1685
Johann Sebastian Bach se narodil 21. března v Eisenachu. Na své dětství v Eisenachu si uchoval po celý život mnoho vzpomínek, včetně rodinného domu (v němž se nacházely i místnosti pro hudební praktikanty), tradičního gymnázia s kůrem ve starém dominikánském klášteře, kostela svatého Jiří a jeho varhan a radnice, kde z věže vystupovali dechoví hudebníci.
1693-95
Bach navštěvoval místní latinské gymnázium.
1694
V květnu zemřela matka J. S. Bacha Elisabeth.
1695
Bachův otec Johann Ambrosius Bach zemřel 20. února. Nyní se Bach jako sirotek přestěhoval do Ohrdrufu, kde žil se svým o čtrnáct let starším bratrem Johannem Christophem, varhaníkem v kostele svatého Michala. Společně se svým bratrem Johannem Jakobem a také bratrancem Johannem Ernstem navštěvoval Bach gymnázium, v té době velmi prestižní vzdělávací zařízení v sasko-gótském vévodství. Zpíval ve školním sboru, k jehož povinnostem patřilo vystupovat na místním zámku Ehrenstein a také na svatbách a pohřbech. Pod vedením Johanna Christopha se Bach naučil hrát na varhany. V této době byly varhany v kostele svatého Michala kompletně opraveny, což mladému Johannu Sebastianovi poskytlo příležitost naučit se základům stavby varhan. V roce 1704 napsal klávesovou skladbu Capriccio E dur a věnoval ji svému staršímu bratrovi. Dům, v němž tři bratři Bachové žili, později vyhořel při velkém požáru v roce 1753.
1700-02
J. S. Bach byl sboristou na škole svatého Michala v Lüneburgu a žákem Georga Böhma. Navštěvoval Johanna Adama Reinckena v Hamburku a studoval varhanní dědictví severního Německa.
O hudebních schopnostech mladého Bacha se dlouho spekulovalo, protože o jeho raných letech existuje příliš málo autoritativních pramenů. V roce 2006 však byly v knihovně Anny Amálie ve Výmaru objeveny opisy severoněmeckých varhanních skladeb, které se ukázaly být nejstaršími dochovanými rukopisy psanými Bachovou vlastní rukou. Analýza tohoto velkolepého nálezu vrhla nové světlo na některé aspekty Bachova životopisu. Na rozdíl od dřívějších předpokladů musel mít Bach v pouhých třinácti letech mimořádné hudební a interpretační schopnosti, neboť opisy nalezené ve Výmaru, které vytvořil jako školák v Lüneburgu a Ohrdrufu, obsahují dvě nejobtížnější varhanní skladby své doby. Kromě toho nález poskytuje důležité informace o vždy předpokládaném, ale nikdy neprokázaném spojení mezi Bachem a Georgem Böhmem (1661-1733), pozoruhodným lüneburským varhaníkem a skladatelem, neboť papír, který Bach použil pro své kopie, pocházel z Böhmova majetku. Během svého působení v kostele svatého Michala byl tedy Bach pravděpodobně také žákem nebo dokonce tovaryšem Georga Böhma.
1702
J. S. Bach se úspěšně ucházel o místo varhaníka v Sangerhausenu. Místo však nakonec získal jiný kandidát, když osobně zasáhl zemský vévoda.
1703
J. S. Bach nastoupil asi na půl roku jako houslista do soukromého orchestru vévody Johanna Ernsta III. ve Výmaru a možná působil i jako asistent dvorního varhaníka Johanna Efflera.
V červenci se Bach vydal do Arnstadtu, aby si prohlédl nové varhany postavené Johannem Friedrichem Wenderem v Novém kostele (dnes Bachův kostel). Později byl v Novém kostele jmenován varhaníkem. V letech 1620-1792 žilo a působilo v Arnstadtu mnoho členů Bachovy rodiny. Celkem se zde narodilo sedmnáct členů rodiny, osm se jich oženilo a dvacet pět bylo ve městě pohřbeno.
1705/06
Bach pobýval několik měsíců u Dietricha Buxtehudeho v Lübecku. Protože byl nepřítomen mnohem déle, než bylo dohodnuto, byl po návratu svým zaměstnavatelem přísně pokárán. Svou cestu dokončil pěšky.
1707
V červnu se Bach stal varhaníkem v kostele svatého Blažeje v Mühlhausenu. Dne 17. října se v kostele v Dornheimu (u Arnstadtu) oženil se svou sestřenicí z druhého kolena Marií Barbarou.
