ze silnice. Ale jak Oates opakuje tuto událost a vše, co k ní vedlo – z různých úhlů pohledu, z různých okamžiků, z různých úhlů pohledu -, čtenář stále doufá, že ta opakovaná věta („Když jí černá voda naplnila plíce a ona zemřela.“) se nějak stane nepravdivou. A přesto víme, že tomu tak nebude. A přesto čteme dál, každým okamžikem zděšenější.“
Shirley Jacksonová, Vždycky jsme žili na zámku
Jacksonová v neuvěřitelném, temném románu vypráví příběh rodiny Blackwoodových – nedávno zesnulé rodiny Blackwoodových, která byla před nedávnem většinou otrávena, a to prostřednictvím arzénu. Kdo je však viníkem? A co udělá město se zbylými členy rodiny? A proč už tu není Shirley Jacksonová, aby nám dávala tak krásně strašidelné knihy?“
Jenny Offillová, Oddělení spekulací
Psychologický portrét ženy v nesnázích, který navzdory svému vzdušnému podání dokáže působit nabitě – ale co víc, je to kniha plná hněvu a lesk vzteku postavy/vypravěčky/Offillové je strhující sám o sobě.
Sara Levine, Ostrov pokladů!!!
Pokud chcete zůstat celou noc vzhůru a střídavě se smát a vzdychat (hele, neznám váš život), tohle je kniha pro vás. Její hlavní hrdinka je příšerná osoba, která se rozhodne změnit svůj nudný, ubohý život tím, že se bude řídit hodnotami, jak je vychvaluje stejnojmenný román Roberta Louise Stevensona. Ano, ten o pirátech. Věci se nevyvíjejí dobře. Ale aspoň jdou.
Toni Morrison, Sula
Vždycky mě překvapí, když si vzpomenu, jak je tahle kniha krátká – na tak málo stranách se toho tolik vejde. Morrisonové strhující klasika vypráví příběh intenzivního, nebezpečného přátelství plného tajemství, zrady a ano, i lásky. Na Sule (tedy na postavě, i když na knize také) je něco, co je okamžitě neotřesitelné.
Franz Kafka, Proces
V kategorii klasik, na které jste zapomněli, že jsou vlastně super krátké, je Kafkův nejznámější román, otřesný, napínavý příběh o bezdůvodném pronásledování. Ano, je nedokončený (Kafka, obávám se, nebyl přirozený romanopisec), ale to mu nebrání v tom, aby vám při čtení lezl mráz po zádech. Vždyť právě teď vás může někdo sledovat.
Adolfo Bioy Casares, Vynález Morel
Tento román je deníkem uprchlíka, skrývajícího se na cizím ostrově, který se zamiluje do jedné z tajemných turistek, jež se objevují u jeho břehů. Halucinační zkoumání povahy skutečnosti s romantickým nádechem, které si získalo mimo jiné vysoké uznání Jorgeho Luise Borgese a Octavia Paze.
Clarice Lispectorová, Blízko divokého srdce
Vždycky jsem si myslel, že Lispectorové první román je pulzující, tepající věc – nejen blízko, ale samo divoké srdce. Není to kniha s těžkým dějem, ale vnitřní život amorální, vznětlivé Joany – a co udělá, co si pomyslí a co řekne – je nekonečně fascinující.
Anne Carsonová, Autobiografie Rudé
Anne Carsonová je pravděpodobně jediná spisovatelka, která mě kdy dokázala přimět k zamyšlení, zda nakonec okřídlená příšera (to by byl Geryon) dostane milovaného řeckého hrdinu (to by byl Hérakles). Jako román ve verších tato kniha upřímně přeskakuje – většinu času, který vám zabere její čtení, strávíte prodléváním nad řádky a touhou žít v nich o něco déle.
Jeanette Wintersonová, Vášeň
V této fascinující, sexy podivínské knize (jsou v ní zapleteny pavučinové prsty) se mladý francouzský voják zamiluje do benátské kartářky – až na to, že ona už nemá srdce. Je někde v paláci, zamčené, a on se pro něj musí vydat. Ostré dobrodružství, které zároveň klade otázku: Co všechno můžeme prohrát v jediné hře? A co můžeme získat?“
Justin Torres, My zvířata
Tato kniha – příběh o dospívání vyprávěný zářivou prózou – mi byla prodána už od prvního odstavce, který sám o sobě by mě možná udržel vzhůru ještě několik hodin a hledal bych v ní něco navíc:
„Chtěli jsme víc. Ťukali jsme špičkami vidliček o stůl, ťukali lžičkami o prázdné misky; měli jsme hlad. Chtěli jsme víc objemu, víc výtržností. Zesílili jsme knoflík na televizi, až nás z výkřiků rozzuřených mužů bolely uši. Chtěli jsme víc hudby v rádiu; chtěli jsme rytmy; chtěli jsme rock. Chtěli jsme svaly na našich hubených pažích. Měli jsme ptačí kosti, duté a lehké, a chtěli jsme větší hustotu, větší váhu. Byli jsme šest chňapajících rukou, šest dupajících nohou; byli jsme bratři, chlapci, tři malí králové uzavření ve sporu o víc.“
Rachel Ingallsová, Paní Kalibanová
Příběh nespokojené ženy v domácnosti s nevěrným manželem, která si začne románek s – počkejte – dvoumetrovým obojživelným monstrem jménem Larry. Takže
.