Dne 5. května 1945 se stal dějištěm jedné z posledních bitev války v Evropě. Do úplné kapitulace Německa zbývalo jen několik dní a malá skupina starších francouzských politiků, čerstvě osvobozených, se ocitla na zoufalé obraně svého bývalého vězení proti zbytkům Hitlerových fanatických Waffen SS. Pomáhala jim americká posádka tanku, vyznamenaný německý důstojník a hrstka jeho vojáků. Tato bitva zůstává jedinou bitvou druhé světové války, kde spojenecké a německé jednotky bojovaly bok po boku.
Údolí, nad nímž se Itter tyčí – Brixental – je malebnou krajinou řek a alpských luk se zalesněnými svahy, nad nimiž se tyčí rozeklané hory. Její pohlednicový vzhled však skrývá historii plnou násilí. Brixental je začátkem horského průsmyku, který spojuje Bavorsko s vrcholem Apeninského poloostrova, a význam této cesty v průběhu staletí vedl ke vzniku krajiny poseté opevněními.
Některá z nich, jako například nedaleká pevnost Kufstein (Festung), se dochovala ve své středověké podobě se stupňovitými cimbuřími, střílnami a věžemi. Jiné byly postupně přestavěny na něco, co připomíná spíše anglická panská sídla, kde jedinou známkou jejich dřívější role jsou robustnější než průměrné dveře nebo absence oken v přízemí. Z architektonického hlediska se zámek Itter nachází někde uprostřed. Koncem 19. století byla středověká zřícenina přestavěna na butikový hotel, ale zachovala si staré hradby a bránu, díky nimž byla za habsburské éry poněkud hrozivá.
Byla to právě tato kombinace bezpečnosti a vybavenosti, která z Itteru učinila ideální místo pro umístění některých vysoce postavených politických vězňů nacistického režimu. Hranice mezi Německem a Rakouskem byla zrušena „anšlusem“ v roce 1938 a hrad byl brzy poté zrekvírován nacistickými úřady. Zpočátku sloužil jako rakouské ústředí „Německého svazu pro potírání nebezpečí tabáku“, ale v roce 1943 byl vyčleněn pro zlověstnější účel. Na přestavbu zámku na vězení byli přivezeni nuceně nasazení dělníci a zámek se stal jedním ze satelitních zařízení rozlehlého koncentračního tábora v Dachau, který se nacházel několik hodin severněji.
Mezi dělníky byl i chorvatský elektrikář a člen jugoslávského komunistického odboje Zvonimir Čučković. Když byl zbytek vězňů poslán zpět do Dachau, byl ponechán, aby pomáhal udržovat majetek.
Prvními oficiálními vězni v Itteru byla sestava starších státníků z Francouzské republiky. Mezi prvními příchozími byl bývalý premiér Édouard Daladier. O několik dní později byl do Itteru přivezen také Daladierův rival a nástupce Paul Reynaud. K nim se připojil vysoce postavený podnikatel Michel Clemenceau a bývalá tenisová hvězda Jean Borotra – „Bounding Basque“ – který v mládí vyhrál turnaje US, Australian a French Open a v nacisty podporované „vichystické“ vládě získal funkci ministra sportu. Borotovo odmítnutí plně spolupracovat s německou rasovou politikou mělo za následek, že byl postaven mimo službu a krátce nato byl zatčen při pokusu opustit zemi.
Mezi vojenskými veliteli vyslanými do Itteru byl i Maurice Gamelin. Ten byl v době vypuknutí války vrchním velitelem francouzských ozbrojených sil, ale Reynaud ho těsně před katastrofální bitvou o Dunkerque z funkce odvolal. Pokud to nebylo dost zlé krve pro jeden malý rakouský hrad, ke Gamelinovi se brzy připojil muž, který ho nahradil – generál Maxime Weygand. Weygand byl pověřen velením francouzských sil v jedenáctou hodinu, aby něco zachránil z vojenské situace Francie. Místo toho obvinil Gamelina z nevyhnutelné porážky a pomohl sesadit Reynauda z funkce, aby mohlo být uzavřeno příměří.
Do Itteru byl navíc poslán šéf největšího francouzského odborového svazu Léon Jouhaux (a jeho žena, která požádala německé úřady, aby se k němu připojila v zajetí). Stejně jako François de La Rocque, šéf francouzské krajně pravicové ligy „Croix-de-Feu“ a člověk, který měl nejblíže k přímému fašistovi, kterého francouzská politika mohla přijmout. Byli zde také političtí rukojmí jako Marie-Agnes Cailliau – sestra exilového francouzského velitele Charlese De Gaulla.