1708
V únoru byla poprvé provedena kantáta Gott ist mein König („Bůh je můj král“, BWV 71) u příležitosti inaugurace nové městské rady. Byla to jedna z mála Bachových skladeb, která byla vytištěna ještě za jeho života. V následujících letech byl Bach pověřen napsáním dalších skladeb pro slavnostní otevření mühlhausenské městské rady, což lze považovat za známku jeho dobrých vztahů s tímto svobodným císařským městem ve Svaté říši římské. Mimochodem, varhany v kostele svatého Blažeje byly v padesátých letech 19. století na popud Alberta Schweitzera rekonstruovány podle Bachovy specifikace vypracované v roce 1708.
V červnu byl Bach jmenován komorním hudebníkem a varhaníkem na dvoře vévodů Viléma Ernsta a Ernsta Augusta Sasko-Výmarského. Zůstal zde až do roku 1717 a složil řadu skladeb pro varhany a cembalo a více než třicet kantát. Pracoval především v zámeckém kostele, který byl později zničen požárem v roce 1774.
1709
Bach byl v kontaktu s Georgem Philippem Telemannem a vyměňovali si skladby a noty.
Důkazy o osobní známosti Bacha a jeho kolegy Telemanna působícího v nedalekém Eisenachu obsahuje korespondence mezi Bachovým synem Carlem Philippem Emanuelem a Johannem Nikolausem Forkelem, učencem z Göttingenu, který se stal prvním životopiscem J. S. Bacha. Originální dokumenty dokazující, že se oba skladatelé setkali v Bachově výmarském období, však byly dlouho marně hledány. Nakonec byly v 80. letech 20. století nalezeny kopie Telemannova houslového koncertu, který byl zjevně vypsán Bachem. Blízkost jejich vztahu potvrzuje skutečnost, že v roce 1714 se Telemann (který v té době působil ve Frankfurtu) zúčastnil křtin Carla Philippa Emanuela Bacha a stal se jeho kmotrem.
1710
22. listopadu se narodil Wilhelm Friedemann, Bachův nejstarší syn.
1713
J. S. Bach odcestoval do Weissenfelsu, kde byla provedena jeho první světská kantáta. Jmenovala se Was mir behagt, ist nur die muntre Jagd („Živý lov je vše, po čem mé srdce touží“, BWV 208) a byla napsána na oslavu narozenin vévody Christiana Sasko-Weissenfelského. O několik let později uspořádal Bach řadu recitálů na královském dvoře ve Weissenfelsu, který se těšil vynikající pověsti široko daleko pro vysokou kvalitu svých hudebních vystoupení. V roce 1729 byl Bach weissenfelským kurfiřtem jmenován královským kapelníkem v Sasku-Weissenfelsu – tuto funkci mohl vykonávat, aniž by se musel přestěhovat.
V prosinci Bach absolvoval konkurz na místo ředitele hudby v Halle (Saale), ale rozhodl se, že tuto funkci nakonec nepřijme.
1714
J. S. Bach byl povýšen na koncertního mistra – tato funkce obnášela komponovat každý měsíc novou hudbu.
8. března se narodil Bachův syn Carl Philipp Emanuel. Jedním z jeho kmotrů byl Georg Philipp Telemann.
1715
11. května se narodil Bachův syn Johann Gottfried Bernhard Bach. I on byl předurčen stát se hudebníkem, ale zda byl také skladatelem, není známo.
1717
V srpnu podepsal Bach smlouvu jako kapelník na dvoře knížete Leopolda z Anhaltu-Köthenu, aniž by však požádal o povolení opustit Výmar. Jeho výpověď byla odmítnuta a za neposlušnost byl na měsíc uvězněn. V prosinci byl Bach propuštěn z vazby a nepříznivě propuštěn, což mu umožnilo začít pracovat v Köthenu. Téhož měsíce odcestoval do Lipska, svého budoucího domova, aby si prohlédl varhany v kostele svatého Pavla.
1720
Když se Bach vrátil z cesty do Karlových Varů, kde doprovázel knížete, dozvěděl se, že jeho žena Marie Barbara po krátké nemoci zemřela a již byla pohřbena. Přesná příčina její smrti je dnes neznámá.
Na podzim odcestoval Bach do Hamburku na konkurz.
1721
3. prosince se Bach oženil s dvorní pěvkyní Annou Magdalenou Wilckeovou. Jen o několik dní později se princ Leopold oženil s princeznou Friederikou Henriettou Anhaltsko-Bernburskou, což mohlo způsobit pokles Leopoldova zájmu o hudbu. V každém případě si Bach v roce 1722 začal hledat zaměstnání jinde.
