Dion DiMucci

S Belmonts: 1957-1960Upravit

Bob a Gene Schwartzovi podepsali smlouvu také s Dionovými přáteli, skupinou Belmonts (Carlo Mastrangelo, Fred Milano a Angelo D’Aleo), vokální skupinou pojmenovanou podle čtvrti Belmont v Bronxu, a spojili je s Dionem jako zpěvákem. Průlom nové skupiny nastal počátkem roku 1958, kdy se skladba „I Wonder Why“ (na nově založeném labelu Laurie Records) dostala na 22. místo americké hitparády. Dion o Belmonts řekl: „Dal bych jim zvuky. Dával jsem jim party a tak. O tom byla skladba ‚I Wonder Why‘. Tak trochu jsme vymysleli tenhle perkusivní rytmický zvuk. Když si tu písničku poslechnete, každý dělal něco jiného. Byli tam čtyři kluci, jeden dělal basu, já zpíval sólíčko, jeden dělal ‚ooh wah ooh‘ a další tenor. Bylo to naprosto úžasné. Když to dneska poslouchám, často si říkám: ‚Člověče, ty děcka jsou talentovaný‘.“

Po jejich prvním hitu následovaly písně „No One Knows“ a „Don’t Pity Me“, které se také umístily v žebříčku Billboard Top 100. „No One Knows“ a „Don’t Pity Me“ se dostaly do první stovky hitparád. Tento úspěch získal pro Dion and the Belmonts místo na nešťastném turné „The Winter Dance Party“ s Buddy Hollym, Ritchiem Valensem, Big Bopperem (J. P. Richardsonem), Frankie Sardem a dalšími interprety. Dne 3. února 1959, po koncertní zastávce v Clear Lake ve státě Iowa, se Holly a ostatní rozhodli, že na další místo konání koncertu poletí raději charterovým letadlem, než aby cestovali zájezdovým autobusem. Dion byl pozván, aby skupinu doprovodil, ale rozhodl se, že nechce utratit 36 dolarů za let, protože to byl stejný měsíční nájem, jaký platili jeho rodiče za jeho dětský byt, a on si tento požitek nedokázal ospravedlnit. Letadlo se zřítilo a všichni na palubě zahynuli: Holly, Valens, Richardson a pilot Roger Peterson. Dion and the Belmonts pokračovali v turné spolu s Frankiem Sardem, zatímco Bobby Vee, tehdy neznámý umělec, vystoupil místo Hollyho hned na dalším koncertě. Později se přidali Jimmy Clanton, Frankie Avalon a Fabian, kteří nahradili ostatní, již zesnulé headlinery.

Další singl Dion and the Belmonts, „A Teenager in Love“, byl vydán v březnu 1959 a nakonec se umístil na 5. místě americké popové hitparády a na 28. místě ve Velké Británii. Největší hit skupiny, „Where or When“, byl vydán v listopadu téhož roku a dosáhl 3. místa v americké hitparádě. Počátkem roku 1960 však Dion nastoupil do nemocnice kvůli závislosti na heroinu, se kterou měl problém již od svého středního věku. Další singly skupiny v tomto roce byly méně úspěšné. Mezi Dionem a členy skupiny Belmonts se objevily hudební, osobní a finanční neshody a v říjnu 1960 se Dion rozhodl odejít na sólovou dráhu. V době jejich rozpadu se všech osm nahrávek skupiny Laurie umístilo v žebříčku Hot 100.

Sólová hvězda: 1960-1964Edit

Koncem roku 1960 vydal Dion u Laurie své první sólové album Alone with Dion a singl Lonely Teenager, který se v americké hitparádě vyšplhal na 12. místo. Na svých sólových nahrávkách se jmenoval prostě „Dion“. Následující alba „Havin‘ Fun“ a „Kissin‘ Game“ neměla takový úspěch a vše nasvědčovalo tomu, že Dion odpluje na dráhu kabaretiéra. Poté však nahrál s novou vokální skupinou Del-Satins temperamentní číslo, které napsal společně s Erniem Marescou. Nahrávka s názvem „Runaround Sue“ se v říjnu 1961 dostala na první místo americké hitparády a na 11. místo ve Velké Británii, kde také absolvoval turné. „Runaround Sue“ se prodalo přes milion kopií a dosáhla statusu zlaté desky.

U dalšího singlu Laurie propagoval stranu A, „The Majestic“, ale byla to strana B, Marescova „The Wanderer“, která se více hrála v rádiích a rychle stoupala žebříčky, aby se v únoru 1962 dostala na 2. místo v USA a na 10. místo ve Velké Británii. Reedice z roku 1976 se dostala do britské Top 20.