Průměrný věk skupiny byl 65 let. Nejmladší, 35letá, byla Reyanudova milenka Christiane Mabire, která se k němu v Itteru také dobrovolně připojila. Nejstarším, sedmdesátiletým, byl generál Weygand, jehož dlouhá kariéra sahala až do první světové války (shodou okolností byl dodavatelem podmínek příměří, které tento konflikt ukončilo). Za svou roli při kapitulaci Francie v roce 1940 a za své angažmá ve vichistické vládě byl Weygand mnoha svými krajany nenáviděn. V Itteru se Reynaud ujal role mluvčího těch, kteří se cítili zrazeni. Podle všeho si bývalý premiér odmítal s Weygandem podat ruku nebo s ním dokonce mluvit – místo toho využíval každé příležitosti, kdy byl starý generál v doslechu, aby ho označil za zrádce a kolaboranta.
Historik Stephen Harding ve svém líčení osvobození zámku Itter „Poslední bitva“ zdůraznil hluboké rozpory mezi vězni.
„Rozdělili se podle politického přesvědčení a v prostorách zámku se jeden druhému pokud možno vyhýbali… Jak později poznamenala Marie-Agnes Cailliau, několik „velkých mužů“ uvězněných na zámku Itter dělalo víc než jen to, že se vzájemně odstrkovali při jídle; každý z nich trávil každý den hodiny sepisováním pamětí, o nichž doufal, že vysvětlí jeho vlastní válečné činy v tom nejlepším světle a zároveň očerní činy jeho rivalů.“
Kromě házení stínu na své bývalé protivníky však Reynaud ve svých pamětech také vzpomíná na vzrušující poslech zpravodajských relací, když spojenecká vítězství narůstala a vyhlídky na vítězství rostly.
„Každý večer jsme tajně poslouchali BBC. S velkým vzrušením jsme se dozvídali o pádu Mussoliniho, o triumfech v Itálii a s ještě větším nadšením o vylodění v Normandii, osvobození Paříže a úspěších spojeneckých armád.“
V dubnu 1945 podnikala ruská armáda závěrečný útok na Berlín, a zatímco se některé jednotky SS připravovaly na poslední ústup v Tyrolských Alpách poblíž Hitlerova „Orlího hnízda“, jiné se snažily uprchnout před nevyhnutelnými soudy za válečné zločiny, které měly následovat po kapitulaci Německa. Francouzi v Itteru byli svědky neustálého proudu vysoce postavených důstojníků SS, kteří se na hradě zastavovali, aby si před odjezdem do hor opatřili palivo a zásoby. Posledním z těchto návštěvníků byl podplukovník SS Wilhelm Eduard Weiter, který byl velitelem v Dachau.
Daladier popsal jeho vzhled 2. května jako „obézní a apoplektický, s tváří surovce“ – opilý se chlubil veliteli Itteru, že před odchodem z tábora nařídil smrt dvou tisíc vězňů. Brzy ráno následujícího dne probudil obyvatele Itteru zvuk dvou výstřelů – Weiter spáchal sebevraždu. Kněz ve vesnici Itter odmítl pohřbít tělo na farním hřbitově, a tak ho vojáci SS narychlo pohřbili do neoznačeného hrobu těsně pod hradbami hradu.
Třetího května Čučković přesvědčil velitele Itteru, že potřebuje zaběhnout na pochůzku do vesnice. Místo toho si vzal kolo a ujel 70 kilometrů do Innsbrucku – přemluvil se a projel dvěma německými kontrolními stanovišti. Dorazil právě ve chvíli, kdy rakouští partyzáni převzali kontrolu nad městem před americkými jednotkami.
Zpět na zámku uvědomění, že Chorvat pravděpodobně svolává americkou armádu, přimělo Itterova velitele k útěku. Stráže ho brzy následovaly a francouzští zajatci se náhle ocitli ve správě hradu a malého skladiště zbraní, které tam zůstalo.
Francouzi zpozorovali, že na několika domech a statcích v údolí vlají bílé vlajky, ale na silnicích je stále velké množství německých vojáků. Starci, kteří pro jednou spolupracovali, se rozhodli, že se znovu pokusí předat zprávu nedalekým americkým jednotkám. Borotra se přihlásil jako dobrovolník, ale jeden z „očíslovaných“ vězňů, Andreas Krobot, trval na tom, že půjde místo něj.
