Dveře otevřela chůva.
Příchozí měl na sobě „nějaké divné pracovní boty“, vzpomíná Arlo Guthrie, a hledal Arlova otce.
„Zaujalo mě to a pozval jsem ho dál,“ řekl Guthrie.
Chůva se lekla.
Arlo si s cizincem sedl a „vyměňovali si historky“. Začali spolu hrát na harmoniku.
Teď se chůva pořádně zapotila.
„Vzápětí jsem si uvědomil, že navštívil mého otce v nemocnici. A během velmi krátké doby všichni znali jeho jméno,“ říká třiasedmdesátiletý Guthrie.
Tím cizincem byl samozřejmě Bob Dylan.
Ostatek je americká hudební historie.
Arlo Guthrie se narodil v Brooklynu v roce 1947 jako nejstarší syn folkové ikony Woodyho Guthrieho a profesionální tanečnice Marjorie Mazia Guthrieové a vyrůstal obklopen folkovými legendami – Pete Seegerem, Sonnym Terrym, Browniem McGheem, Ramblin‘ Jackem Elliottem a dalšími.
Od smrti svého otce v roce 1967 je Arlo patriarchou rodiny Guthrieových, „strážcem plamene“, jak se výstižně píše na jeho webových stránkách.
Více 
A samozřejmě je Guthrie také nechvalně proslulý popelář, který jednoho osudného Dne díkůvzdání shodil hromadu odpadků z patnáctimetrového útesu. Na dně útesu byla další hromada odpadků. Rozhodl se, že jedna velká hromada je lepší než dvě malé, a tak odpadky shodil a pak odjel, aby si užil večeři na Den díkůvzdání, která se nedala překonat. To je jen začátek ságy vyprávěné v Guthrieho slavné písni „Alice’s Restaurant“. Od svého vydání v roce 1967 se tato osmnáctiminutová píseň stala tradicí setkání u rádia v den krocana.
Vzhledem k pandemii bude tento svátek pro většinu z nás zvláštní. Pro Guthrieho je to také první Den díkůvzdání po více než půl století, kdy nebude pracovat jako folkový hudebník. Svůj odchod do důchodu oznámil 23. října v dlouhém příspěvku na Facebooku, v němž se odvolává na sérii mozkových příhod v průběhu několika let a poté na pandemii. „Je čas pověsit ceduli ‚Gone Fishing‘,“ napsal.
Když se začíná ukládat k odpočinku, zastihl jsem dlouholetého obyvatele Washingtonu ve státě Massachusetts – a autora státní lidové písně „Massachusetts“ – v rozsáhlém rozhovoru o jeho folkové kariéře. Stejně jako jeho osobnost na pódiu, i on se snadno směje, často mluví ve vykřičnících a pohotově trousí suché vtípky.
Lauren Daley: Co vám bude chybět, když teď odcházíte do důchodu?
Arlo Guthrie: Je zřejmé, že existuje část mého já, kterou jsem strávil téměř každou noc svého života, a ta část měla co do činění s vystupováním. Ale před publikem jsem byl jen dvě a půl, tři hodiny – zbytek čtyřiadvacetihodinového dne jsem byl s rodinou a přáteli a se svým štábem. Od roku 1976 jsem měl stejnou kapelu. Takže to je to, co mi chybí. Chybí mi být se svými přáteli.
Blíží se Den díkůvzdání – to je sezóna „Aliciny restaurace“. Jste překvapen, jak se to ujalo a stalo se to pro lidi tradicí?
Podle všech měřítek. V žádném případě jsem nemohl předvídat, že se stane populární především, natož populární jako píseň ke Dni díkůvzdání. Chci říct, že by to nikdo se zdravým rozumem neudělal, včetně mě.
Je to víceméně založené na skutečných událostech.
Je to naprosto skutečné! Pár věcí jsem přehnal, ale příběh jsem nepřeháněl. Například barevné lesklé obrázky 8 × 10 nebyly barevné – byly černobílé. Zbytek je poměrně přesný. Ve skutečnosti, když Arthur Penn natáčel film, použil stejné lidi. Takže policista ve filmu je skutečný policista!“
To je strážník Obie, který hraje sám sebe. Slepý soudce ve filmu je skutečný slepý soudce. Ti lidé hráli sami sebe.
Vždycky jsem si myslel, že slepý soudce je metafora.
Ne. Byl to skutečný člověk.
Lidé to vnímají jako protiválečnou píseň, ale vy jste říkal, že je to spíš píseň proti hlouposti.
Absolutně. Bylo mi osmnáct, když se to všechno stalo, a v té době, pokud jsi neměl legální způsob, jak se dostat z Vietnamu, tak jsi šel! A já legální způsob neměl. Tak jsem se tam objevil. To, že mě považovali za nepřijatelného, byl jejich nápad, ne můj. Já jsem si to nevymyslel, oni si to vymysleli. protože jsem byl popelář.
Osvědčený popelář. Byl jsem shledán nepřijatelným pro vojenskou službu. No, nikoho to nemohlo překvapit víc než mě. To jsem si nevymyslel. To je prostě hloupost!“
Pokud se vrátíme zpět, tvoje první vystoupení bylo ve třinácti letech. Na pódium tě přivedl folkový zpěvák Cisco Houston?
Byl jsem v Gerde’s Folk City v New Yorku a hrál tam nejlepší přítel mého otce Cisco Houston. Byl to jeho poslední koncert. V té době umíral na rakovinu. Pozval mě, abych přišel nahoru a zazpíval pár písniček, a to byl začátek.
Byl jsi hned závislý?
K sakru ne. Šel jsem do zákulisí a zařekl se, že už to nikdy v životě neudělám. Tolik ke slibům.
