Moje malá princezna byla vždycky skvělé miminko/batole, ale velmi citlivé a emotivní. V posledních několika měsících pláče téměř u všeho. Pláče, když ji vesele pozdravíte, když se probudí, pláče, když vidí prarodiče a bratrance, pláče, když se k ní někdo příliš přiblíží, pláče, když jí dáte, co chce, a když ne. Vždycky mě chce a řekne „já tě chci jen obejmout“. Já ji samozřejmě vždycky obejmu a snažím se, aby mě její emocionalita nerozhodila, ale její neustálý pláč může být frustrující, zvlášť když se snažím dělat něco zábavného, co by se jí podle mě líbilo.
Například se ráda obléká jako princezna, takže jsem ji vzala na princeznovský čajový dýchánek s kamarádkou a její dcerou. Byly jsme tam jediné dvě rodiny, takže to nebylo tak, že by byla v tlačenici. U všeho plakala a nechtěla se ničeho účastnit.
Taky říká „já chci jen do postele“ a bude ležet v posteli se svým dudlíkem VĚČNĚ, pokud ji něco „naštve“. Má deprese? Nedávno se mi narodilo další dítě, takže vím, že jí to přidává do života trochu stresu, ale byla taková už dávno před jeho příchodem.
Je také velmi vybíravá a nechce jíst nic jiného než jogurt a arašídové máslo. Vím, že jídlo je věc kontroly, takže s ní nebojuji a nezdravé jídlo jí prostě nenabízím. Ale jogurt si sama nedá, musím jí ho dávat já. Nedávno jsem se ji snažila přimět, aby se krmila sama, a to se stalo velkým problémem. Teď říká, že je jí po jogurtu smutno!!! Nechci být necitlivá, ale jak jí mám pomoci, aby překonala všechny ty slzy?“ Ještě dodám, že jako miminko NIKDY neplakala… je to jen její hra na honěnou?“
Většina z nás má takové těžké chvíle, když jsou naši malí nešťastní. Když pláčou v reakci na tolik věcí, láme nám to srdce – a frustruje nás to! Je to také záhadné. Proč, když ji tolik milujete, je tak nešťastná?“
Slzy jako reakce na přechody a nové věci – což znamená většinu toho, co batole zažívá, a zdá se, že je to to, co popisujete – signalizují, že se dítě cítí přetížené a nedokáže se tomu postavit. To je znepokojující nejen proto, že je vaše dcera nešťastná, ale i proto, že batolata mají tolik vývojových úkolů, které musí zvládnout. Pokud se na ně necítí a prostě se odeberou do své postýlky, brání to jejich vývoji a vytváří vzorec schovávání se před životem.
Vaše dcera může vyjadřovat strach – jako strach z nových situací. V tom případě potřebuje pomoc se svým strachem (více o tom níže. ) Může vyjadřovat smutek a truchlení, jak naznačuje „odchod do postele“, a to by byla přirozená reakce na příchod nového sourozence. V takovém případě potřebuje pomoc se smutkem a posílit váš vztah s ní. (Více o tom níže.)
Nebo může být prostě jen zahlcená životem, takže pláče kvůli všemu. To by naznačovalo, že má možná tělesný problém, kvůli kterému se cítí fyzicky špatně, takže prostě nic nezvládá. Všichni víme, že když máme fyzický problém, život nás zahltí. Prodělala kompletní lékařskou prohlídku? Existuje nějaký náznak fyzické alergie? Vím, že to může znít šíleně, ale někdy mají děti potravinové alergie/reakce, které způsobují podrážděnost, nízkou frustrační toleranci, přehnané reakce na podněty, depresivní příznaky a častý pláč. Jako psycholog vždy přemýšlím především o emocích, ale tělo i mysl mohou být zdrojem emocí a u některých dětí, které vyzkoušely Feingoldovu dietu, jsem viděla „zázračné vyléčení“. Pokud jste o ní ještě neslyšeli, podívejte se na ni. Vzhledem k tomu, že jí pouze jogurt a arašídové máslo, pravděpodobně se to na ni nevztahuje, ale musíte si být jisti, že vaše arašídové máslo neobsahuje přídatné látky (běžné značky je obsahují) a že nemá alergii na arašídy. Bakterie v našich střevech mají vliv na náladu. Nejsem odborník, ale protože se předpokládá, že probiotika mají pozitivní vliv na náladu, předpokládám, že kvalitní organický jogurt by byl dobrý, a to i ve větším množství. Na druhou stranu i jogurt může vyvolat alergii na mléčné výrobky. Jak říkám, nejsem odborník, ale zdá se mi důležité, abyste to vyloučila.