Vzal si kolo, které tu nechal jeden ze strážných, dojel do městečka Wörgl a využil příležitosti a důvěřoval jednomu z místních obyvatel, který ho spojil s vedoucím okresní odbojové organizace – německým majorem wehrmachtu Josefem ‚Seppem‘ Ganglem. Gangl si uvědomil naléhavost situace a vyrazil se svým štábním vozem přes frontovou linii. Tím riskoval smrt nejen z rukou nervózních spojeneckých vojáků, ale také od zbytků SS – mnozí z nich se ještě několik dní po oznámení Hitlerovy smrti potulovali krajinou a popravovali „dezertéry“ a „poražené“.
Nějakým způsobem se Gangl dostal do Kufsteinu bez nehody a ocitl se tváří v tvář americkému kapitánovi jménem Jack Lee. Harding popisuje Leeho jako tvrdě bojujícího, doutníky žvýkajícího amerického velitele tanku, odlitého ze stejné formy jako generál Patton. Lee však jen tak nevypadal, měl zaslouženou pověst rozhodného důstojníka a okamžitě to dokázal tím, že požádal Gangla, aby ho odvezl zpět přes německé linie, aby si osobně ověřil historku, prozkoumal hrad a naplánoval záchrannou akci.
Gangl odvezl Leeho přes Wörgl a po strmé cestě k hradu Itter. Nehledě na volbu dopravního prostředku se Francouzům ulevilo, když zjistili, že pomoc je na cestě, i když zprávy naznačují, že Lee postrádal některé společenské grácie, které francouzské elity očekávaly od řadových vojáků. Zejména Daladierovi se Američan okamžitě znelíbil a označil ho za „hrubého vzhledu i chování“. Později napsal, že „pokud je Lee odrazem americké politiky, čekají Evropu těžké časy“.
Při slibu, že se vrátí v plné síle, riskovali Gangl a Lee další cestu zpět do Kufsteinu, kde Lee rádiem požádal o posily. Když žádná nepřišla, obrátil se přímo na velitele praporů, jejichž jednotky se shromažďovaly v údolí. Jeho vyprávění o středověkých hradech a uvízlých francouzských hodnostářích zapůsobilo. Byl mu přidělen oddíl půl tuctu tanků a tři družstva pěchoty.
Nyní se s posilami Lee a Gangl vydali směrem k Wörglu. V plánu bylo pokračovat na hrad Itter, ale zprávy o velkém počtu jednotek SS přiměly Leeho nechat většinu mužů a techniky ve městě, aby podpořili nedostatečně vybavené rakouské odbojáře.
Lee se vydal s vlastním tankem „Besotten Betty“ a hrstkou amerických a německých vojáků po úzké silnici vedoucí k Itteru. Poté, co si prostříleli cestu zátarasem, který narychlo budovaly jednotky SS, projeli až k branám hradu. Harding líčí krátkodobou radost, kterou Leeův příjezd vyvolal:
“ záchranná kolona vylákala všechny francouzské VIP osobnosti zámku Itter z bezpečí Velkého sálu, přes zděnou terasu a po schodech dolů na nádvoří s úsměvy na tvářích, jásotem v hrdle a lahvemi vína v rukou. Počáteční nadšení však rychle pohaslo, když si uvědomili omezený rozsah pomocných sil. Leeho ujištění o několik hodin dříve, že se vrátí s „kavalerií“, vyvolalo v jejich myslích představu obrněné kolony podporované masami těžce ozbrojených vojáků; místo toho dostali jediný, poněkud opotřebovaný tank, sedm Američanů a k nelibosti bývalých zajatců více ozbrojených Němců. Na Francouze to, mírně řečeno, rozhodně neudělalo dojem.“
V Itteru se k záchranným jednotkám připojil důstojník SS, který s francouzskými zajatci sympatizoval. Hauptsturmführer Kurt Schrader byl několik měsíců ubytován ve vesnici Itter, zatímco se zotavoval ze zranění utrpěného na východní frontě. Během této doby navázal s některými francouzskými „hosty“ jakési přátelství. Nyní se vrátil, aby varoval Gangla a Leeho, že se k Itteru ze severu, západu a jihu blíží desítky jednotek SS – jeho bývalých spolubojovníků – a přinášejí s sebou protitanková děla a dělostřelectvo.
Uvědomili si, že jsou pravděpodobně odříznuti od údolí, Lee a Gangle rozmístili své vojáky a pokusili se umístit tank tak, aby blokoval úzký most vedoucí k vrátnici. Jakmile se jim to podařilo, usadili se a čekali na posily.
