Božství jako vlastnost má dvě různá použití:
- Božská síla nebo moc – síly nebo mocnosti, které jsou univerzální nebo přesahují lidské schopnosti
- Božství aplikované na smrtelníky – vlastnosti jednotlivců, kteří jsou považováni za osoby, které mají nějaký zvláštní přístup nebo vztah k božství.
Mezi těmito užitími dochází k překrývání, protože božstva nebo božské entity jsou často totožné s mocnostmi a silami, které jsou jim připisovány, nebo jsou s nimi ztotožňovány – v mnoha případech je božstvo pouze personifikovanou mocí nebo silou – a tyto moci a síly pak mohou být rozšířeny nebo uděleny smrtelným jedincům. Například Jehova je ve velké části Starého zákona úzce spojován s bouřkami a hromem. Říká se o něm, že mluví v hromu, a hrom je považován za projev jeho hněvu. Tato moc pak byla rozšířena na proroky, jako byli Mojžíš a Samuel, kteří způsobovali hromové bouře, jež se snášely na jejich nepřátele (viz Exodus 9:23 a 1. Samuelova 12:18). Božství s sebou vždy nese konotace dobra, krásy, dobrodiní, spravedlnosti a dalších pozitivních, prosociálních vlastností. V monoteistických vírách existuje ekvivalentní kohorta zlovolných nadpřirozených bytostí a sil, jako jsou démoni, ďáblové, afreet apod. které nejsou konvenčně označovány jako božské; místo toho se často používá označení démonické. Panteistické a polyteistické víry takové rozlišení nedělají; bohové a jiné bytosti s transcendentní mocí mají často složité, nectné nebo dokonce iracionální motivace svých činů. Všimněte si, že ačkoli se termíny démon a démonický používají v monoteistických vírách jako antonyma k božskému, ve skutečnosti jsou odvozeny z řeckého slova daimón (δαίμων), které se samo překládá jako božství.
V náboženském diskurzu existují tři odlišná použití pojmů božství a božský:
EntitaEdit
Výrazy božský a božský – bez velkého písmene a bez určitého členu – se někdy používají jako označení „boha (bohů) nebo určitých jiných bytostí a entit, které nedosahují absolutního božství, ale leží mimo lidskou sféru. Patří mezi ně (v žádném případě se nejedná o vyčerpávající seznam):
Božská síla nebo mocEdit
Jak již bylo uvedeno, božstva jsou úzce spjata s transcendentní silou (silami) nebo mocí (mocemi), které jsou jim připisovány, a to do té míry, že v některých případech mohou být tyto síly nebo mocnosti samy o sobě vzývány nezávisle. To vede k druhému použití slova božstvo (a méně obvyklému použití slova božstvo): k označení působení transcendentní síly ve světě.
V nejpřímější podobě působení transcendentní síly předpokládá nějakou formu božského zásahu. U pan- a polyteistických náboženství to obvykle znamená přímé působení toho či onoho boha na běh lidských událostí. Například v řecké legendě to byl Poseidon (bůh moře), kdo vyvolal bouře, které vychýlily Odysseovo plavidlo z kurzu při jeho zpáteční cestě, a japonská tradice tvrdí, že před mongolskou invazí je zachránil vítr seslaný bohem. Modlitby nebo prosebné modlitby se často předkládají konkrétním bohům panteismu, aby se dosáhlo příznivých zásahů v určitých podnicích: např. bezpečné cesty, úspěchu ve válce nebo období hojné úrody. Mnoho náboženství po celém světě – od japonského šintoismu a čínského tradičního náboženství přes některé africké zvyky a víry odvozené od těch karibských až po víru původních obyvatel Ameriky – zastává názor, že božstva předků nebo domácností poskytují každodenní ochranu a požehnání. V monoteistických náboženstvích může mít božský zásah velmi přímou podobu: zázraky, vize nebo přímluvy požehnaných postav.