Píšete, že jste do rodiny přivítala miminko. Nikdy jsem neslyšela o dvouletém dítěti, které by mělo spoustu velkých, zmatených pocitů v reakci na příchod nového sourozence, takže by to bylo dobré vysvětlení pro její neustálý pláč. Nicméně říkáte, že s tím začala dávno před narozením sourozence. Na druhou stranu dodáváte, že jako miminko nikdy neplakala,ačkoli byla vždy citlivá a emočně výrazná. Něco se tedy změnilo – buď v ní, nebo v jejím životě – a začalo toto chování. Vzpomenete si, kdy to začalo? Pokud ano, mohli bychom mít vodítko, které by nám velmi pomohlo.
Jelikož je jí teprve dva a půl roku a má nového sourozence, pak jste většinu posledního roku jejího života byla buď těhotná, nebo jste se starala o nové dítě, a předpokládám, že toto chování začalo někdy během této doby. Batolata v tomto věku mohou být náročná, zejména pro těhotnou maminku. Nezmínila jste se o disciplíně,ale pokud jste používala jiné vedení než empatické omezení, mohlo by to být pro citlivé batole přispívajícím faktorem. (Více informací o vhodné kázni a empatických mezích.) Také se nezmiňujete o žádných zdravotních problémech nebo rodinném stresu, ale malé děti samozřejmě vnímají naše emoce a vyjadřují je.
Ale bez ohledu na to, co je příčinou neštěstí vaší dcery, promluvme si o tom, jak jí s ním můžete pomoci. Začněme s předpokladem, že všichni lidé mají emoce jako reakci na naše vjemy a že jakmile máme možnost tyto pocity „cítit“, emoce se rozptýlí a zmizí. Všichni občas potřebujeme „svědka“, který nám pomůže prozkoumat velké pocity. Když jsme starší,můžeme dokonce změnit své vnímání, a tím i své emoce („Možná, že to, že se moji rodiče rozhodli mít další dítě, neznamená, že mě nahradili, protože jsem přece nebyl dost dobrý!“), ale malé děti na to ještě nemají reflexivní kapacitu.
Takže malé děti mají spoustu velkých emocí, které je přemáhají. Uchovávají je, dokud nemají bezpečné místo, kde je mohou vypustit ven, což obvykle znamená náruč milujícího rodiče. Příroda poskytladětem, která už nejsou tolik „v náručí“, bezpečný způsob, jak tyto emoce vyjádřit – záchvaty vzteku. Když se však batole buď necítí v bezpečí (například pokud je ve škole), nebo nemá akceptujícího svědka (možná rodič není spokojen s jeho hněvem, smutkem nebo strachem), nebo je velmi citlivé (a má tedy ještě větší pocity než většina batolat), někdy tyto pocity vycpává, místo aby je vyjádřilo. Bohužel pocity, které jsou vycpané, jen tak nezmizí. Vyplavou na povrch v podobě slz nebo zlostného chování.
Můžeme tedy předpokládat, že vaše dcera má v sobě uloženou zásobu velkých pocitů. Tyto emoce ji tlačía brání jí zapojit se do života. Kdykoli se cítí přetížená, vylijí se ven v podobě slz. Potřebuje vaši pomoc, aby se s těmito pocity statečně vyrovnala a vyplakala se z nich. Jak to udělat?“
Při nejbližší příležitosti, kdy vašedcera začne plakat a vy máte jiného dospělého, kterému můžete dítě předat, její slzy přijměte. Berte to jako příležitost k tomu, aby si odlehčila ta těžká zavazadla, která ji tíží. Obejměte ji a řekněte: „Zlatíčko, vidím tvé velké slzy, máš tak velké pocity….To je v pořádku… Každý se někdy potřebuje vyplakat….Já jsem tady….budu tě chránit….budu tě držet….Můžeš plakat, kolik budeš chtít….Svými velkými pocity si vedeš tak dobře….“
Doufejme, že vaše dcera zareaguje ještě silnějším pláčem. Nenechte se tím vyděsit. Dýchejte,dýchejte a připomínejte si, že jste pro svou holčičku svědkem a nemusíte nic řešit. Neberte si její slzy osobně. Jste jejím partnerem v těžké práci, kterou dělá; nechte ji, aby se ujala vedení. Je v pořádku říct: „Vidím, jak jsi smutná“, ale neanalyzujte ji („Možná jsi smutná z nového miminka“), protože se pak bude cítit méně bezpečně. Nebuďte však překvapeni, pokud po tomto začne komentovat a dávat vám najevo zdroj svých pocitů. Prostě se do takových komentářů vciťte a ukažte jí, že tyto pocity může mít a že jim rozumíte (i když s ní nesouhlasíte.)