Koncem roku 1961 se Dion stala velkou hvězdou, koncertovala po celém světě a objevila se v hudebním filmu Twist Around the Clock společnosti Columbia Pictures. V roce 1962 následovala řada singlů, které napsal nebo se na nich podílel, včetně „Lovers Who Wander“ (č. 3), „Little Diane“ (č. 8), „Love Came to Me“ (č. 10). Úspěšná byla také alba Runaround Sue a Lovers Who Wander.

Koncem roku 1962 přešel Dion od Laurieho ke Columbia Records; byl prvním rokenrolovým umělcem, který s touto značkou podepsal smlouvu, což byla anomálie vzhledem k tomu, že její tehdejší ředitel A&R Mitch Miller tento konkrétní hudební žánr nesnášel. První singl Columbie, Leiberův a Stollerův „Ruby Baby“ (původně hit skupiny Drifters), se dostal na druhé místo, zatímco „Donna the Prima Donna“ a „Drip Drop“ (další předělávka hitu Drifters) se koncem roku 1963 dostaly na šesté místo. (Dion také nahrál italskou verzi písně „Donna the Prima Donna“ s použitím identických doprovodných vokálů). Jeho další nahrávky vydané společností Columbia byly méně úspěšné a problémy s jeho závislostí a měnící se vkus veřejnosti, zejména britská invaze, znamenaly období komerčního úpadku.

Změna osudu: Po evropském turné se Dion vrátil do USA a John Hammond z Columbie ho seznámil s klasickým blues. Ke zděšení svého managementu začal nahrávat více bluesově orientovaný materiál, včetně písní Willieho Dixona „Hoochie Coochie Man“ a „Spoonful“, ale tato vydání – některá produkoval Tom Wilson, na klávesy hrál Al Kooper – nebyla komerčně úspěšná. V roce 1965, stále u Columbie, Dion založil novou skupinu, která ho podporovala, The Wanderers, ve složení John Falbo na kytaru, Pete Baron (Pete Falciglia) na baskytaru a Carlo Mastrangelo z The Belmonts na bicí. Vystupovali v celostátních pořadech Dick Clark’s, Where The Action Is a The Lloyd Thaxton Show. Řada vlastních skladeb byla nahrána a neúspěšně vydána jako singly a v albové podobě se objevila až po letech. V červnu 1965 nahrál současný kolega z Columbia Records skladbu Boba Dylana „It’s All Over Now, Baby Blue“ půl roku před hitovou verzí Them (s Vanem Morrisonem).

V letech 1966-67 se Dion krátce spojil s The Belmonts a pro ABC Records nahrál LP Together Again. Album nebylo úspěšné, a to i přes jednu klasickou píseň, kterou si sami napsali, „My Girl the Month of May“. Z LP byly vydány dva singly. Zatímco ve Spojených státech se ani jeden z nich neumístil v hitparádě, ve Velké Británii se jim dařilo lépe. „My Girl The Month of May“ se v týdnu od 25. prosince 1966 dostala do žebříčku Radio London „Fab 40“ na 9. místo. Deska se stala „gramofonovým“ hitem v londýnských undergroundových klubech jako Middle Earth a hodně ji hráli DJové pirátských rádií John Peel a Kenny Everett. Následná skladba „Movin‘ Man“ se o velikonoční neděli 26. března 1967 dostala na 17. místo hitparády „Radio London“. „My Girl The Month of May“ později převzali angličtí umělci Alan Bown v roce 1967 a umělci z Island Records The Bunch (se Sandym Dennym a dalšími členy Fairport Convention) v dubnu 1972. Během svého krátkého reunionu v polovině 60. let vystoupili Dion and the Belmonts v populární Clay Cole Show s písněmi „Berimbau“ a „My Girl The Month of May“ a před svým rozpadem příležitostně vystupovali v místních newyorských klubech, například v „The Mardi Gras“ na Staten Islandu (29. dubna 1967). I když se zdálo, že Dionova kariéra se blíží ke konci, stále si zachovával dostatečnou důvěryhodnost, aby byl spolu s Bobem Dylanem jedním ze dvou rockových umělců, kteří se v roce 1967 objevili na obalu alba Beatles „Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band“.

V dubnu 1968 Dion zažil něco, co označil za silný náboženský zážitek. Poté, co se znovu zbavil závislosti na heroinu, což zdokumentoval v písni „Your Own Backyard“ z roku 1970, oslovil Laurie Records s žádostí o novou smlouvu. Ti souhlasili pod podmínkou, že nahraje píseň „Abraham, Martin & John“, kterou napsal Dick Holler (rovněž autor písně „Snoopy vs. The Red Baron“ od Royal Guardsmen) jako reakci na atentát na Johna F. Kennedyho 22. listopadu 1963 a na atentáty na Martina Luthera Kinga Jr. a Roberta F. Kennedyho během jara 1968. Úspěch této písně – kterou Dion vydala v srpnu 1968 a kterou později nahrálo mnoho dalších zpěváků včetně Marvina Gaye -, jež se dostala na 4. místo v americké hitparádě a na 1. místo v Kanadě, resuscitoval Dionovu kariéru. Prodalo se jí přes milion kopií a byla oceněna zlatou deskou.

