Koncem roku 2018 se reggae hvězda Buju Banton vrátil na Jamajku po téměř sedmi letech strávených v americkém vězení a mezinárodní letiště Normana Manleyho bylo plné davů. Jeho let měl zpoždění, skandování „Chceme Buju“ se stupňovalo a po krátkém modlitebním shromáždění v celním prostoru se protlačil do příletové haly, kde vypuklo pandemonium. Bylo zapotřebí, aby ho k čekající policejní koloně dotlačila celá falanga letištních pracovníků v neviditelných vestách, kterým nepomohla ani snaha pořídit si se svým svěřencem selfie.
Byl přivítán jako hrdina, protože navzdory tomu, že byl v USA odsouzen za úmyslnou distribuci kokainu, je Banton jamajským hrdinou. Na jeho první koncert po návratu z vězení, který se konal na Národním stadionu v Kingstonu, přišlo asi 30 000 lidí a mnoho dalších si ho užívalo zvenčí.
Láska, které se Bantonovi dostává od jamajského lidu, je druhem hlubokého kulturního pouta, které dalece přesahuje jeho značné úspěchy. Dennis Brown měl tento vztah, stejně jako Yellowman a Usain Bolt, protože reprezentují a oslavují Jamajku, která se nedostane do turistické literatury – jak sám Banton drze říká, „bez jakéhokoli redigování nebo Photoshopu“.
„Nevím, kolik lidí ten večer přišlo,“ říká. „Na číslech vlastně nezáleží – důležitá je ta oslava, to shromáždění lidí. Mám své lidi rád, oni to vědí, stejně jako já vím, že moji lidé mají rádi mě – vědí, že se stala velká nespravedlnost. Lidé na Národním stadionu ten večer vytvářeli magnetickou energii. Kdybyste měli měřič, mohli byste ji změřit!“
Po dvou soudních procesech – v prvním nebyla porota schopna dospět k verdiktu – byl Banton shledán vinným z nelegálního držení střelné zbraně a ze spiknutí za účelem držení 11 liber kokainu s úmyslem distribuce. Byl odsouzen k deseti letům, které mu byly sníženy o dva roky, když bylo staženo obvinění z držení zbraně. Případ se opíral o nahrávky pořízené informátorem Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami, který za své služby obdržel 50 000 dolarů; na jednom videozáznamu, který byl soudu přehrán, se zdálo, že Banton odebírá vzorky drogy. Popřel, že by se na samotném obchodu s drogami jakkoli podílel, tvrdil, že to byly jen řeči, a obžaloba uznala, že na něm neměl žádný finanční podíl.
Za 18 měsíců od svého propuštění Banton o odsouzení ani o pobytu ve vězení nikdy nemluvil. Když byl dotlačen, označil to za „improvizované peklo“, kterým se dostal díky četbě, meditaci a přemýšlení o životě – svém i obecně. „Čas a prostor jsou relativní,“ říká. „Musíte chránit svou mysl a jako člověk naděje a člověk víry vidím, že svět je tady a já jsem tady, ale dokážu se od všední existence odpoutat.“ Zdá se, že se ho tato zkušenost nedotkla, fyzicky ani psychicky, je to stejně vstřícný, velkorysý a vtipný člověk, s jakým jsem se setkal při předchozích příležitostech.
Dlouho se distancoval od vražedně homofobního singlu Boom Bye Bye, který napsal a nahrál jako šestnáctiletý a který byl vydán bez jeho vědomí, když se stal velkým hitem. Aby to připomněl, vydal při svém propuštění z vězení prohlášení: „Jsem odhodlán nechat tuto píseň v minulosti a pokračovat dál jako umělec i jako muž. Potvrzuji jednou provždy, že každý má právo žít tak, jak se rozhodne.“
Banton sdílí s mnoha Jamajčany prostředí extrémního strádání – říká mu „chudoba na stojáka“, protože domy v jeho části Kingstonu neměly tekoucí vodu -, ale jeho zvláštní sounáležitost s vlastí je dána také jeho maroonským původem. Jeho kořeny sahají přímo k povstalecké koalici uprchlých otroků a původních obyvatel, kteří se v 18. století uchýlili do hornatého vnitrozemí a vedli desetileté tažení proti Britům. Partyzánská taktika Maroonů byla tak úspěšná, že jim byla přiznána vlastní půda a autonomie od koloniální nadvlády. Dnes zůstává maroonská vesnice Accompong oddělena od vlády a v jamajské černošské psychice hraje velkou roli: rebelové, kteří se odmítli sklonit.
„Mé maroonské dědictví je pro mě velmi důležité, protože díky němu jsem zůstal blízko svým kořenům a svému původu,“ říká Banton. „Myslím na to každý den. Drželo mě pevně v posledních letech, protože vím, jak můj lid dlouho trpěl a tvrdě bojoval za svobodu. Dává to mým bojům perspektivu a ukazuje, proč každý černoch musí bojovat.“ Na pozemku svého pohodlného domu v Kingstonu má Banton kruhovou Maroonovu chýši. „Příbytek! Je postavená ze slámy a dřeva a je to místo meditace a rozjímání, místo odpovídající mým kořenům a tomu, jaký mám vztah ke světu.“
Na prozaičtější úrovni pochází Bantonova blízkost k jamajskému lidu z dob jeho sound systému na konci 80. let, v době, kdy ostrovní tančírny nabývaly čerstvého kulturního významu, protože generace umělců dávala přednost domácímu publiku před zahraničním. Od svých patnácti let se Banton učil v sound systému Rambo International, který jezdil po celém ostrově.