Vojska SS zaútočila následujícího dne ve čtyři hodiny ráno. Kulomety ze souběžného hřebene na východě zahájily palbu na hrad a Leeova posádka odpověděla stejnou minou z děla umístěného na střeše Jenny. Brzy si obránci Itteru vyměňovali výstřely s postavami na kopcích kolem Brixentalu. Když Lee vyběhl nahoru, aby zhodnotil situaci, minul jednoho ze svých mužů, který střílel téměř přímo dolů do rokle. Během noci někteří z útočníků přestřihli ostnatý drát a nyní se na nádvoří pokoušeli dostat vojáci SS s lany a háky.
Přestřelka ustala v šest hodin ráno, ale o několik minut později přivedla Leeho na útěk dávka střelby amerických vojáků na jedné straně hradu. Jeden z „ochočených skopčáků“ využil odmlky v boji, spustil se na laně z nádvoří k základně zdi a unikl mezerou v drátech. Američané ho minuli a Ganglovi Němci ho buď neviděli, nebo odmítli na svého krajana střílet. Lee mohl jen předpokládat, že jejich útočníci teď mají jasnou představu o jeho jednotkách a o tom, jak jsou vyzbrojeni.
Z pozorovacího stanoviště na vrcholu „pevnosti“ Gangl sledoval, jak do údolí proudí další jednotky SS. Někteří začali rozestavovat dělostřelectvo ve stromořadí necelý kilometr od hradeb Itteru.
Boj se znovu rozhořel v deset hodin dopoledne, když výstřel z německého 88mm děla udělal ve věži díru a zasypal nádvoří sutinami. Druhý výstřel protrhl bok Besotten Jenny. Jediný muž uvnitř tanku se dostal z hořícího vozidla zpět do bezpečí vrátnice dříve, než se vznítila palivová nádrž.
Proti Leeovým pokynům se do boje zapojili Francouzi. Začali nadšeně, ne-li přesně, střílet z parapetu poblíž vrátnice. Když se Reynaud přesunul na exponovanější pozici, Lee i Gangl se snažili dostat ke staršímu muži, aby ho přivedli zpět za kryt, ale Gangl byl při pokusu zasažen odstřelovačem. Poté, co přežil apokalyptické bitvy u Stalingradu, v Normandii a v Ardenách, se Gangl stal jednou z posledních obětí války v Evropě.
Navzdory senzačnímu názvu se Reynaudovy paměti – „V hloubi boje“ – zabývaly především politickým zápasem o obranu Francie. V 680stránkovém díle jsou událostem v Itteru věnovány pouze čtyři strany, a i ty jsou líčeny s jistou mírou pokory. Jedna pasáž zní:
„Běželi jsme na druhou stranu hradu, abychom bránili okolní hradby, ačkoli půda se propadala v příkrém svahu. Mladý rakouský vlastenec s bíločervenou dechovkou se projevil velmi aktivně. Poručík Wermachtu, , nám ukazoval cíle, proti kterým máme vést palbu.“ . .lituji, že nemohu potvrdit, že jsem zabil jednoho nepřítele.“
Zatímco Reynaud kryl svahy na jihu Borotry, Gamelin a De La Roque pomáhali bránit bránu po boku svých amerických a německých spojenců. Kouř z hořícího trupu Besotten Betty zakrýval výhled na východ, ale skutečné nebezpečí spočívalo v tom, že by oheň mohl odpálit uvnitř uložené vysoce výbušné granáty.
Jediná vysílačka skončila v plamenech spolu s tankem, ale právě když se obránci chystali k poslednímu útoku, začal zvonit telefon. Na druhém konci linky byl major John Kramers – předvoj pomocných sil, které ten Čučković uvedl do pohybu, když dorazil do Innsbrucku. Než Lee stačil Kramerovi podat úplný obraz o situaci, linka se náhle přerušila. Harding píše:
„Kramerův telefonát z wörglovské radnice na zámek Itter sice dal obráncům hradu vědět, že pomoc je na cestě, ale jejich bezprostřední situaci nezlepšil. Munice jim nebezpečně docházela, Gangl byl mrtvý a dva z jeho vojáků Wermachtu těžce zranění, a přestože se útočníkům Waffen-SS zatím nepodařilo prolomit hradby pevnosti, tlačili na útok s tím, co Jack Lee později nazval „extrémní razancí“.“
Když se útočníci blížili, Borotra se dobrovolně přihlásil k útěku do Wörglu a působil jako průvodce pomocných sil. Během svého působení v Itteru se již dvakrát neúspěšně pokusil o útěk a byl si jistý, že o okolní krajině ví dost na to, aby se dostal přes kordon, který SS vytvořili. Lee s plánem neochotně souhlasil a Borotra, kterému bylo 57 let, ale stále byl výjimečně fit, sklouzl několik metrů po jižní zdi, přesprintoval 40 metrů volného prostranství a zmizel v korunách stromů.
