O Římské říši a jejím nejpopulárnějším císaři Juliu Caesarovi bylo napsáno mnoho, ale o jeho dvou invazích do Británie toho bylo zaznamenáno velmi málo. Jediné dochované texty z této skutečně starověké doby jsou záznamy od samotného Caesara, které byly sepsány později v Galii a s výhodou uvážení a zpětného pohledu. V knize „De Bello Gallico“ (jeho popis galských válek) Caesar uvádí, že byl nucen uprchnout z Prittanu a zanechat na pláži velkou kořist a mnoho otroků kvůli „hrozivé a blížící se bouři“.
Caesarovo banální vysvětlení neúspěchu této první invaze je podle skromného názoru tohoto pisatele tendenční a hluboce podezřelé, a proto jsem se pustil do studia tohoto mystického období našich dějin a některých starověkých příběhů spojených s římskými válkami. Zjistil jsem, že v pozdějších velšských rukopisech byla prastará ústní tradice tohoto období zapsána starými bardy a zaznamenána pro potomstvo. Ať už se jedná o skutečnost nebo fikci, tyto starověké velšské texty vykreslují velmi odlišný a živý obraz Caesarových vpádů a jejich vyprávění mě naprosto fascinovalo. A to natolik, že jsem se rozhodl tyto události řádně prozkoumat.
Podle těchto pozdějších velšských rukopisů došlo k prvnímu významnějšímu kontaktu spojenců s Caesarem po jeho prvním vylodění v roce 55 př. n. l. na rovinaté pláni poblíž pevnosti známé jako CaerCant, (Canterbury Fort, navrhl Kent). Staří bardi navrhovali, že během této bitvy dokázal král Nynniaw (1. Nennius) a mistr mečů celé Británie přivést Caesara do jednobrankového boje.
Portrét z Tusculum, pravděpodobně jediná dochovaná Caesarova socha zhotovená za jeho života.
V tomto souboji na život a na smrt byl Nynniaw zasažen strašlivou ranou do hlavy samotným Caesarem, jehož meč se mu pevně zasekl do obroučky štítu. Nynniaw poté odhodil svůj vlastní meč a vyžádal si římský gladius z jeho rozštípnutého štítu. Caesar při této šokující ztrátě uprchl, protože slavný syn Beliho Mawra, sice zraněný, ale nyní vyzbrojený římským gladiem, pobil mnoho Římanů Caesarovou vlastní čepelí. Odvážnému a stále ambicióznímu římskému generálovi se však podařilo uniknout na své předmostí a se zbytky své flotily prchnout do Galie. V té době se šířily zvěsti, že „zrádný Caesar“ otrávil svou čepel, protože všichni, kdo jí byli na bitevním poli zraněni, následně zemřeli, stejně jako o 15 dní později sám Nynniaw v horečné agónii. Caesarův podezřelý otrávený gladius byl v té době Brythony (Brity) označen jako „Crocea Mors“, což znamenalo žlutá nebo rudá smrt a věčné prokletí.
Zdá se, že Caesar při tomto prvním vpádu v roce 55 př. n. l. unikl jen o vlásek a bez ohledu na jeho pozdější osobní zprávy psané v pohodlí a s výhodou ospravedlňujícího zpětného pohledu se zdá, že na kopcích, polích a plážích Kentu dostal od spojeneckých Brythonů pořádnou nakládačku. Pod vedením nechvalně proslulých synů samotného velekrále Beliho Mawra (Lludd Llaw Ereint, Nynniaw a Caswallawn) se Brythoni poprvé v historii spojili, aby odrazili římskou invazi.
Caesarova úspěšnější druhá invaze byla mnohem lépe dokumentována oběma stranami. Někteří historici pochybovali o tom, že do Británie byl při Caesarově druhé invazi přivezen slon, mnozí se domnívali, že tento příběh byl zaměněn s vlastní římskou invazí v roce 43 n. l.. Pro Caesarův další výpad v roce 55 př. n. l. se Caswallawn (Cassivellaunus) ve své nekonečné moudrosti a pýše rozhodl, že nepotřebuje, aby mu severní triáda pomáhala, přestože byla prohlášena za dychtivou a připravenou podniknout opět dlouhou cestu na jih na obranu Británie. Toto „vyloučení Severu“ bylo obrovskou urážkou severních kmenů po všem, co vykonaly při první invazi, a muselo vyvolat rozruch a věčnou zášť vůči jižním kmenům. Možná to dokonce bylo dávnou inspirací pro současné rozdělení Británie na sever a jih, které je patrné dodnes!
Přes Caswallawnova přípravná opevnění na mnoha místech pobřežního Kentu a bez ohledu na jeho odvahu a vůdcovství zůstává zkáza této druhé obrany a mezilidské a zrádné, hanebné bodání do zad, které v ní panovalo, smutným a klíčovým bodem ve vývoji starověkého Prydeinu (moderní velšský název pro Británii). Podle skromného názoru tohoto pisatele znamenal konec přirozeného vývoje starověké keltské/britské kultury v pevninské Británii, který nakonec změnil podobu a způsob života samotných Britů. Bez ohledu na prosby jižních kmenů k Římu měla keltská Británie téměř sto let na to, aby se před skutečnou římskou invazí v roce 43 n. l. zorganizovala, ale tuto dobu strávila převážně přejímáním římské kultury, oblečení a postojů, vzájemnými boji a manévry o větší osobní moc, půdu a bohatství.
Smutně nebo šťastně, záleží na úhlu pohledu, cynický, technologický věk nahradil mýtickou, magickou éru a nic v Británii už nikdy nebude jako dřív, ale hej, aspoň se vyřešily cesty!“
Podle Eifiona Wyn Williamse. Jsem šedesátiletý Velšan, který vyrostl v severním Walesu v rodině historiků, básníků a učitelů. Můj otec byl jedním z jedenácti dětí vychovaných v Porthmadocu ve Snowdonii a stal se ředitelem mé mateřské a základní školy. Tou byla základní škola Llanllechid, která se nacházela v chladném podhůří Eryri a nad městečkem Bethesda. V tak početné a znalé rodině se mi dostalo řádného velšského vzdělání a od dětství jsem byl prodchnut hlubokou a neutuchající vášní pro naši dávnou a slavnou historii.
Už více než čtyřicet let se věnuji tvůrčímu psaní a tyto dávné, z velké části nevyprávěné příběhy, které mi předali můj otec a dědeček, mě dlouho uchvacovaly a udržovaly mou představivost. Doufám, že trilogie „Oběť železné krve &“ dělá historii tohoto mystického období zadost a že jsem nějakým svým malým způsobem vzdala čest našim nezapomenutelným a slavným předkům.
.