Světlo je zároveň zřejmé i záhadné. Každý den se koupeme ve žlutém teple a tmu zahánějí žárovky a zářivky. Ale co přesně je světlo? Jeho podstatu zahlédneme, když sluneční paprsek uhlem prochází místností plnou prachu, když se po bouřce objeví duha nebo když brčko ve sklenici vody vypadá nesouvisle. Tyto záblesky však vedou jen k dalším otázkám. Pohybuje se světlo jako vlna, paprsek nebo proud částic? Je to jedna barva, nebo mnoho barev smíchaných dohromady? Má frekvenci jako zvuk? A jaké jsou některé běžné vlastnosti světla, jako je absorpce, odraz, lom a difrakce?“
Mohli byste si myslet, že vědci znají všechny odpovědi, ale světlo je stále překvapuje. Zde je příklad: Vždy jsme považovali za samozřejmé, že se světlo šíří rychleji než cokoli jiného ve vesmíru. Pak se ale v roce 1999 vědcům z Harvardovy univerzity podařilo zpomalit paprsek světla na rychlost 38 mil za hodinu (61 kilometrů za hodinu) tím, že prošel stavem hmoty známým jako Boseho-Einsteinův kondenzát. To je téměř 18 milionkrát pomaleji než normálně! Ještě před několika lety by nikdo nepovažoval takový výkon za možný, přesto je to rozmarná cesta světla. Když už si myslíte, že jste ho pochopili, vzepře se vašemu úsilí a zdá se, že mění svou podstatu.
Reklama
Přesto jsme v našem chápání urazili dlouhou cestu. Některé z nejbystřejších mozků v dějinách vědy zaměřily svůj mocný intelekt na toto téma. Albert Einstein se snažil představit si, jaké by to bylo jezdit na světelném paprsku. „Co kdyby člověk běžel za paprskem světla?“ zeptal se. „Co kdyby člověk jel na paprsku? … Kdyby člověk běžel dostatečně rychle, už by se vůbec nepohyboval?“
Einstein však předbíhá. Abychom docenili fungování světla, musíme ho zasadit do správného historického kontextu. Naší první zastávkou je starověký svět, kde někteří z prvních vědců a filozofů uvažovali o pravé podstatě této záhadné látky, která podněcuje zrak a činí věci viditelnými
.