Pravidla pro křesťanský půst.
1. Půst se má v pořadí modlitby poměřovat poměry modlitebních dob, to znamená, že by to měl být úplný půst od všech věcí během slavnosti, pokud do toho nezasáhne hmatatelná nutnost. Tak Židé v sobotu nic nejedli, dokud nebyly vykonány jejich velké úkony, to znamená kolem šesté hodiny, a sv. Petr použil jako argument, že apoštolové o Letnicích nebyli opilí, protože byla teprve třetí hodina dne; takového dne, v němž se nesmělo jíst ani pít až do šesté hodiny: a Židé se na učedníky pohoršovali, že v sobotu brzy ráno trhali klasy obilí, protože to bylo před dobou, v níž podle jejich zvyků považovali za přípustné přerušit půst. Napodobujíc tento zvyk a stíhajíc jeho důvod, křesťanská církev nábožně zachovávala půst před svatým přijímáním a zbožnější osoby (ačkoli vůbec nebyly povinny) odmítaly jíst a pít, dokud nedokončily ranní pobožnost: a dále, ve dnech veřejného ponížení, které mají být zcela stráveny zbožností a odvrácením Božích soudů (pokud by hrozily), je půst přikázán spolu s modlitbou: církev to přikázala (říkám) za tímto účelem – aby byl duch jasnější a andělštější, když se v určité míře zbaví tělesné zátěže.
2. Půst, pokud je v souladu s modlitbou, musí být úplnou abstinencí od všeho masa, nebo jinak snížením jeho množství; neboť pomoc, kterou půst přináší modlitbě, nemůže sloužit tím, že se maso změní na ryby nebo mléčné pokrmy na suchou stravu, ale tím, že se v době slavnostní a mimořádné modlitby mnoho změní na málo nebo málo na nic.
3. Půst, protože je nástrojem modlitby, musí být doprovázen dalšími pomůckami stejné ctnosti a účinnosti; takovými, které na čas odstraňují všechny světské starosti a světské záležitosti; a proto náš požehnaný Spasitel zahrnuje tyto části stejnou výstrahou: „Dávejte si pozor, aby vaše srdce nebyla přetížena hýřením a opilstvím a starostmi tohoto světa a aby vás ten den nezastihl nečekaně. K tomu přidejte almužnu, neboť na křídlech půstu a almužny neomylně stoupá k nebi svatá modlitba.218218.Jejunium sine eleemosyna, lampas sine oleo.“ (Sv. Aug.
4). Když má půst sloužit povinnosti nebo pokání, pak se nejlépe volí, když je krátký, ostrý a útrpný, to znamená buď úplná zdrženlivost od veškeré stravy, podle toho, co určíme nebo co nám bude určeno, během takové doby, která je oddělena pro slavnost a účast na zaměstnání: Nebo když svou přísnost rozšíříme i mimo slavnostní dny a zachováme svůj hněv proti svému hříchu, jako máme zachovávat svůj zármutek, tj. vždy v pohotovosti a často k tomu být vyzváni; pak odmítnout příjemné sousto, zdržet se chleba svých tužeb a přijímat jen zdravou a méně příjemnou stravu, obtěžovat svou chuť odmítnutím zákonného uspokojení, protože se ve své malomyslnosti a přepychu modlila k nezákonnému.
5. Půst určený k pokání musí být vždy spojen s krajní péčí o to, abychom se postili od hříchu, neboť na světě není větší hlouposti a neslušnosti než dopustit se toho, za co se nyní soudím a odsuzuji. To je nejlepší půst; a ten druhý může sloužit k podpoře jeho zájmu tím, že zvýší nespokojenost s ním a rozmnoží argumenty proti němu.
6. Kdo se postí z pokání, musí se během této slavnosti zdržet všech tělesných rozkoší a smyslnosti všech svých smyslů a chutí; neboť člověk nesmí, když truchlí v postu, být veselý ve sportu; plakat u večeře a smát se celý den po ní; mít ticho v kuchyni a hudbu ve své komnatě; soudit žaludek a hodovat ostatními smysly. Nepopírám, ale člověk může v jednotlivém případě určitý hřích trestat propalátem, může si zvolit jen půst; jestliže zhřešil v měkkosti a v dotyku, může si zvolit tvrdé ležení nebo tvrdou práci a použít ostré rány; ale ačkoli tato kázeň je správná a zvláštní, přesto, protože smutek je celého člověka, žádný smysl se nesmí radovat nebo s jakýmkoli studiem nebo záměrem hodovat a bavit se měkce. Toto pravidlo se má vztahovat na slavnostní dny určené k veřejnému nebo soukromému pokání; kromě toho v celém průběhu našeho života, dokonce i uprostřed našich nejsvátečnějších a svobodnějších radostí, můžeme pokropit některé jednotlivé případy a skutky sebemrskačství nebo trestání; jako odmítnout příjemné sousto nebo lahodný nápoj s tichou vzpomínkou na hřích, který se nyní vrací k nelibosti mého ducha. A i když jsou tyto skutky ojedinělé, není v nich žádná neslušnost; protože člověk může s velkou rozvahou ubrat ze své obyčejné svobody a držet svobodu, takže to dělá bez ojedinělosti u sebe a bez potíží pro druhé; ale nesmí ubrat ze svého slavnostního smutku: to může být opatrnost; ale to by byla měkkost, zženštilost a neslušnost.
