Boj mladé královny Viktorie o trůn

„Žena na anglickém trůně – jak směšné!“

Tato slova pronesl princ Jiří z Cambridge poté, co ho od nástupnictví odsunula jeho baculatá sestřenice, princezna Viktorie. A mnozí v té době s jeho hodnocením souhlasili. Ba co hůř, jak se vyjádřila sama královna: „Byla jsem první osobou, která kdy nesla jméno Viktorie“. Pro nás, kterým slovo „viktoriánský“ připadá tak kategoricky anglické, bylo tehdy překvapivě považováno za absurdní, vymyšlené jméno. Ještě horší bylo, že mělo francouzský původ a Francie byla ještě před několika lety velkým nepřítelem této země. Dalo by se přirovnat ke „Kylii“, kdyby Austrálie byla nedávno ve válce s Británií.

Malou princeznu navíc brzdily další věci: nehezký vzhled, plachost, svéhlavá povaha a především chamtivá matka, která chtěla svou dceru využít jako nástroj k moci. Viktorie však byla také temperamentní, energická a odhodlaná a od mládí byla rozhodnutá stát se královnou.

„Krásná malá princezna, baculatá jako koroptev,“ prohlásil vévoda z Kentu v den narození své dcery, 24. května 1819. Příchod princezny Viktorie jejího otce nadchl, ale na venkově vzbudil jen malý rozruch. Kent byl teprve čtvrtý v pořadí na trůn po svých bratrech princi regentovi, vévodovi z Yorku a vévodovi z Clarence. Pro zbytek královské rodiny byla Viktorie pouhou dcerou nezletilého bratra, ničím víc než pěšákem, který měl být nakonec vyměněn v manželství.

Dítě později známé jako královna Viktorie se narodilo uprostřed nástupnické krize. V době, kdy se pět přeživších dcer a sedm synů Jiřího III. dotýkalo středního věku, tedy v roce 1817, se jim podařilo získat jediného legitimního dědice, princeznu Charlottu, dceru prince regenta (jejich nemanželských dětí mělo být nakonec celkem 56). Angličané vzhlíželi k princezně Charlottě jako k naději pro svou zemi, na rozdíl od jejích zhýralých, rozhazovačných strýců a starých tet. Když otěhotněla se svým oblíbeným manželem, princem Leopoldem Sasko-Koburským, lidé byli nadšeni. Po padesáti hodinách porodu se jí však narodil mrtvý chlapec. Během několika hodin upadla do smrtelné horečky a zemřela. Země byla zdrcena žalem a politici začali panikařit, že nemají dědice.

V naději, že parlament splatí jejich obrovské dluhy, se vévodové pustili do závodu o manželství a plození dětí. Vévoda z Kentu poslal pryč svou dvacetiletou milenku a začal se dvořit sestře prince Leopolda, Victoire, vdově princezně z Leiningenu. Victoire se zpočátku zdráhala vzdát se svého „příjemného nezávislého postavení“, jak se sama vyjádřila, a provdat se za Kenta, zadluženého vévodu o 20 let staršího, ale Leopold na ni naléhal, aby souhlasila. Navzdory jejím pochybnostem a jeho dluhům byli oba šťastní a Victoire brzy otěhotněla. „Moji bratři nejsou tak silní jako já,“ posteskl si nadšený vévoda. „Vedl jsem řádný život, všechny je přežiji, koruna připadne mně a mým dětem.“

Knížete regenta rozzuřil bratrův úspěch při plození dítěte a pomstil se tím, že zmařil křtiny. Povolal jen hrstku hostů a odmítl, aby dítě neslo jména spojovaná s královnami, jako Charlotta nebo Augusta, ba dokonce ani feminizovanou verzi jeho vlastního jména „Georgiana“. Místo toho stál v den slavnosti arcibiskup z Canterbury s dítětem nad křtitelnicí a čekal, až mu princ regent oznámí jeho jméno. Nakonec regent vyhrkl: „Dejte jí jméno po matce“. Její křestní jméno znělo Alexandrina, po carovi (ani regent se neodvážil ruského panovníka rozzlobit tím, že by ho odmítl), ale rychle se stala známou pod svým druhým jménem – Viktorie.

Zchudlý a zoufalý

V prosinci Kent uznal, že jeho dluhy jsou nepřekonatelné, a přestěhoval rodinu do levnějšího domu v Sidmouthu na devonském pobřeží. Byla krutá zima a počátkem ledna, poté co se vévoda vrátil z jedné ze svých venkovních procházek promočený na kost, ulehl do postele s chřipkou. Během několika dní těžce onemocněl a 23. ledna zemřel, držíc se za ruku své ženy. „Zabíjí všechny své muže,“ utrousila manželka ruského velvyslance. Viktorii bylo pouhých osm měsíců.

