Komentář k parasat Vajigaš, Genesis 44:18 – 47:27
Všichni sníme. A někdy se naše sny stanou skutečností. Splněný sen je nádherná věc, téměř příliš dobrá na to, aby se stala skutečností. Ale jsou chvíle, kdy je splnění snu úplně jiné, než jsme si mysleli, že bude. Když se konečně splní, doba se změnila, my jsme se změnili a okolnosti také. Nebo to může být jen tím, že jsme nikdy pořádně nepochopili, o čem jsme snili, nikdy jsme nepochopili všechny důsledky našich snů. Ukazuje se, že skutečnost je mnohem složitější než to, z čeho se skládají sny.
Sára, naše milovaná matriarcha, doufala, že se stane matkou jako každý jiný novomanžel. Když to trvalo trochu déle, modlila se, plakala a snila. Roky plynuly a sen jí zůstával. Když Bůh po tolika letech její sen uskutečnil a narodil se Izák, byla to jiná žena než před mnoha lety. Nikdy nesnila o tom, že se ve svých devadesáti letech stane matkou novorozence. Samotné splnění jejího snu se ukázalo být spíše výzvou než líbánkami. Není to tak často? Ne že by ona – nebo my – nechtěli být požehnáni splněním snu v tak pozdním věku, jen to, co mohlo být tak sladké … je spíše hořkosladké.
Splněné sny často staví náš život do zcela nových a nečekaných souvislostí. Když se před ním jeho bratři sklánějí jako mnoho snopů pšenice, Josefův sen z mládí se stává skutečností. Ale není to tak, jak si myslel, že to bude. To, co se před mnoha lety zdálo být jistým příslibem moci a prestiže, se zcela převrací. Jeho jediný snop pšenice stále stojí a je na něj naloženo břemeno postarat se o obživu celé rozvětvené rodiny. Okolní snopy mu nejsou ani tak podřízeny, jako spíše na něm závisí jejich přežití.
Josef se této výzvy zhostí. Opouští dětinský výklad svých dětských snů a místo toho se věnuje krmení hladových snopů, které se před ním nyní objevily.
Srovnávání se s nepředstavitelnou odpovědností, která je na nás náhle vložena, není jedinou výzvou, kterou po nás splněné sny někdy vyžadují.
Splnění našich snů nám je paradoxně bere. Když se sny stanou skutečností, přestávají být sny. Když nás naše vlastní štěstí donutí přejít z říše vznešených tužeb do nitra reality, můžeme zanedbat nahrazení svých starých snů novými. Příliš často zapomínáme, jak snít.
Snít však musíme navždy. Sluší se, abychom vždy žili život s vizí, bez ohledu na to, kolik snů se nám splnilo. Musíme si vždy vážit snů, které se teprve splní.
Josef nepřestával snít. Jako mladík netušil, že jeho sny předpovídají přistěhování celého smluvního rodu do egyptské země. Když k tomu však došlo, přijal ji i s jejími výzvami a zároveň si hýčkal nový sen. Když se blíží jeho konec, odhaluje nejniternější vizi, která pulzovala jeho srdcem.
„Bůh vás jistě vykoupí,“ říká svým bratrům na smrtelné posteli, „a přivede vás z této země do země, kterou přísahal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.“ A pak dodává: „Až budete odcházet, nezapomeňte si odtud vzít mé kosti“. Muž, který v sedmnácti letech opustil Zemi izraelskou a pak s sebou do vyhnanství vzal celou svou rodinu, stále živil naději na návrat.
Pro Josefa realita rychle dohnala jeho sny, ale to jen připravilo půdu pro další sny. Jiná cesta neexistuje.
.