Zralé a křesťanské období: V následujících několika letech se Dionova hudba radikálně změnila a přešla ke kontemplativnějšímu a vyzrálejšímu materiálu. Vydal několik alb v podstatě jako zpěvák a skladatel se středně velkým prodejem a v roce 1969 přešel k vydavatelství Warner Brothers.

Následuje živé vystoupení s Belmonts v Madison Square Garden 2. června 1972, které bylo nahráno a vydáno jako živé album u Warneru. O rok později, v roce 1973, vystoupil Dion s původními Belmonts ještě jednou, a to na vyprodaném koncertu v Nassau Coliseum na Long Islandu v New Yorku. Záznam reunionu z roku 1973 však nebyl nikdy vydán. V roce 1975 následovalo album Born to Be with You, které produkoval Phil Spector. Album bylo komerčně neúspěšné, ale následně ho ocenili například Jason Pierce ze Spiritualized nebo Pete Townshend z The Who a skladbu „Only You Know“ vysamploval frontman skupiny Pulp Jarvis Cocker pro svůj singl „Don’t Let Him Waste Your Time“ ze svého sólového alba Jarvis z roku 2006.

V roce 1978 vydal Dion album čerpající z mnoha jeho teenagerských vlivů Return of the Wanderer, které bylo dalším komerčním neúspěchem.

V prosinci 1979 došlo u Diona k radikální duchovní změně, stal se znovuzrozeným křesťanem. Poté se jeho nahrávky několik let nesly v duchu současného křesťanství, v jehož rámci vydal pět alb na značce DaySpring Records, divizi Word Records ve Waco v Texasu. Tato alba odrážející jeho evangelikální křesťanské přesvědčení byla Inside Job (1980), Only Jesus (1981), I Put Away My Idols (1983), které se umístilo na 37. místě hitparády, Seasons (1984), Kingdom in the Streets (1985) a Velvet & Steel (1986). Několik singlů bylo úspěšně uvedeno do křesťanských rádií, zejména „Still in the Spirit“ z alba Kingdom in the Streets.

V roce 1984 získala Dion cenu GMA Dove Award (křesťanská hudební cena) za album I Put Away My Idols. Za stejné album byl také nominován na cenu Grammy za nejlepší mužský gospelový vokální výkon.

Dne 24. září 1985 byl Dion hostem pořadu 100 Huntley Street.

Návrat k sekulární hudbě a uvedení do Rock &rollové síně slávy a kontroverze: V roce 1987 souhlasil Dion s koncertem svých starých hitů v Radio City Music Hall v New Yorku. V roce 2005 bylo vydáno dvoudiskové CD tohoto koncertu s fotografiemi z koncertu, které pořídil Dionův přítel Michael J. Friedman. Tento koncert mu pomohl osvobodit se od oslav své minulosti i budoucnosti a vedl k řadě zvláštních vystoupení, včetně finanční sbírky na pomoc lékařům bez domova. Tam sdílel pódium s fanoušky, jako jsou Bruce Springsteen, Paul Simon a Lou Reed, kteří Diona uváděli jako jeden ze svých hlavních vlivů.

V roce 1988 vyšla Dionova autobiografie (spoluautorem byl Davin Seay) s názvem The Wanderer:

V roce 1989 se DiMucci vrátil k rockové hudbě s dobovým albem Yo Frankie, na kterém se podíleli Paul Simon, Lou Reed, k.d. lang, Patty Smyth a Bryan Adams. Album produkoval Dave Edmunds (který na něm také hrál na kytaru) a „Yo Frankie má ostrý zvuk, přičemž nikdy neztrácí ze zřetele Dionův oduševnělý, doo-wopový hlas“. Celkově „relevantní a nostalgická výpověď umělce, který pomáhal formovat první vlnu rock &rollu“, si v tomto období našla cestu zpět do rádií a videoklipů (na VH1 i MTV), stejně jako na turné.

