Nemám ráda svou tchyni.
Opravdu nemám. Po deseti letech manželství, asi roční terapii a mnoha vybraných slovech a slzách to konečně mohu přiznat. Nemám svou tchyni ráda. Jsem s tím smířená.
Moje první představa tchyně byla matka bývalého přítele, se kterým jsem několik let chodila. Jeho rodiče se přátelili s mými rodiči mnoho let předtím, než jsme se vůbec seznámili. Okamžitě se našla společná řeč. Sdíleli podobné názory na mé rodiče a nikdy nebyli v našem vztahu dotěrní, ani vzdáleně vlezlí. Díky tomu jsme s nimi měli bezproblémový vztah. Myslela jsem si, že všichni tchánovci jsou vstřícní, tolerantní a hledí si svého.
Tolik jsem se mýlila.
Poctivě to začalo, když jsme s manželem začali chodit. Viděla jsem ta znamení. Nebyly to červené vlajky, byly to obrovské transparenty, které mi mávaly před očima. Naše rozdíly v názorech na výchovu dětí, politiku, náboženství… na co si vzpomenete, byly naprosté protiklady. Netrvalo dlouho a uvědomila jsem si, že budoucí tchyně se ke mně doslova nehodí. Ale přesto její syn byl.
Uvědomit si, že jsme tak odlišní, byla tvrdá životní lekce od někoho, kdo je tak trochu „lidumil“. Rozhodně je to tvrdá lekce od někoho, kdo nechtěl nic jiného než mít láskyplný vztah s novou rodinou. Ale to není jen tak někdo z jeho rodiny, je to jeho matka. Jeho matka. Žena, která ho jako miminko v noci houpala, aby usnul, žena, která mu líbala bolístky, žena, která mu pomáhala učit se životním lekcím a podporovat se. Jsou tam pouta, která nikdy nedokážu nahradit. Není to tak, že bych ho mohla donutit, aby si vybral ji nebo mě. Ani to nikdy nechci.“
Teď mě vyslechněte, jsem realista; chápu koncept manželství. Být slepým optimistou, vezmeš dvě naprosto odlišné rodiny s různým zázemím, prostředím a náboženstvím, předhodíš jim dynamiku jiné rodiny a gratuluju! Tady je vaše nová rodina! Je to recept na katastrofu. Jakmile si uvědomíte zde prezentovanou logistiku, je až s podivem, že existuje tolik tchánovských vztahů, které skutečně fungují.
Vždycky mi říkali, že olej a ocet se nemíchají.
Naopak, na krátkou dobu ano. Olej a ocet se mohou míchat dost dlouho na to, aby vytvořily rychlou chutnou pochoutku; poté se vzájemně odpuzují. To nás dokonale vystihuje. V malých dávkách ji snesu, pak musím ustoupit. Jsem si docela jistá, že ten pocit je vzájemný.“
Vstupte děti. Samozřejmě pro ně chci to nejlepší. Chci, aby v jejich životě byla přítomna každá bytost schopná je milovat. Moji prarodiče zemřeli, když jsem byla malá, a já si vážím těch několika málo vzpomínek, které na nás společně mám. Moje děti mají to štěstí, že obě sady jejich prarodičů stále žijí a jsou dost staré na to, aby s nimi mohly trávit vzácný čas. Musela jsem se rozhodnout, že nikdy nedovolím, aby naše osobnostní konflikty ovlivnily jejich názory a/nebo vztahy s nimi. Někdy bych si raději vytrhala zuby jeden po druhém rezavými kleštěmi, než abych s ní měla co do činění; ale pro mé děti prostě není přínosné předstírat, že neexistuje.
Našla jsem si pro své duševní zdraví několik prostředků, které mi pomáhají na cestě.
Pro začátek se koušu do jazyka. Hodně. Některé věci prostě nestojí za hádku. Člověk si musí vybírat bitvy. Když se rozhodnu, že se musím ozvat, jsem rázná a přímá. Nechci, aby se z mé strany rozmazávaly hranice očekávání nebo ústupků. Bylo to pro mě těžké (nezapomeňte, že jsem lidumil), ale bylo to účinné.
Další osvědčenou metodou je omezit kontakt na minimum. Nechávám ji řešit především manžela, zejména když se objeví problémy. To mi pomáhá držet se mimo „palebnou linii“ a zabraňuje tomu, aby se situace sváděly na mě. Když se s ní vidím, jsem srdečná, a když jsme spolu nějakou dobu nemluvili, máme si o čem povídat.
Nakonec se snažím využít náš vztah jako vodítko pro pouto, které bych jednou chtěla mít se svými dětmi a jejich manželi. Opravdu se snažím poučit z každé situace, ať už je jakkoli velká nebo malá. Poté, co se rozptýlí kouř z toho, jak jsme řešili nějaký problém, ráda si sednu a zamyslím se, abych se z toho co nejlépe poučila a připomněla si, jakou budu nebo nebudu tchyní, až ten čas přijde.
Pokud něco, asi bych jí měla poděkovat za naše rozdíly. Můžu přiznat, že náš vztah mě naučil trpělivosti, toleranci a umění ovládat své emoce (a mimiku.) Pořád ji nemusím mít nutně ráda, ale prozatím pozvednu sklenku vína, pošlu tichý výkřik a poděkuji jí za to, že mi do života přivedla tohoto úžasného muže.