Jaké to je specializovat se na urgentní medicínu: Clem

Přemýšleli jste někdy jako studenti medicíny, jaké to je specializovat se na urgentní medicínu? Seznamte se s doktorkou Kathleen Clemovou, představenou lékařkou v seriálu AMA Wire® „Shadow Me“ Specialization Series, který nabízí rady o životě v jejich specializaci přímo od lékařů. Podívejte se na její postřehy, které vám pomohou zjistit, zda by pro vás kariéra v urgentní medicíně mohla být vhodná.

„Shadowing“ Dr. Clem

Specializace:

Praktické prostředí: Skupinová praxe v komunitní nemocnici, která má vzdělávací program urgentní medicíny.

Typ pracovního poměru:

Pracovní doba: 24 let.

Běžný den a týden v mé praxi: Záleží na tom, na které směně pracujete, ale v rušné směně obvykle přicházím a přebírám hlášení od lékařů, kteří odcházejí. Prohlížíme všechny pacienty, kteří jsou ještě na pohotovosti a kteří budou potřebovat mou péči. Když druhý lékař odchází, sleduji tyto pacienty.

Rád dělám to, čemu říkám „front-load“, což znamená, že hned na začátku směny vyzvednu tolik pacientů, kolik bezpečně mohu. To mi umožňuje ihned začít s vyšetřováním pacientů. Pracuji na tom, abych viděl lidi, kteří jsou již umístěni na pokoji, ale to může být často přerušeno mimořádnou událostí, jako je úraz, infarkt nebo mrtvice. Pacient, který přijíždí sanitkou a potřebuje okamžité vyšetření lékařem, bude přijat nejdříve. Jakmile začnu s vyšetřováním pacientů, vrátím se zpět a zkontroluji laboratoře, další vyšetření a rentgenové snímky, abych podal pacientovi informace a plán. Pokud se jedná o úraz, infarkt, mrtvici nebo někoho, kdo naléhavě rodí, či jinou neodkladnou událost, tito pacienti dostanou mou veškerou pozornost, dokud se s touto naléhavou událostí nevypořádám.“

Když přijdu na směnu, nemám tušení, co mě čeká. Celá směna pro mě bude záhadou, dokud do ní nenastoupím. A to, že nevím, co projde dveřmi, je součástí zábavy toho, co dělám.“

Běžný lékař na pohotovosti odpracuje tři až pět směn týdně. Pět je hodně, ale jsou týdny, během kterých je taková pracovní zátěž nutná. Snažíme se buď směny seskupovat, takže například pracujeme všechny noční směny, nebo děláme to, čemu se říká vodopád. Během vodopádu bych pracoval jednu směnu v 6 hodin ráno, pak další den ve 3 hodiny ráno, pak další od 15 do 23 hodin a pak bych mohl dělat další od 23 do 7 hodin ráno, pak bych měl den volna na reset hodin. Mnoho lékařů má rádo všechny směny ve stejnou dobu, aby se dostali do rutiny. Já mám rád oddělené noční směny, takže je udělám jako jednu akci.

Nejnáročnější aspekty urgentní medicíny: Lidé si myslí, že nejnáročnější jsou úrazy a všichni opravdu nemocní pacienti. Pro mě to tak není. Mám rád náročné případy. Jsem na to vyškolen a vím, jak se postarat o opravdu nemocné pacienty. Nejtěžší jsou pro mě pacienti s nerealistickými očekáváními. V některých případech si pacienti myslí, že „bez ohledu na to, co mi je, půjdu na pohotovost a ten lékař by to měl vyřešit a poskytnout mi lék“, nebo „mám problém, který mám už dlouho, a půjdu na pohotovost a můj problém se hned vyřeší.“

Takové věci jsou těžké. Je také obtížné, když pacient přijde s očekáváním, že bude přijat do nemocnice, a ukáže se, že je pro něj bezpečné, aby si nechal udělat vyšetření – poté, co zkontrolujeme, zda se nejedná o akutní stav – ambulantně. Mohou být velmi zklamaní a mít pocit, že lékař pohotovosti by měl mít pravomoc je přijmout. Pacienti musí splňovat předem stanovené indikace, aby mohli být přijati do nemocnice. Opravdu není zcela na lékařích pohotovosti, aby rozhodovali o tom, zda bude někdo přijat.

Nejpřínosnější aspekty urgentní medicíny: Naprosto mě baví být tam, kde jsou pacienti, když nejvíce potřebují pomoc. Šel jsem na medicínu, abych pomáhal lidem, a není směna, kdy bych se nemohl vrátit a říct: „Dnes jsem někomu opravdu pomohl. Pomohl jsem jim zlepšit život.“ Projít si s někým pohotovostí, být kvalifikovaný a vyškolený, abych mu pomohl a aby pohotovost dopadla co nejlépe – to je opravdu to, co mě drží při životě.“

Tři přídavná jména, která popisují typickou pohotovostní medicínu: Nejlépe se mi pracuje s frázemi, takže bych řekl:

Jak se můj životní styl shoduje nebo liší od toho, co jsem si představoval: Je to to, co jsem očekával. Očekával jsem, že budu mít rozvrh, který nebude rutinní. Dávám tomu přednost. Volno budu mít často uprostřed týdne místo o víkendu. Věděl jsem, že jsem se upsal práci v noci, o víkendech a svátcích po zbytek své kariéry. Počítal jsem s tím a jsem rád, že mohu sloužit. Jediné, s čím jsem nepočítal, a to platí pro všechny specializace, je množství času, které budu muset strávit u počítače.

