Agresivita mezi psy v jedné domácnosti

Zdroj: Oscity/

V mé domácnosti se obvykle vyskytují dva nebo více psů a výzkum ukázal, že mít více než jednoho psa je typické pro téměř třetinu domácností majitelů psů v Severní Americe. V domácnosti s více psy je jednou z nejvíce znepokojujících situací, kdy dochází k agresivním incidentům mezi psy. Ty nejenže narušují klid a spokojenost lidí, kteří zde žijí, ale mohou být poměrně nebezpečné pro psy i pro lidi, kteří se snaží zasáhnout a rvačku přerušit. Vědecká zpráva zveřejněná v časopise Journal of the American Veterinary Medical Association se zabývala touto problematikou, konkrétně hodnotila vlastnosti zúčastněných psů a co lze udělat, aby se problém rvaček mezi společně žijícími psy odstranil.

Výzkumníci Kathryn Wrubel, Alice Moon-Fanelli, Louise Maranda a Nicholas Dodman nabrali 38 párů psů, kteří přišli na kliniku chování zvířat na Cummings School of Veterinary Medicine Tuftsovy univerzity v Graftonu ve státě Massachusetts, a to právě proto, že se zapletli do agresivních incidentů se svými spolubydlícími. Výzkumný tým poté vedl hloubkové rozhovory a zadával dotazníky, aby zjistil charakteristiky psů, kteří se do takových situací dostali. Později měli předepsat metodu léčby tohoto problému.

První věc, která může být pro většinu lidí překvapivá, je, že do takovýchto rvaček se častěji zapojují feny než psi. Pouze 32 procent agresivních incidentů se týkalo konfliktu mezi dvěma samci, zatímco ve zbývajících 68 procentech byly aktivními účastníky feny. To je v souladu s předchozími výzkumy, které ukázaly, že když se do agresivní situace dostanou feny, zranění bývají vážnější a rvačky bývají delší a zuřivější.

Podíváme-li se na celkovou charakteristiku zúčastněných psů, zjistíme, že iniciátorem agrese je obvykle pes, který byl do domácnosti přiveden nejnověji (70 procent). Dále je to v 74 procentech případů mladší pes, který zahájí rvačku. Tyto rvačky jsou pro majitele často překvapením, protože 39 procent tvrdí, že psi spolu většinou vycházejí. Konflikty mohou být poměrně intenzivní; 50 procent z nich si vyžádalo veterinární péči o psy a 10 procent z nich si vyžádalo lékařské ošetření majitelů, kteří se snažili zasáhnout. Majitelé se vystavovali nebezpečí, protože 54 procent z nich mělo pocit, že rvačka nepřestane, pokud psy neoddělí, a pouze 8 procent úspěšně oddělilo psy pomocí naučených povelů poslušnosti.

Co bývá spouštěčem rvačky mezi spolubydlícími? Jednání majitele, například věnování pozornosti spíše jednomu psovi než druhému, je spouštěčem u 46 procent dvojic. Prosté vzrušení, obvykle spojené s příchodem majitele nebo jinými aktivitami, se podílelo na 31 procentech. Konflikt kvůli jídlu se týkal 46 procent dvojic, zatímco nalezené předměty nebo hračky jsou spouštěčem u 26 procent.

Zdá se, že existuje řada rizikových faktorů, které studie vyčlenila pro jednoho nebo oba psy. Mezi dvojicemi psů zapojenými do agresivních incidentů mělo 41 procent alespoň jednoho člena, který žil ve více domácnostech. Pokud byl alespoň jeden ze psů v páru v době adopce starý 12 týdnů nebo více, byla míra konfliktů 39 procent; psi adoptovaní z útulku byli zapojeni ve 33 procentech případů a psi ze zverimexů v 16 procentech.

Existují určité důkazy, že psi, kteří se účastní agresivních situací se psy, s nimiž žijí, mají tendenci projevovat agresi i v jiných situacích. Například 40 % z nich projevilo agresi vůči jiným psům, 27 % vůči lidem žijícím v domácnosti a 27 % vůči cizím lidem. Nejvíce znepokojující je, že 20 procent z nich projevilo agresi vůči svým majitelům.

Agrese nemusí být jejich jediným problémem, protože 50 procent párů psů zapojených do konfliktů mělo alespoň jednoho člena s výraznou separační úzkostí a 30 procent mělo fobie, bázlivost nebo jiné formy úzkosti.

Dobrou zprávou je, že agrese mezi spolubydlícími se zdá být léčitelná pomocí behaviorálních technik, které mohou majitelé zavést. První z nich je technika, kterou Nicholas Dodman nazývá „nic v životě není zadarmo“. Ta jednoduše vyžaduje, aby psi reagovali na nějaký jednoduchý naučený povel (například „sedni“, „dolů“, „ke mně“) dříve, než dostanou jakýkoli zdroj, který chtějí, včetně jídla, pamlsku, pohlazení, pozornosti atd. Druhý způsob zahrnuje „podporu“ jednoho ze psů, což znamená, že vybraný pes dostane vše jako první (jídlo, pamlsky, pozornost atd.).

Zde je problémem, kterého psa vybrat, a pragmatickým způsobem je vybrat toho psa, který je větší, silnější, zdravější, aktivnější atd. Alternativní metodou – která zřejmě odpovídá lidským představám o prioritě, úctě a respektu – je výběr „staršího“ psa, kdy „starší“ pes je ten, který byl v domácnosti jako první a žil s majitelem nejdéle.

Obě metody fungují, ale ne okamžitě; v průměru údaje ukazují, že znatelné zlepšení nastane až po více než pěti týdnech od zahájení procesu. Technika „nic v životě není zadarmo“ přinesla zlepšení v 89 procentech párů, zatímco „technika seniorské podpory“ přinesla zlepšení v 67 procentech. Výzkumníci se domnívají, že tyto techniky fungují ze dvou důvodů: Za prvé, psi musí jednat kontrolovaně, což je zbavuje určitého vzrušení a vzrušivosti situace. Za druhé, události probíhají v předvídatelném pořadí, psi se naučí, že každý z nich nakonec dostane to, co chce, a není třeba konfliktu.

Důležité je poznamenat, že pohlaví psů má vliv nejen na pravděpodobnost konfliktu, ale také na pravděpodobnost zlepšení při behaviorální léčbě. Jak jsme uvedli na začátku tohoto článku, feny se častěji zapojují do konfliktů se spolubydlícími a jejich rvačky mají tendenci být vážnější. To je v souladu se skutečností, že zlepšení při behaviorální léčbě bylo zjištěno méně výrazné, i když stále významné, u fen v páru. U párů samec-samec došlo ke snížení konfliktů v 72 % případů, zatímco u párů samec-samice to bylo 75 %. U párů fena-fena byla úspěšnost snížení pouze 57 procent, což sice není tak velké zlepšení jako u ostatních párů, ale i tak se jedná o přiměřenou míru zlepšení, která stojí za to.

Další informace o psí agresivitě naleznete zde.