Efez

Historie

Efez vstupuje do dějin v polovině 7. století př. n. l., kdy byl napaden Kimmerijci. Na rozdíl od sousední Magnésie však útoky přežil. Po část počátku 6. století bylo město pod vládou tyranů. Ačkoli bylo spojeno sňatkem s lýdskými králi, jeho obyvatelé nedokázali zadržet lýdského Krésa, který nad městem uplatňoval všeobecnou svrchovanost. Daroval však mnoho sloupů a několik zlatých krav na novou a velkolepou přestavbu Artemisea (Artemidina chrámu). V této době začali podle Strabóna žít v rovině Efesané a tomuto období je třeba připsat i přepracování zákonů, které prý bylo dílem Athéňana Aristarcha. Efez se brzy podřídil perskému Kýrovi. Na počátku iónského povstání (499-493 př. n. l.) proti Peršanům posloužil Efes jako základna pro iónský útok na Sardy, ale znovu se o něm mluví až v roce 494, kdy Efesané zmasakrovali Chíóty, kteří přežili bitvu u Lade. K masakru mohlo dojít proto, že Efez byl obchodním soupeřem hlavních vzbouřenců, Chiosu a Milétu. Efes udržoval přátelské vztahy s Persií asi 50 let: v roce 478 Xerxes, který se vracel z neúspěchu v Řecku, uctil efezskou Artemidu, ačkoli vyplenil jiné iónské svatyně, a zanechal v Efesu pro jistotu své děti a v roce 460 se zde vylodil Themistoklés na svém útěku do Persie. Po roce 454 se však Efes objevuje jako řádný tribut Athén. Velkými Efesany do té doby byli Callinus, nejstarší řecký elegán (polovina 7. století př. n. l.), satirik Hipponax a slavný filozof Hérakleitos, jeden z Basilidů.

Efes se podílel na všeobecném povstání roku 412 př. n. l. proti Athénám, v druhé peloponéské válce se postavil na stranu Sparty a zůstal jejím účinným spojencem až do konce války. Po roce 403 byl Efes ohrožován Persií a v roce 396 sloužil jako hlavní sídlo spartského krále Agesilaa. V roce 394 Efezané dezertovali ke Conónově protisparťanské námořní lize, ale v roce 387 bylo město opět ve spartských rukou a Antalcidas ho předal Persii. Následovala propersijská tyranie Syrphaxe a jeho rodiny, kteří byli v roce 333 při dobytí města Alexandrem Velikým ukamenováni. Po padesáti letech kolísavého štěstí dobyl Efes makedonský generál Lysimachos a přesídlil do okolí Coressu a Pionu (286-281 př. n. l.). Lysimachos sem přivedl kolonisty z Lebedu a Kolofónu a město přejmenoval po své manželce Arsinoo – jméno bylo brzy opuštěno. To byl počátek helénistického rozkvětu Efesu. Stalo se nápadné množstvím svých mincí.

Po porážce syrského krále Antiocha Velikého Římany v roce 189 př. n. l. byl Efes vítězi předán pergamskému králi. Attalus III. z Pergamu odkázal Efes spolu s ostatním svým majetkem římskému lidu (133 př. n. l.). Od té doby zůstal Efez podřízen Římu, s výjimkou krátkého období od roku 88 př. n. l., kdy se na popud Mithradata Velikého z Pontu vzbouřila města v Malé Asii a pobila své římské obyvatele. Efezané dokonce zabili ty Římany, kteří se uchýlili do Artemisea, navzdory čemuž se v roce 86 př. n. l. vrátili ke svým bývalým pánům. Jejich tvrzení, zachované na dochovaném nápisu, že přijetím Mithradata pouze ustoupili přesile, Sulla hrubě smetl ze stolu a uložil jim velmi vysokou pokutu. Přestože si Efes dvakrát vybral poraženou stranu v římských občanských válkách a přestože se proti němu tvrdě postavily Pergamon a Smyrna, stal se za Augusta prvním městem římské provincie Asie. O jeho významu jako obchodního centra psal v 1. století př. n. l. geograf Strabón. Triumfální oblouk z 3 př. n. l. a akvadukt z let 4-14 n. l. zahájily onu dlouhou řadu veřejných staveb, okrasných i užitečných, díky nimž je Efez nejpůsobivějším příkladem města císařské doby v řeckých zemích.

Mezitím začala křesťanská církev získávat konvertity. Slavný protest v divadle proti učení svatého Pavla, popsaný ve Skutcích 19, je datován kolem roku 57 př. Podle místní víry byl Efez posledním domovem Panny Marie, kterou poblíž města ubytoval svatý Jan a která zde zemřela. Tradice, že tam zemřel i svatý Lukáš, se zdá být méně silně podložená. Efez byl jednou ze sedmi asijských církví, jimž bylo adresováno Zjevení Janovo.

Góti v roce 262 n. l. zničili město i chrám a ani jednomu z nich se již nikdy nevrátila dřívější nádhera. Císař Konstantin však nechal postavit nové veřejné lázně a Arcadius přestavěl na vyšší úrovni ulici od divadla k přístavu, pojmenovanou po něm Arkadiane. Všeobecný církevní koncil, který se konal v roce 431 v Efezu ve velkém dvojitém chrámu Panny Marie, odsoudil Nestoria a ospravedlnil kult Panny Marie jako Theotokos (Matky Boží). O několik let později bylo podle legendy zázračně vzkříšeno z mrtvých sedm spáčů z Efezu (skupina křesťanských mučedníků ze 3. století). I oni se stali předmětem slavného kultu. V 6. století nechal císař Justinián postavit velkolepou baziliku svatého Jana. V raném středověku přestalo být město jako přístav užitečné a upadalo. Pozdně byzantský Efez, dobytý Seldžuky v roce 1090, byl pouhým městečkem. Po krátké slávě ve 14. století bylo i to opuštěno a skutečné místo Artemisea zůstalo až do roku 1869 netušené.