Transcendentní síla nebo moc může působit i jemnějšími a nepřímými cestami. Monoteistická náboženství obecně podporují určitou verzi božské prozřetelnosti, která uznává, že božstvo dané víry má hluboký, ale nepoznatelný plán, který se ve světě stále rozvíjí. Nepředvídatelné, zdrcující nebo zdánlivě nespravedlivé události jsou často házeny na „božskou vůli“, v odkazech jako muslimské inshallah („jak Bůh chce“) a křesťanské „Bůh jedná tajemnými způsoby“. Často se v těchto vírách objevuje i možnost božské odplaty, kdy božstvo nečekaně přivede pachatele zla ke spravedlnosti prostřednictvím běžného fungování světa; od nenápadného napravení drobných osobních křivd až po tak rozsáhlou spoušť, jako bylo zničení Sodomy a Gomory nebo biblická Velká potopa. Jiné víry jsou ještě jemnější: učení o karmě, které sdílí buddhismus a hinduismus, je božský zákon podobný božské odplatě, ale bez konotace trestu: naše činy, dobré či špatné, úmyslné či neúmyslné, se na nás odrážejí jako součást přirozeného fungování vesmíru. Filosofický taoismus rovněž navrhuje transcendentní operativní princip – do češtiny překládaný jako tao nebo dao, což znamená „cesta“ – který není entitou ani bytostí jako takovou, ale odráží přirozený probíhající proces světa. Moderní západní mystika a filosofie new age často používají termín „božské“ jako podstatné jméno v tomto druhém významu: nespecifický princip nebo bytost, která dává vzniknout světu a působí jako zdroj nebo pramen života. V těchto posledních případech víry nepropagují úctu, jak se to děje v monoteismech; každá z nich spíše navrhuje cestu jednání, která přivede praktikujícího do souladu s božským zákonem: ahimsa – „neubližovat“ – u buddhistické a hinduistické víry; de nebo te – „ctnostné jednání“ – v taoismu; a některá z četných praktik míru a lásky v myšlení new age.
SmrtelníciEdit
Ve třetím užití se rozšíření božství a božské moci připisuje žijícím, smrtelným jedincům. Je známo, že v některých raných společnostech se političtí vůdci hlásili ke skutečnému božství – předním případem jsou staroegyptští faraóni – a přebírali roli objektů uctívání a bylo jim připisováno nadlidské postavení a moc. Častěji, a to se týká spíše nedávné historie, si vůdci pouze nárokují určitou formu božského pověření a naznačují, že jejich vláda je v souladu s vůlí boží. Doktrína božského práva králů byla zavedena až v 17. století a navrhovala, aby králové vládli na základě božího výnosu; japonští císaři vládli na základě božského mandátu až do vzniku japonské ústavy po druhé světové válce.
Méně politicky má většina náboženství libovolný počet osob, o nichž se věří, že se jich dotkly božské síly: mimo jiné světci, proroci, hrdinové, věštci, mučedníci a osvícené bytosti. V katolicismu se říká, že svatý František z Assisi dostal pokyny přímo od Boha, a věří se, že uděluje plnomocné odpustky všem, kdo se vyzpovídají ze svých hříchů a navštíví v příslušný den jeho kapli. V řecké mytologii vykoupala Achilla jeho matka v řece Styx, aby mu dala nesmrtelnost, a Herkules – jako syn Diův – zdědil téměř božské schopnosti. V náboženském taoismu je Lao-c‘ uctíván jako světec s vlastními schopnostmi. V buddhistické víře jsou různé osoby, počínaje Siddhártou, považovány za osvícené a v náboženských formách buddhismu jsou jim připisovány božské schopnosti. Kristus v Bibli je považován za Božího syna a údajně konal božské zázraky.
Obecně se smrtelníci s božskými vlastnostmi pečlivě odlišují od božstva či božstev v hlavním panteonu svého náboženství. Dokonce i křesťanská víra, která obecně považuje Krista za totožného s Bohem, rozlišuje mezi Bohem Otcem a Kristem, zplozeným Synem. Existují však určité esoterické a mystické myšlenkové směry, přítomné v mnoha náboženstvích – súfisté v islámu, gnostici v křesťanství, advaitští hinduisté, zenoví buddhisté, jakož i několik nespecifických perspektiv rozvinutých ve filozofii new age -, které zastávají názor, že všichni lidé jsou ve své podstatě božští nebo jsou s božstvím netriviálním způsobem sjednoceni. Takové božství by se v těchto vírách projevilo přirozeně, kdyby nebylo zastřeno společenským a fyzickým světem, v němž žijeme; je třeba je vynést do popředí prostřednictvím vhodných duchovních praktik.