1723
V únoru byl Bach jmenován kantorem kostela svatého Tomáše v Lipsku. Toto místo bylo volné od smrti Johanna Kuhnaua v předchozím roce. Původně byl městskou radou vybrán jako jeho nástupce Georg Philipp Telemann, ale ten odmítl, když mu bylo nabídnuto zvýšení platu v Hamburku. Ve druhém kole byl vybrán Johann Christoph Graupner, v té době kapelník v Darmstadtu, kterého však zaměstnavatel neuvolnil. Novým kantorem a „director musices“ v Lipsku se proto s účinností od 1. června stal J. S. Bach.
Bachovy vztahy s jeho bývalým zaměstnavatelem, knížetem Leopoldem, zůstaly zachovány. Přestože opustil Köthen, směl nadále používat titul královského kapelníka a byl pověřen každoročním napsáním kantáty na počest knížecích narozenin.
Bachovy povinnosti kantora v kostele svatého Tomáše zahrnovaly týdenní provádění kantát při nedělních a svátečních bohoslužbách. To činilo asi šedesát kantát za každý církevní rok. Podle jeho syna Carla Philippa Emanuela napsal Bach pět ročních kantátových cyklů, k nám se však dochovaly jen necelé tři. První Bachův lipský kantátový cyklus se dochoval téměř celý, ale totožnost libretistů je z velké části neznámá. S výjimkou několika starších skladeb z Bachova výmarského období byly všechny kantáty z prvního lipského cyklu nově napsanými skladbami. Přestože Bachovi v souvislosti se zkouškami a časově náročným ručním přepisováním partů pomáhali starší sboristé, muselo být jeho pracovní vytížení při týdenních kantátách obrovské.
1724
Mezi Bachem a Johannem Gottliebem Görnerem, ředitelem hudby na lipské univerzitě, vypukl spor o rozdělení odpovědnosti za hudbu provozovanou v kostele svatého Pavla.
7. dubna byly poprvé provedeny Svatojánské pašije (BWV 245).
Bach zahájil spolupráci s libretistou Picanderem (pseudonym Christiana Friedricha Henriciho), která měla trvat dvacet let.
Vznikl Chorálový kantátový cyklus (druhý Bachův lipský kantátový cyklus). Bach pro něj použil techniku, kterou používal již Johann Schelle, jeden z jeho předchůdců u svatého Tomáše: základem každé kantáty byl známý protestantský chorál, který byl v úvodním chorálu mistrně upraven a v závěrečném chorálu proveden beze změny. Ve středních částech prošel původní chorál výraznými hudebními a textovými obměnami a nabyl podoby árií a recitativů, čímž se spojila tradiční chorálová kantáta s moderní kantátovou formou odrážející italskou operu. Díky dodržení tohoto principu se Bach nemusel uchylovat k použití staršího materiálu, a tak i kantáty druhého lipského cyklu byly téměř všechny novými skladbami.
1725-27
Bachův třetí roční kantátový cyklus vznikl.
1727
11. dubna byly poprvé provedeny Matoušovy pašije (BWV 244, 1. verze).
1729
V březnu se Bach ujal vedení Schott’sches Collegium Musicum.
Na počátku 18. století nebyly církve a královské dvory jedinými mecenáši hudby, která vzkvétala i mezi středními vrstvami téměř ve všech evropských hudebních baštách. Mezi nejvýznamnější hudební instituce patřila Collegia Musica – spolky, v nichž převážně amatérští hudebníci pravidelně pořádali soukromé i veřejné recitály.
V čele Collegium Musicum, jehož vedení se Bach ujal v roce 1729, stál předtím Georg Balthasar Schott, bývalý varhaník v lipském Neukirche („novém kostele“). Sídlo měl v Café Zimmermann, jedné z největších a nejoblíbenějších kaváren ve městě. Zde se konaly zkoušky a týdenní koncerty, včetně letních vystoupení pod širým nebem. Vedle hudby soudobých skladatelů zde Bach uváděl také množství vlastních skladeb, včetně Orchestrálních suit (BWV 1066-68) a houslových a cembalových koncertů (BWV 1041-43, BWV 1052-58). Při zvláštních příležitostech, jako byly narozeniny a jmeniny, byly pořádány další recitály, do nichž Bach přispěl několika světskými kantátami. Právě pro jeden z těchto „mimořádných“ koncertů zkomponoval Bach svou slavnou Kaffee-Kantate („Kávovou kantátu“, BWV 211), což je zřejmá narážka na obvyklé místo konání Collegium Musicum.
Spolupráce s Collegium Musicum se ukázala jako zvláště důležitá, pokud jde o Bachovy klavírní skladby. Po přestěhování do Köthenu v roce 1717 již oficiálně nepůsobil jako varhaník, a tak mu recitály v Café Zimmermann poskytly vítanou příležitost prokázat svou zdatnost nejen jako kantor a hudební ředitel, ale také u kláves. Tato spolupráce navíc prospěla i Bachově pozici kantora kostela svatého Tomáše, neboť Collegium Musicum se ukázalo být užitečným zdrojem schopných dočasných hudebníků pro představení vyžadující větší obsazení, než jaké mohl shromáždit kůr.