Jestliže to, co vaše dcera „vycpávala“, je strach, pak když bude plakat, její strach se objeví. Kdyžmalé děti vyjadřují strach, často sebou mrskají, třesou se, potí se a pláčou bez slz. Často se na nás chtějí tlačit. Pokud tedy vašedcera začne takové chování, přivítejte ho a pokud možno ji držte za ruku, abyste jí pomohli cítit vaši pevnou přítomnost. Připomeňte jí svým konejšivým hlasem, že jste tam a budete ji chránit. Možná budete muset absolvovat několik takových sezení (a mohou trvat půl hodiny nebo hodinu), ale poté, co se zbaví části svého strachu, zjistíte, že se změnila a je mnohem schopnější přivítat život s odvahou.
Chci ještě dodat, že hra je skvělý způsob, jak dětem pomoci s pocity. Cokoli, co pomáhá vašídceři se chichotat, uvolňuje stejné úzkosti, které jinak uvolňuje pláčem. Hrajte s ní tedy fyzické hry, které ji rozesmějí a dají jí pocit síly – pořádejte polštářové bitvy, které vyhrává, honěte ji a padejte, přitiskněte se k ní, aby ona byla ta silnější a vzdálila se od vás. Mnoho dalších nápadů najdete na této webové stránce na adrese http://www.ahaparenting.com/parenting-tools/connection/play-child-emotional-intelligence
Doporučuji, abyste si denně vyhradili půl hodiny na speciální čas s dcerou. Nazvěte ji jejím jménem – tím nejzvláštnějším, jaké existuje. Řekněte jí, že je to zvláštní čas a že si s ní chcete zahrát zvláštní hru, a pakzačněte fyzickou hru, která má posílit vaše spojení s ní a/nebo zvýšit její sebevědomí. Zjistíte, že s přibývajícími dny se bude zvyšovat její důvěra ve vás. To znamená, že bude připravenější knějakým velkým výkřikům, aby dala průchod svým velkým pocitům. Může se také stát, že se rozčílí a začne protestně plakat, když během speciálního času ukončíte hru na drsné bydlení, takže si na jeho konci vždy nechte nějaký čas navíc na emocionální rozplynutí.
Mluvíte o tom, že je teď z jogurtu smutná, protože jste ji jím odmítli krmit. Když je v rodině nové dítě, batolata se často vrátí k tomu, že chtějí být chována a žádají, aby je někdo krmil. Není důvod ji odmítat. Tím ji „nerozmazlujete“, ale uspokojujete její oprávněnou potřebu. Pokud máte pocit, že se v tomto ohledu stala rigidní a nikdy se sama nenakrmí, nechte ji, ať si své velké pocity ohledně toho, kdo u vás doma uspokojuje svou potřebu péče, vyřeší hrou, například tím, že ji donutíte, aby vás nakrmila. Udržujte toVelmi lehké a hloupé. Jde vám o chichotání, ne o slzy. Po několika takových hrách může trvat na tom, že se bude krmit sama!“
Dodala bych, že většina z nás rodičů má problémy s potřebou závislosti svého dítěte. Sami jsme jako děti dostali vzkaz, abychom tyto potřeby vycpávali, a tento vzkaz podvědomě předáváme svým vlastním dětem. Doporučila bych vám, abyste si našla někoho, komu důvěřujete a komu můžete vyjádřit všechny své pocity ohledně své dcery a tohoto problému. Manželovi, sestře, nejlepší kamarádce… někomu, kdo vás nebude soudit a řešit. Potřebujete prostě místo, kde můžete své pocity vyjádřit s důvěryhodným svědkem. Poté zjistíte, že jste schopnější reagovat se soucitem na dceřiny stesky, což jí pomůže, aby se v nich reaktivně neuzavírala.
Zjistíte také, že jste kreativnější při zvládání jejích reakcí. Například zmiňujete, že pláče, když se vítá s prarodiči a bratranci. Nejenže ji můžete přivítat, ale můžete z pozdravu udělat hru, která jí pomůže cítit se v dané situaci sebejistě, takže je sice pozdraví, ale za svých vlastních podmínek. Zde je skvělý článek od Patty Wiplferové z organizace Hand in HandParenting, který popisuje nápady pro tuto situaci:
Can I Have a Hug? Helping Children with Hello and Goodbye
Uvědomuji si, že to všechno zní jako spousta práce. Nevím, proč by si vaše dcera všechny tyto pocity ukládala, ale vím, že pro dvouleté dítě to není přirozený stav. Abychom my jako rodiče mohli dát svým dětem podporu, aby něco takového zvládly, potřebujeme podporu my sami. To znamená důvěryhodné důvěrníky, se kterými můžeme zpracovat své vlastní emoce. Chci se také ujistit, že víte o mých každodenních inspirativních newsletterech,jejichž cílem je podpořit rodiče v těžké rodičovské práci. Jsou k dispozici jako veřejná služba bez poplatků; můžete je získat zde:
Předplatné denního inspirativního zpravodaje
S vaší láskou a přijetím uvidíte, jak se vaše dcera začne z této fáze dostávat a začne mít lepší vztah k životu. Hodně štěstí a dejte mi vědět, jak to jde! — Dr. Laura