Dovednosti, které by měl mít každý lékař v přípravě na urgentní medicínu, ale nebude z nich zkoušen při zkoušce: Abyste mohli dobře pracovat, musíte mít vysoké emoční IQ, aby se vám jako lékaři na pohotovosti dařilo. Z nutnosti totiž každou směnu jednáte s lidmi, se kterými jste se ještě nesetkali, a musíte umět dobře spolupracovat s týmem, se kterým jste předtím mohli, ale nemuseli pracovat. Klíčové je tedy porozumět svým rolím a umět se rychle přizpůsobit a vyhodnotit svůj tým. Musíte také vědět, kde ostatním důvěřovat a kde si věci překontrolovat.

Jednu otázku by si měli položit lékaři v přípravě, než se začnou věnovat urgentní medicíně: Jak dobře snášíte přerušení? Lékař na pohotovosti je každou hodinu několikrát přerušen. Pokud vás to rozčiluje, pravděpodobně nebudete spokojeným lékařem. Je nutné, aby vás váš tým přerušoval. Všichni jsou vašimi partnery, vašima očima, vašima ušima; jsou tu proto, aby vám pomáhali poskytovat péči. Dávají vám zpětnou vazbu o vašich pacientech a načasování této zpětné vazby není nic, co byste si mohli nutně naplánovat.

Může se stát, že vám zavolají z laboratoře, aby vám oznámili, že srdeční enzym vašeho pacienta je pozitivní a pacient má infarkt, a ve stejnou dobu vám sestra z triaže řekne, že právě přišla mrtvice, a ve stejnou dobu vám sestra pro pokoj 12 řekne, že paní Smithová odejde proti lékařskému doporučení, pokud za ní nepřijdete. Všechny tyto informace získám během 30 sekund. Ale říkám si, že tohle je můj tým a jsem jim vděčná, že mi všechny ty informace dávají. Je na mně jako na kapitánovi lodi, abych se rozhodl, na co musím reagovat jako první. Začínám tím, co ohrožuje život jako první, a postupuju tímto způsobem.“

Knihy, které by měl číst každý student medicíny na urgentním příjmu: Tintinalli’s Emergency Medicine Manual, Judith Tintinalli, MD; Rosen’s Emergency Medicine: Marx, MD, Robert Hockberger, MD, Ron Walls, MD; a Rosen & Barkin’s 5-Minute Emergency Medicine Consult, edited by Roger M. Barkin, MD, Jeffrey J. Schaider, MD, Stephen R. Hayden, MD, Richard E. Wolfe, MD, Adam Z. Barkin, MD, Philip Shayne, MD, Peter Rosen, MD

Rychlé poznatky, které bych dal studentům, kteří uvažují o urgentní medicíně: Vezměte si každou rotaci, kterou během studia medicíny projdete, a chovejte se, jako byste chtěli danou specializaci vykonávat. Řekněte si „budu pediatrem“ nebo „budu neurologem“. Řekl bych to proto, že v urgentní medicíně musíte znát naléhavé případy spojené se všemi specializacemi. Takže na každou rotaci jděte s chutí a zaměřte se na ni.

Nemyslím na to, co je nejčastější, když přijde pacient. Nejdříve přemýšlím: „Co je to nejnebezpečnější, co by to mohlo být? Co je to nejvíc život ohrožující věc, která by to mohla být?“. Teprve potom přemýšlím o tom, co by to mohlo být nejběžnější. Většina ostatních lékařů hledá nějaký vzorec. Čemu to nejčastěji odpovídá? A to dělám také, ale nejprve přemýšlím o tom, co je život ohrožující. Protože pracuji na pohotovosti a musím o tom přemýšlet u každého pacienta, kterého vidím.

Takže u pacienta, který přijde s cévní mozkovou příhodou, provedu velmi krátké a cílené vyšetření, abych zjistil, zda si myslím, že jde o cévní mozkovou příhodu, nebo ne. Pak bych se od toho posunul ke konzultaci s neurologem a nařídil jakékoliv vyšetření. Pak se můžete později vrátit a provést podrobné neurologické vyšetření. Nejprve však musím provést velmi cílené vyšetření, abych určil, zda se jedná o cévní mozkovou příhodu. Když si zavolám neurologa, udělá velmi podrobné vyšetření. Pravděpodobně to bude trvat dobrých 30 minut. To je přesně to, co by měli dělat. Ale kdybych tomu věnoval 30 minut, než uvedu do chodu tým pro léčbu mrtvice, můj pacient by mohl mít dokonanou mrtvici a nikdy by se nezotavil. Lékaři na pohotovosti dělají nejprve cílená vyšetření.

Na pohotovostní medicíně je obtížné to, že se rozhodujete na základě omezeného množství informací. Moji kolegové měli luxus času. Dostávají více podrobností a mají čas zabývat se více otázkami než my na pohotovosti. Někdy odsoudí jakékoli rozhodnutí, které jsem učinil s omezeným množstvím informací, které jsem měl k dispozici. Někdy se říká, že v urgentní medicíně praktikujeme „fish bowl medicine“, protože každá specializace sleduje, co děláme. To mi vyhovuje. Lékař na pohotovosti musí být odborníkem na všechno prvních pět minut.“

Píseň popisující život na pohotovosti: Mám rád „Stayin‘ Alive“ od Bee Gees. Tu si zpívám v hlavě, když provádím resuscitaci. Je to ten správný rytmus.