World Over – Dion DiMucci, jeho život a hudba – Raymond Arroyo s Dionem DiMuccim – 08-11-2011, 56:30, EWTN

Dion byl v roce 1989 uveden do Rokenrolové síně slávy (s dojemným úvodem Lou Reeda). Kontroverzní je, že když došlo k Dionovu sólovému uvedení do Rokenrolové síně slávy, ostatní původní členové skupiny Belmonts (Carlo Mastrangelo, Fred Milano a Angelo D’Aleo) uvedeni nebyli a od roku 2019 ještě nejsou. V článku časopisu Billboard ze dne 3. ledna 2012 bylo uvedeno: „V roce 2012 se v USA uskutečnil první koncert skupiny Belmond: „Mezi DiMuccim a členy Belmonts, kteří nebyli spokojeni, když byl DiMucci v roce 1989 uveden do Rock and Rollové síně slávy bez nich, došlo ke sporům.“

Na konci 90. let Dion navštívil svou starou farnost v Bronxu, Our Lady of Mount Carmel, a vrátil se ke katolictví. Podnětem k Dionovu návratu ke katolicismu bylo „náhodné zhlédnutí pořadu Cesta domů na EWTN“. Dne 1. května 2006 Dion vystoupil v pořadu The Journey Home a hovořil o svém putování od katolicismu k protestantismu a zpět.

DiMucci se připojil ke Scottu Kempnerovi a Franku Funarovi z Del-Lords a Mikeu Mesarosovi ze Smithereens v krátce existující kapele Little Kings. Později vyšlo živé album, které však nebylo příliš rozšířené ani propagované.

Nejnovější tvorba: 2000-2020Edit

Dion vydal několik alb se současnými rockovými umělci. Na albu Déjà Nu z roku 2000 se objevil jako coververze Bruce Springsteena, který byl v průběhu let jeho hlavním následovníkem. V roce 2002 se k Bruci Springsteenovi připojil na pódiu v Miami, aby společně zahráli skladbu „If I Should Fall Behind“ z alba Dream on Fire.

V roce 2002 byl Dion uveden do síně slávy Grammy za skladbu „Runaround Sue“. Písně ze svých alb nadále hraje živě; jeden z koncertů v roce 2004 byl zaznamenán pro vydání na DVD.

V lednu 2006 Dion vydala album Bronx in Blue s bluesovými a country standardy, které bylo nominováno na cenu Grammy. V listopadu 2007 vydal pokračování v podobném duchu, Son of Skip James.

V říjnu 2008 vydal DiMucci album Heroes: Giants of Early Guitar Rock, které obsahuje jeho coververze raných rock and rollových písní, jež považuje za zásadní pro tento žánr. Album obsahuje verze písní, které původně nahráli Buddy Holly, Ritchie Valens, Ricky Nelson, Johnny Cash a mnoho dalších kytaristů raného rocku.

V říjnu 2009 vystoupil Dion s písní „The Wanderer“ s Paulem Simonem na koncertě k 25. výročí založení Rockové &rollové síně slávy.

Dion je nyní praktikujícím katolíkem, věnuje se vězeňské službě a pomáhá mužům, kteří procházejí léčbou ze závislosti. V roce 2004 se stal členem představenstva americké organizace Renewal Ministries. V současné době žije v Boca Raton na Floridě a v New Yorku.

Dne 24. ledna 2012 vydal Dion nové album Tank Full of Blues.

V roce 2015 Dion stále koncertoval. Dne 5. dubna 2015 Dion živě vystoupila v Las Vegas s písní „Donna the Prima Donna“. Dne 11. července 2015 uspořádal koncert ve Westbury ve státě New York.

V roce 2015 vydal singl New York Is My Home s Paulem Simonem. Dion se Simonem již dříve spolupracoval na jeho hitu Written on the Subway Wall z roku 1989. Po tomto singlu následovalo album New York Is My Home, které vyšlo 12. února 2016.

V únoru 2016 vystoupila Dion v intimním prostředí muzea Grammy v Los Angeles a ukázala, že její hlas je stále silný. Mnoho skvělých zpěváků začíná s přibývajícím věkem ztrácet svůj „rozsah“; pružnost a frázování mohou trpět. Naproti tomu Dionův hlas zněl od jeho raných let téměř beze změny. Jeho vysoký tenor, atak a schopnost naznačit jemný patos ve zdánlivě machistických písních, jako je „The Wanderer“, dokazují, že podobně jako Hank Williams a Lefty Frizzell má duši bluesového zpěváka.

Dion naplánoval na začátek roku 2016 čtyři koncerty ve Spojených státech. Dion byl pozván jako hlavní řečník na SXSW 2016 v Texasu. Vystoupil na téma A Conversation with Dion (Rozhovor s Dionem):

V květnu 2017 vydal Dion knihu Kickin‘ Child:

V květnu 2017 vyšlo také album Richarda Baroneho Sorrows & Promises, písně nahrané v roce 1965, kdy působil u vydavatelství Columbia, které je nevydalo; současné album je od Norton Records: Dion na něm s Baronem nazpíval duet své písně „The Road I’m On (Gloria)“ z roku 1964. Album je oslavou newyorské scény, jíž byl Dion v této klíčové éře součástí.