Třiatřicetiletá vévodkyně byla zchudlá a zoufalá. Její bratr Leopold přesvědčil neochotného prince regenta, aby jí povolil pokoje v Kensingtonském paláci, a ona si s sebou vzala Johna Conroye, pohledného Ira, který byl vévodovým podkoním. Ve zmatku po vévodově smrti si vnutil vévodkyni absolutní důvěru a stal se faktickým vládcem její domácnosti.

Dne 29. ledna 1820, v den, kdy vévodkyně přijela do paláce, nebohý šílený král Jiří konečně zemřel. Princ regent se nakonec stal králem Jiřím IV. Po vévodech z Yorku a Clarence byla malá Viktorie další v řadě na trůn.

Kensingtonský palác byl tehdy studený, ponurý a ošuntělý – a život, který v něm Viktorie vedla, byl jen o málo lepší. Vévodkyně a John Conroy naprosto svorně usilovali o to, aby se Viktorie stala jejich otrokyní. Oba byli přesvědčeni, že se Viktorie stane královnou, a jejich nejvroucnější nadějí bylo, že nastoupí jako nezletilá, takže vévodkyně bude moci být regentkou a shromažďovat moc a bohatství pro sebe a svého drahého přítele. Pokud by se jí to však podařilo po dovršení osmnácti let, chtěli si zajistit, aby se vzdala veškeré moci ve svůj prospěch. A tak podnítili „kensingtonský systém“.

Kensingtonský systém byl krutý režim šikany a především dohledu. Viktorie nesměla být ani na vteřinu sama. Každou noc spala v matčině pokoji a dokud se matka neuložila ke spánku, hlídala ji chůva nebo vychovatelka. Každé její zakašlání, každé slovo a dokonce i volba oblečení byly věrně hlášeny Johnu Conroyovi. Byla držena stranou od otcovy rodiny a izolována od všech dětí, kromě Conroyových.

Vévodkyni také děsily zprávy, že vévoda z Cumberlandu, který by byl dalším bratrem v řadě na trůn, chce holčičku zabít. Cumberland jistě šířil zvěsti, že Viktorie je příliš nemocná na to, aby mohla vládnout, a snažil se najít způsob, jak ji z nástupnictví vytlačit – a není vyloučeno, že si přál její smrt. Ať už byly jeho záměry jakékoli, Viktorii před každým jídlem ochutnával jídlo a nesměla sejít po schodech, aniž by se někoho držela za ruku.

Viktorie svou stísněnou situaci velmi pociťovala. „Vedla jsem velmi nešťastné dětství,“ naříkala. Prohlásila, že jediným „šťastným obdobím“ pro ni byly vyjížďky s nevlastní sestrou Feodorou a guvernantkou, protože „tehdy jsem mohla mluvit nebo se dívat, jak se mi zlíbilo“.

Když Viktorie dospěla, vévodkyně zdvojnásobila své pokusy ovládat ji a ukázat se jako mocná za trůnem. Čas jí totiž dal za pravdu: Kentovi starší bratři skutečně zůstali bezdětní. Vévodovi z Clarence a jeho mnohem mladší manželce se v roce 1819 narodila holčička Charlotte, která však žila jen několik hodin. Koncem prosince 1820 se jim k zoufalství vévodkyně z Kentu narodila další holčička, Elizabeth. V březnu následujícího roku však Alžběta zemřela. K vévodkynině radosti už žádné další děti nebyly.

Těsně po Viktoriiných jedenáctých narozeninách zemřel král Jiří a na trůn nastoupil 64letý vévoda z Clarence jako král Vilém IV. Viktorie se nyní stala dědičkou a vévodkyně se rozhodla, že ji předvede zemi jako budoucí královnu – se sebou a Conroyem po princeznině boku. Dne 1. srpna 1832 se ona, třináctiletá Viktorie a Conroyovi vydali na první ze svých cest: tříměsíční turné do Walesu přes Midlands a Cheshire.

Viktorie turné nenáviděla. Nesnášela být obklopena Conroyovými, brzké začátky a nekonečné večeře a recepce s nudnými dospělými. Dne 24. září 1832 se do své „Knihy dobrého chování“ přiznala, že byla „VELMI VELMI VELMI HROZNĚ NAUGHTY!!!!“, přičemž každé slovo čtyřikrát podtrhla. I přes její stížnosti a králův vztek nad vévodkyninou opovážlivostí však cesty pokračovaly: na jižní pobřeží a ostrov Wight, do Midlands a na sever a zahrnovaly i sporadické návštěvy přímořských letovisek a šlechtických sídel v průběhu celého roku.