7. Když je půst aktem umrtvování, to znamená, že má potlačit tělesnou žádostivost, jako je duch smilstva nebo záliba v silných a netrpělivých choutkách, nesmí to být náhlý, prudký a násilný půst, ale stav půstu, dieta půstu, každodenní zmenšování naší porce masa a nápojů a volba takové stravy kurzu,219219Digiuna assai chi mal mangia. Která může co nejméně připravit žádostivost těla. Kdo se postí tři dny bez jídla, oslabí jiné části více než služebníci smilstva; a když se jídlo vrátí jako obvykle, bude také podáváno tak rychle jako každé jiné. Mezitím je bude zásobovat a činit činnými náhodné horko, které přichází s takovými prudkými půsty: neboť to je druh vzdušného ďábla kníže, které vládne v povětří, je ďábel smilstva; a bude stejně svádět k větrnosti prudkého půstu jako k tělu obyčejného jídla.220220Chi digiuna, et altro ben non fa. Každodenní odnímání potravy však zavede méně zaneprázdněný tělesný návyk; a to se ukáže jako účinnější lék.
8. Půst sám o sobě tohoto ďábla nevyléčí, i když k tomu hodně napomáhá; nesmí se proto zanedbávat, ale musí se mu pomáhat všemi vhodnými nástroji léku proti tomuto nečistému duchu; a co nedokáže sám, může ve spojení s jinými nástroji a s Božím požehnáním na nich vykonat.
9. Veškerý půst, ať už se podniká za jakýmkoli účelem, musí se konat bez jakéhokoli mínění o nutnosti věci samé, bez odsuzování jiných, se vší pokorou, aby se dosáhlo náležitého cíle; a právě tak jako člověk užívá léky, na které nikdo nemá důvod být pyšný a nikdo je nepovažuje za nutné, ale protože je v nemoci nebo v nebezpečí a náchylnosti k ní.
10. Všechny posty nařízené zákonnou autoritou se mají dodržovat k témuž účelu, k němuž jsou nařízeny, a mají být doprovázeny úkony téže povahy, jako je tomu u postů soukromých; není totiž jiného rozdílu, než že veřejně za nás naši představení vybírají to, co v soukromí děláme sami za sebe.
11. Půsty nařízené zákonnou autoritou se nemají zanedbávat; protože jedině ony mohou vykonat to, k čemu byly nařízeny. Může se stát, že jeden den ponížení nezíská požehnání nebo sám nezabije žádostivost; přesto se jím nesmí pohrdat, pokud k tomu může něco přispět. A úkon půstu je úkonem sebezapření; a i když nevyvolá návyk, přesto je dobrým úkonem.
12. Kdyţ se hlavní cíl, proč je veřejně předepsán půst, dosáhne u určité osoby nějakým jiným nástrojem – jako kdyţ se duch smilstva vyléčí obřadem sňatku nebo darem čistoty – přesto tato osoba, které se takto uleví, není osvobozena od církevních postů jen tím, jestliţe tyto posty mohou obezřetně slouţit nějakému jinému cíli náboţenství, jako je modlitba nebo pokání nebo umrtvení nějaké jiné chuti; když totiž slouží jakémukoli cíli Ducha, je osvobozen od pověry, a pak musíme mít nějaký jiný důvod, který nás zbaví povinnosti, jinak to samo o sobě nepomůže.
13. Kdyţ veřejně přikázaný půst z důvodu nějaké indispozice konkrétní osoby nemůţe působit k cíli přikázání, přesto je vyhnutí se pohoršení a dodrţení veřejného pořádku dostatečným důvodem k tomu, aby poslušnost byla nutná. Neboť ten, kdo je jinak zbaven povinnosti, jako když důvod zákona zaniká, pokud jde o jeho konkrétní osobu, zůstává přesto povinen, pokud nemůže jednat jinak bez pohoršení; to je však povinnost z lásky, nikoli ze spravedlnosti.
14. Veškerý půst má být užíván s rozvahou a láskou; neboť neexistuje žádný cíl, k němuž půst slouží, který by nebylo možné dosáhnout jinými nástroji; a proto se v žádném případě nesmí stát nástrojem skrupulí; nebo se stát nepřítelem našeho zdraví; nebo být ukládán osobám, které jsou nemocné nebo staré, nebo pro které je v jakémkoli smyslu nešetrný, jako jsou unavení cestující; nebo pro které je v celém jeho druhu zbytečný, jako jsou ženy s dětmi, chudí lidé a malé děti. V těchto případech však církev učinila opatření a vložila do svých zákonů opatrnost; a mají se praktikovat podle zvyku a výroku rozumných lidí, s velkou volností a bez líbivosti a zvědavosti, s tím, že v první řadě dbáme na to, abychom si zajistili ctnost; a dále, abychom si zajistili zdraví, abychom mohli lépe vykonávat práci ctnosti, abychom se z přílišné přísnosti nepřivedli do takového stavu, že by bylo nutné být shovívaví k měkkosti, pohodlí a krajní něžnosti.221221S. Basila. Monast. Constit. cap. 5. Cassian. Col 21. cap. 22. Ne per causam necessitatis eo impingamus, ut voluptatibus scrviamus.
15. Srov. Ať není nestřídmost prologem ani epilogem tvého půstu, aby půst nebyl tak daleko od toho, aby z hříchu něco sejmul, že by byl příležitostí k jeho zvětšení; a proto, když půst skončí, dávej pozor, aby žádný následný skutek obžerství nebo nadměrného pití neznemožnil nábožnost uplynulého dne; ale jez střídmě, podle poměru ostatních jídel, aby obžerství nezadržovalo některou z bran ke zdrženlivosti.222222Αμυνομενοι τμν ηνεραν.-Naz.