Sloní skála, přírodní skalní útvar
Nejstarší příběhyEdit
Landnáma vypráví, že poté, co Ingólfur Arnarson, první osadník na Islandu, strávil zimu na Ingólfshöfði, vypustil své Öndvegissúlur (náčelnické sloupy) do vody a vydal se za nimi na západ. (Byly to sloupy spojené s náčelnickým křeslem. Byly spuštěny do moře a vypuštěny na břeh. Tam, kde připluly ke břehu, si Viking, který je následoval, stavěl své hospodářství). V Hjörleifshöfði Ingólfur zjistil, že jeho bratr/blízký přítel Hjörleifr Hróðmarsson je mrtvý a jeho otroci chybí. Na moři viděl lodě plující k malé skupině ostrovů a vydal se za nimi.
Odvedení otroci ze severního Irska se nazývali westmeni (Vestmenn), protože před objevením Islandu bylo Irsko nejzápadnější částí světa, kterou tehdy severní Evropané znali (asi 840). Otroci vystoupili na břeh v Heimaey a ukryli se v kopcích. Ingólfur je pronásledoval a zabil jako pomstu za to, že zavraždili jeho nevlastního bratra. Přitom pojmenoval různá místa a památky. Například pojmenoval „Dufþekja“ oblast na Heimakletturu, nejvyšším kopci Heimaey (283 m; 928 stop), po otroku Dufþakurovi (islandská verze gaelského „Dubhthach“, anglicky „Duffy“), který se prý tehdy vrhl z Heimakletturu a raději si vzal život, než aby si ho nechal vzít Ingólfurem.
První osadníciEdit
Podle tradice se jako první na Heimaey údajně usadil Herjólfur Bárðarson. Podle Landnáma postavil kolem roku 900 svůj statek v Herjólfsdaluru (doslova: Herjólfovo údolí). Archeologické vykopávky starověkých ruin v Herjólfsdaluru v roce 1971 odhalily, že zde bylo osídlení téměř o 100 let dříve.
Turecký nájezdRedakce
V roce 1627 přepadly tři arabské pirátské lodě z Barbarského pobřeží ovládaného Osmanskou říší několik měst na jižním pobřeží Islandu a odlehlých ostrovů. Napadly Grindavík a Heimaey. V Grindavíku mohli měšťané uprchnout do lávového pole Reykjanes a skrýt se tam na neurčito. Heimaey bylo natolik izolované, že bylo zranitelné a lidé trpěli. O lidech, kteří invazi přežili, se vyprávělo mnoho hrdinských příběhů, především o Guðríður Símonardóttir. Ta, známější pod jménem Tyrkja-Gudda (Turek-Gudda), byla piráty odvezena ze svého domova ve Stakkagerði na Heimaey na trh s otroky v Alžírsku. Odtud si přes Tunisko, Itálii a Dánsko – Island byl tehdy pod dánskou nadvládou – koupila cestu zpět na Island. Po návratu na Island se provdala za básníka Hallgrímura Péturssona. Na jeho počest je v Reykjavíku pojmenován luteránský kostel Hallgrímskirkja.
EldfellUpravit
Kresba zobrazující změny na ostrově Heimaey způsobené erupcí sopky Eldfell
Dne 23. ledna 1973 v 01:00 hodin začala na ostrově Heimaey sopečná erupce hory Eldfell. Země na ostrově Heimaey se začala třást a vytvořily se trhliny. Trhliny se zvětšily do délky 1 600 metrů a začala z nich vytékat láva. Láva z trhlin vystřikovala do vzduchu. Sopečný popel byl vyvržen do moře. Později se situace zhoršila. Když se trhliny uzavřely, erupce se změnila v koncentrovaný lávový proud, který směřoval k přístavu. Změnil se vítr a na město se sneslo půl milionu metrů krychlových popela. Během noci bylo evakuováno 5 000 obyvatel ostrova, většinou rybářskými loděmi, protože téměř celá rybářská flotila byla v docích.
Přibližující se lávový proud hrozil zničením přístavu. Erupce trvala až do 3. července. Obyvatelé města lávu neustále postřikovali studenou mořskou vodou, což způsobilo, že část lávy ztuhla a velká část byla odkloněna, čímž byl přístav zachráněn. Lidé byli nadšeni, že jejich živobytí zůstalo nedotčeno, přestože velká část jejich města byla zničena. Během erupce byla rozdrcena polovina města a ostrov se rozšířil do délky. Erupce zvětšila rozlohu Heimaey z 11,2 km2 (4,3 km2) na 13,44 km2 (5,19 km2). Při erupci zahynul pouze jeden člověk. Erupci popsal John McPhee ve své knize The Control of Nature (Řízení přírody)
.