Politici mezitím vyjádřili názor, že Viktorie je pro panovnici příliš směšné jméno. Král se skutečně snažil vévodkyni přinutit, aby souhlasila s jeho změnou na Alžbětu nebo Charlottu. Zpočátku souhlasila. Nakonec však odmítla a přála si, aby její dcera nesla její jméno. Je zvláštní, že kdyby dnes ustoupila, viktoriánská éra by nikdy nevznikla. Místo toho bychom mluvili o „alžbětinské morálce“ – což má sotva stejný zvuk.

• Byl viktoriánský život opravdu tak ponurý? 5 důvodů, proč byli viktoriáni „šťastní“

Při všech velkolepých plánech vévodkyně a Conroye, jak uplatnit absolutní kontrolu nad Viktorií při jejím nástupnictví, nebyl čas na jejich straně. Princezně bylo brzy šestnáct let a vzhledem k tomu, že král Vilém jevil všechny známky toho, že si zdraví udrží ještě dva roky, začala dvojice panikařit – a rozhodla se přistoupit k nové strategii. Všem vlivným osobám sdělili, že Viktorie je natolik nezralá, že bude vyžadovat, aby za ni vévodkyně vládla nejméně do 21 let. Zároveň spřádali plány, jak Viktorii přinutit, aby jim po svém nástupu na trůn přenechala mocenské pozice.

Na podzim roku 1835, když Viktorie v Ramsgate onemocněla tyfem, viděli příležitost jednat. Zatímco princezna plakala s horečkou na lůžku, vévodkyně se nad ní tyčila a opakovaně se ji snažila přinutit k podpisu dokumentu, v němž souhlasila se jmenováním Conroye svým osobním tajemníkem – v podstatě správcem jejích záležitostí a peněz. Viktorie však, jak později napsala, „odolala navzdory mé nemoci i jejich hrubosti“. Byla odhodlána vzepřít se matčině touze po moci.

Rozhodný byl i král. Ačkoli se cítil velmi špatně, byl odhodlán nevzdat se života, dokud Viktorie nedosáhne osmnácti let. Vévodkyni nenáviděl a poslední, co si přál, bylo, aby se stala regentkou. Každý den bojoval dál – chtěl, aby nezemřel.

„Dnes mám osmnácté narozeniny! Jak jsem stará!“ přemítala princezna 24. května 1837. Pro zemi to byl obrovský slavnostní den. Kensington byl ověšen prapory, v paláci se konala oficiální recepce a večer velký ples. Pro vévodkyni to však byl den zoufalství. Viktorii bylo osmnáct let – a král byl stále naživu.

Vévodkyně a Conroy zdvojnásobili své úsilí, aby Viktorii přiměli souhlasit s tím, že Conroye jmenuje svým osobním tajemníkem nebo pokladníkem, nebo s regentstvím do jejích 21 let. Říkali jí, že si jí země váží jen kvůli její matce; prosili a vyhrožovali – a Conroy prohlásil, že by měla být zavřena a měla by jí být odepřena strava. Viktorie zůstala silná a naštěstí pro ni nemusela dlouho čekat.

• „Hloupá“ vdova nebo energická kráska: jak královna Viktorie skutečně vypadala a jak byla vysoká?“

V časných ranních hodinách 20. června 1837 král konečně zemřel. V šest hodin ráno stála osmnáctiletá Viktorie v Kensingtonském paláci v nočním oděvu, když před ní arcibiskup z Canterbury a lord kancléř poklekli a oznámili jí, že je královnou. Jejím prvním činem bylo požádat o hodinu o samotě. Pak si přesunula postel z matčina pokoje.

Byla královnou – bez „maminky“ – největší země v Evropě a uspěla navzdory obrovské přesile. Naše představa Viktorie by mohla vypadat jako postarší matrona, oblečená v přísné černé, neusměvavá a pronášející: „nebaví nás to“. Byla to však energická mladá žena, která uspěla na trůnu navzdory očekávání mnohých, že se královnou nikdy nestane, a záměrným ambicím své matky. „Tento den si budu navždy pamatovat jako nejpyšnější v mém životě,“ napsala Viktorie 28. června 1838, v den své korunovace. Svůj triumf si zasloužila – i veškerou hrdost.

Kate Williamsová je historička a moderátorka. Je autorkou knihy o princezně Viktorii Becoming Queen (Stát se královnou).

Tento článek byl poprvé publikován v časopise HistoryExtra v červnu 2018

.