1730
Bach napsal desetistránkovou stížnost městské radě („Krátký, ale nejnutnější návrh na dobře vybavenou chrámovou hudbu“) ve snaze zajistit další finanční prostředky pro kůr a orchestr.
1731
Vůbec poprvé byly 23. března provedeny Pašije svatého Marka (BWV 247).
1732
Christoph Friedrich Bach se narodil 21. června.
1733
Bach předložil Kyrie a Gloria ze své Mše h moll (BWV 232 I-II) novému saskému kurfiřtovi Fridrichu Augustovi II. v Drážďanech, částečně v naději, že mu bude udělen prestižní titul saského dvorního skladatele neboli kapelníka.
1734-35
Ve dnech 25. prosince a 6. ledna bylo poprvé veřejně provedeno šest částí tvořících Vánoční oratorium (BWV 248).
1735
Johann Christian Bach se narodil 5. září.
1736
Mezi Bachem a Johannem Augustem Ernestim, rektorem školy svatého Tomáše, vznikl spor o to, kdo má pravomoc jmenovat prefekty kůru.
V listopadu byl Bach po opakovaných žádostech jmenován skladatelem u kurfiřtského saského a královského polského dvora, což posílilo jeho pozici ve sporu o pravomoci s úřady v Lipsku.
1741
Bach poprvé odcestoval do Berlína. Jeho kantáta O holder Tag, erwünschte Zeit („O krásný den, o nadějný čas“, BWV 210) byla poprvé provedena na svatbě lékaře Georga Ernsta von Stahla. O historii této gratulační kantáty nebylo dlouho téměř nic známo, dokonce i její datace byla jen přibližně odhadována na léta 1738-41. Předpokládalo se, že příjemcem tohoto díla byl jeden z Bachových lipských mecenášů – ale kdo přesně?
Před několika lety byl seznam kandidátů rozšířen o dosud přehlíženou postavu: Georg Ernst von Stahl z Berlína, osobní lékař a dvorní poradce, který byl dříve považován spíše za přítele a podporovatele Bachových synů Wilhelma Friedemanna a Carla Philippa Emanuela než za mecenáše samotného Bacha. V aukčním katalogu, který obsahuje soupis pozůstalosti Georga Ernsta von Stahla, je kromě četných notových záznamů poněkud nejasně uvedena také „kantáta Johanna Sebastiana Bacha“, označená jako položka č. 5. A když byly v roce 2000 prozkoumány noty, které se zdály odpovídat tomuto seznamu, byla na původním souboru partů svatební kantáty „O krásný den, o nadějný čas“ skutečně nalezena číslice 5, která byla dodatečně doplněna indickým inkoustem.
Hypotézu, že kantáta byla napsána pro Georga Ernsta von Stahla, podporují i jeho životopisné údaje. Poté, co Bach během své první cesty do Berlína v srpnu 1741 pobýval ve von Stahlově domě, se Georg Ernst von Stahl o pouhý měsíc později oženil a mohl si u Bacha objednat zkomponování zvláštní kantáty pro tuto příležitost. Další důkaz poskytuje pasáž v samotné kantátě: „Takto na mnoha místech / zazní vaše zasloužená chvála. / Tvá sláva bude jako diamantový kámen, / ano jako houževnatá ocel bude trvanlivá, / až se bude ozývat po celém světě“. Dříve se tato metafora – záhadná vzhledem k tomu, že ocel není v žádném případě tvrdší než diamant – přehlížela. Ale vzhledem k výše uvedeným zjištěním a s přihlédnutím k tomu, že německé slovo pro ocel je „Stahl“, ji lze interpretovat jako zastřenou narážku na příjemce kantáty.
1747
V květnu navštívil J. S. Bach Fridricha II. v Postupimi a Berlíně. Byl to jediný případ, kdy se o Bachovi ještě za jeho života objevila zmínka na titulní straně novin, když neznámý redaktor listu Berlinische Nachrichten referoval o Bachově večerním příjezdu, uvítání ze strany krále, Bachově vystoupení „na takzvaném forte a pianu“ a nakonec o tom, že král vyzval Bacha, aby improvizoval fugu z ruky na zadané téma – což byl velký okamžik v dějinách hudby, který vedl ke vzniku slavné Bachovy antologie kánonů a fug známé jako Hudební oběť.
1748
Bach dokončil Mši h moll (BWV 232) – Missa tota (kompletní mše).
1749
Bachův zdravotní stav se zhoršil. Trpěl vážnou oční vadou a také pohybovými problémy pravé ruky a ruky, kterou psal.
Přestal se léčit.