V následující hodině jednotky SS podnikly poslední pokus o útok na hrad. Lee nařídil svým vojákům a Francouzům, aby se vrátili do pevnosti. Byly jim přiděleny pozice u oken a podest a připraveny k boji o hrad místnost po místnosti. Ubíhaly napjaté minuty a právě ve chvíli, kdy jeden z oddílů SS zaměřoval bránu protitankovou zbraní, konečně dorazila Leeova kavalerie. Reportér nasazený u pomocných sil popsal poslední okamžiky bitvy:
„Ozývaly se krátké dávky palby. Kulomety, řopíky, naše, jejich. tanky dosáhly vesnice. Vypustily dlouhou kulometnou palbu a za chvíli se z domů vyhrnulo několik desítek skopčáků s rukama nad hlavou. Za několik minut už byli Joové v městečku.“
Věrný své formě Lee přivítal prvního ze svých krajanů prostou otázkou „co vás vzalo?“. Bývalí zajatci zase s úlevou zjistili, že Čučković, Krobot a Borotra jsou živí a zdraví, ale drama předchozích dnů nijak nenapravilo rivalitu mezi starými muži. Před odjezdem z Itteru posbírali své spisy a věci a rozdělili se do stejných malých skupinek, jaké vytvořili během svého věznění.
O tři dny později válka v Evropě oficiálně skončila. Většině bývalých zajatců, včetně Daladiera, Gamelina a Reynauda, se dostalo hrdinského uvítání. Generál De Gaulle dal k dispozici své osobní letadlo, aby je dopravil zpět do Paříže. Naproti tomu Weygand, Borotra a de La Roque byli přijati mnohem ledověji. Francouzská armáda je vzala do vazby, aby je soudila za jejich „kolaborantskou“ činnost, ale chuť veřejnosti po pomstě v poválečné Francii s vlekoucími se procesy opadla. Weygand byl nakonec zproštěn viny, Borotrovo obvinění bylo staženo a de La Roque zemřel při čekání na rozuzlení.
V Rakousku byl Sepp Gangle za svou roli při záchraně posmrtně prohlášen národním hrdinou a jedna z hlavních ulic ve Wörglu dodnes nese jeho jméno.
Dnes Itter opět přešel do soukromých rukou a prožívá období obrazného i doslovného zapomnění. Škody byly opraveny, na místě bitvy není žádný veřejný památník a les zarostl do té míry, že zámek Itter je nyní ze silnice téměř neviditelný. Místo, kde Leeův tank zablokoval most „Schlossweg“, označuje značka zákazu vjezdu.
Ukázalo se, že vztah Rakouska k jeho válečné historii je hluboce ambivalentní. Rané vyprávění o Rakousku jako o „první oběti hitlerovské agrese“ vyznělo na pozadí přítomnosti bývalých nacistů v poválečné rakouské politice naprázdno. S generací, která válku zažila, již téměř odešla, se zdá, jako by většina Rakušanů raději nechala spící psy ležet.
Zdá se však také nevyhnutelné, že si Itterův příběh jednou najde cestu na filmové plátno a zpět do povědomí veřejnosti. Je v něm zkrátka příliš mnoho přesvědčivých ingrediencí na to, aby je scénáristé mohli ignorovat. Jsou tu hořké výčitky mezi francouzskými vlastenci, věrnost jejich manželek a milenek, statečnost vězňů z Dachau, kteří se dostali ke slovu, a naprostá odvaha Leeho a mužů, kteří ho následovali na horu. Snad nejpozoruhodnější ze všeho byla pomoc Gangla a jeho jednotek Wermachtu; po tolika letech zmarnění a ztrát odmítli svou první šanci na bezpečí, aby zabránili poslednímu pomstychtivému násilnému činu. Přinejmenším pro některé z nich to muselo být jako poslední šance na vykoupení.
Zachráněni před nacisty na hradě Itter: Úryvek ze vzpomínek Paula Reynauda ve Winnipeg Tribune z 11. srpna 1945.
Kapitola XIX Goetterdaemmerung: Poslední bitva: Úryvek z knihy Charlese B. MacDonalda „Poslední ofenzíva“
Poslední bitva: Stevena Hardinga o osvobození zámku Itter.
Fotografování nevyslovitelného: Stručný a strhující životopis fotografa Erica Schwaba, který dokumentoval přeživší z Buchenwaldu a Dachau i osvobození zámku Schloss Itter.