Máš nějaké rané vzpomínky na to, jak tvůj táta hrál, nebo na pocit, že by ses chtěl věnovat folkové hudbě?
Mám fotografii, na které se asi v roce pokouším hrát na kytaru. V tomhle věku to není otázka vlivu – je to otázka toho, k čemu se člověk narodí. A já jsem vždycky cítil, že jsem se pro to narodil.
Váš otec se stal tak obrovskou postavou folkové hudby. Uvědomoval jste si to, když jste vyrůstal?“
No, můj táta byl opravdu populární až v pubertě, kdy jsem hrál písničky s kamarády. Otcova popularita přispěla k tomu, že jsem se dostal na různá místa. Chodil jsem do Greenwich Village, a i když jsem byl nezletilý, pouštěli mě do barů, protože jsem byl dítě Woodyho Guthrieho. Mohl jsem si dát skleničku skotské nebo něco podobného.
Vyrostl jsem na tomto druhu hudby a byl jsem tak uchvácen, že jsem se stal studentem. Objevil jsem Mississippi Johna Hurta, Davea Van Ronka, Earla Scruggse, Doca Watsona. Byli to lidé, které jsem si zamiloval a začal je napodobovat.
Pro mě to zůstalo v podstatě stejné až do loňského března. Nikdy jsem nebyl populární hudebník ve smyslu očekávání vysílání. Nikdo nepíše osmnáctiminutový monolog, aby se dostal do rádia.
Takže nebylo mým záměrem stát se takovým bavičem. Věděl jsem, že mé publikum bude malé, ale divoce věrné.
Jak vidíte roli folkového zpěváka ve společnosti?
Nedomnívám se, že by to dnes bylo jiné než kdykoli předtím. Hudba poskytuje lidem informace – kdo jsou, odkud pocházejí, co dělají, jaké jsou jejich naděje a sny, jaké mají problémy.
Gospelová hudba je pro mě největší žánr protestní hudby. Když ti tenhle svět nevyhovuje a tvoje naděje se upínají k tomu příštímu – víc protestní už to být nemůže.“
Vyprávěl jsi mi o Dylanovi, jak k tobě chodil – stýkal ses s ním, když jsi vyrůstal?“
„Ani ne, párkrát. Když mi bylo asi patnáct, máma navrhla Bobovi, aby mě vzal na Newport Folk Fest, a on mě neochotně vzal, protože mě o to máma požádala. Myslím, že ho v té době víc zajímala Joan Baezová, což dávalo celkem smysl, a já jsem pro to měl pochopení, ale co naděláš. Zůstali jsme jeden s druhým. Taková dobrodružství jsme zažívali, ale ne moc často. Pár let jsem o něm neslyšel, ale to se dalo čekat – ani o nikom jiném jsem neslyšel.
Jaký byl Woodstock? Vím, že je to velká otázka.
Kdo si to pamatuje? Kdybych ten film neviděl, neměl bych tušení. V tuhle chvíli nedokážu oddělit film od reality – to se časem stává. Je těžké oddělit pravdu od fikce, ale mám na to velmi příjemné vzpomínky. Vrátil jsem se tam na padesáté výročí. Koncerty k 50. výročí Woodstocku byly v podstatě zrušeny. Dostal jsem se na původní místo a zazpíval starou píseň Boba Dylana „The Times They Are A-Changin‘.“
Jaké písně svého otce rád zpíváte?
Jsou písně mého otce, které jsem zařadil do svých setů – kratší verze „This Land is Your Land“, ale je tu jedna konkrétní, kterou jsem objevil asi před 20 lety a jmenuje se „My Peace“. Tu melodii jsem složil já, text napsal můj otec, takže mám pocit, že jsme na ní pracovali společně.
S Petem Seegerem jste absolvovali několikaleté turné.
Více než 40 let. Miloval jsem každé z těch vystoupení. Úžasné bylo, že jsme nikdy nezkoušeli! To se mi nikdy s nikým jiným nepodařilo. A vždycky se mi líbilo, že na našich koncertech spolu zpívali lidé, které by venku nikdo neviděl spolu mluvit.
Víte, co tím myslím? Byli tam rozdílní političtí, náboženští, ekonomičtí, kulturní, rasoví – všechno se lišilo od publika, které jsme měli, ale měli jsme je všechny. Na jednom místě a v jednom čase, všichni společně dělali stejnou věc. Když jste se mě předtím ptal, co mi bude chybět, tak přesně tohle mi chybí: Takové publikum. Všechny věkové kategorie, všechna přesvědčení, všechny politické verze, všechny kulturní typy, všichni ochotní být tam spolu, i když je spolu viděli na ulici. Byli schopni přijít na koncert, který jsme dělali, a ohromně se bavit, a za to jim zůstanu vděčný.
Jaké jsou některé vrcholy kariéry, když se ohlédnu zpět?
Jedno turné, které jsme absolvovali a které se mi moc líbilo, bylo s mým synem Abem v roce 1989 nebo 1990. Absolvovali jsme turné kolem světa. Miloval jsem cestu kolem světa se svým synem. Takové události vám zůstanou v paměti.
Spoustu míst ve Spojených státech jsem si zamiloval a hrál na nich, například to, co je nyní Club Passim . Není to velké místo, ale měl jsem tam opravdu vděčné publikum. Jsou místa, jako je tohle, která pořád ještě mají nějakou integritu. Taková místa s vámi zůstanou.
Tento rozhovor byl pro přehlednost upraven a zkrácen.
Lauren Daleyová je nezávislá novinářka zabývající se uměním a kulturou. Její práce se často objevují v deníku The Boston Globe a přispívá do časopisů Paste Magazine, The Village Voice, Huffington Post a dalších. Píše pravidelný nedělní knižní sloupek pro New Bedford Standard-Times. Na Twitteru píše @laurendaley1.
.