„Jezdil jsem na korbě náklaďáku po všech jamajských farnostech. Stavěli jsme všude, kde se dali shromáždit lidé. A ti posluchači dokázali být nároční! Každý večer jsi musel mít novou písničku, jinak jsi nevydržel. Žádná odvaha, žádná sláva – to je moje geneze. Díky tomu jsi byl stále kreativní, stylový a nebojácný.“
Nahrávání bylo zřejmým dalším krokem. „První písničku jsem nahrál, když mi bylo šestnáct let. Clement Irie mě vzal do studia Blue Mountain v Kingstonu, myslím, že jen proto, abych viděl, jak vypadá nahrávací studio. Hned jsem začal být velmi nervózní, protože jsem viděl všechny ty lidi, které jsem znal jen z nahrávání, a všichni měli zlaté řetězy velké jako ráfek auta – nebo větší! Pak mě posadili do kabiny se sluchátky na uších a řekli mi, že až se rozsvítí červené světlo, je to můj signál. Začal jsem předvádět to číslo a nepřestal jsem, dokud neuplynuly tři minuty.“ Tím se stal Vládce. „Ani jsem si nepamatoval, jak jsem to dělal, jen si vzpomínám, jak byli všichni ohromeni, protože nikdy neviděli, že by někdo zpíval melodii od začátku do konce a neudělal chybu.“
Za pár let byl Banton nejlepším umělcem na ostrově; v roce 1992 překonal rekord Boba Marleyho v počtu jamajských No 1 a Donovan Germain, šéf Penthouse Records, dal Bantonovi k dispozici studio. Tam se spolu s producenty Davem a Tonym Kellyovými setkala důvěra s hudební inteligencí a vzniklo album Mr Mention.
Jednalo se o experiment, který se zrodil z „touhy přijít na taneční scénu s uceleným dílem. Byli jsme mladí muži čerstvě po škole a měli jsme k dispozici studio, naše mozky bublaly, praskaly. Chtěli jsme dělat hudbu, která by fungovala v dancehallu. Měli jsme opravdový zájem vydat se na cestu.“
Mr Mention se stalo nejprodávanějším albem v historii Jamajky. Jeho následovník z roku 1993, Voice of Jamaica, měl ještě širší záběr a střídal milostné písně, dancehallové bangery, hiphopové příchutě (Busta Rhymes se na něm podílel) a sociální problémy. Následovala alba ‚Til Shiloh a Inna Heights, úžasně propracovaná alba melodického rasta reggae, která vznikla během jeho konverze k rastafari. „Byla to ohromná díla, poselství, která jsem dostal, když jsem procházel svým probuzením: „Rastafari a reggae hudba patří k sobě.“ Cílem této hudby bylo „převychovat masy“ v oblasti náboženství a kultury: „Sdíleli jsme naši hudbu se světem a vidíme mnoho lidí, kteří nosí dredy, ale učení nerozumějí.“
Tato neklidná kreativita mu vynesla pět nominací na Grammy, než za album Before the Dawn získal v roce 2011 cenu za nejlepší reggae album – ceremoniál se konal několik dní před jeho uvězněním a on se ho nemohl zúčastnit – a je stále patrná na jeho prvním albu po uvěznění, Upside Down 2020. Album, na němž se podílely hvězdy jako John Legend a Pharrell, mísí minulé a současné styly jamajské hudby, přikyvuje hip hopu a R&B a v několika případech zavádí country do dancehallu. To poslední by nemělo být až tak překvapivé – country bylo kdysi na Jamajce obrovské -, ale šíře Bantonových vlivů je přesto pozoruhodná.
„Musíte jít dopředu – je to osvobození,“ říká. „V minulosti není žádná budoucnost. Ať slouží jako vodítko, ale to je všechno. Hudbu mám v krvi. Nemůžu se zavřít do jedné místnosti, vývoj je to, co má člověk dělat.“
Ve 46 letech a oproštěn od pekla posledních let si Banton vydobyl místo staršího reggae a je skutečnou inspirací pro široce rozkročenou generaci nastupujících jamajských umělců, jako jsou Chronic Law, Jaz Elise a Leno Banton, syn hvězdného dýdžeje Burro Bantona, jemuž je Bujuovo pódiové příjmení poctou. Udržuje kořeny reggae tam, kde byla půda vždy nejúrodnější: mezi obyčejnými Jamajčany. Podle ministra kultury Babsy Grangeho by ho „milovali úplně stejně, i kdyby se vrátil v poutech“.
– Právě vychází nové album Buju Bantona Upside Down 2020.
– Tento článek byl změněn 14. července 2020. Tvrzení, že ke konspiraci „stačí, aby někdo s někým mluvil o něčem nezákonném“, bylo odstraněno, protože bylo v rozporu s definicí v americkém (a britském) právu.
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.