Když mi bylo pětadvacet, dostala jsem od kamarádky jako dárek zlaté náušnice s háčky na housle.
„Miluju je,“ řekla jsem a s láskou si vzpomněla, jak jsme spolu na vysoké škole hrály na housle. „Ale nemůžu je nosit.“ Odhrnula jsem si vlasy, abych jí je ukázala. „Nemám propíchnuté uši.“
Kamarádka se na mě nedůvěřivě podívala. Jak jsem mohla projít životem, aniž bych si nechala propíchnout uši? Copak každá dospělá žena neměla propíchnuté uši, ne-li několik piercingů?“
Omluvila se a řekla, že mi je vymění za něco jiného.
„Ne,“ řekla jsem a držela náušnice v ruce. Chtěla jsem si je nechat.
Když mi bylo dvanáct, zeptala jsem se mámy, jestli si můžu nechat propíchnout uši. Vezla mě do nákupního centra, abych si šla koupit oblečení.
„Chceš si nechat propíchnout uši?“ zeptala se, oči nespouštěla ze silnice a její jemné prsty svíraly volant.
„Ano,“ řekla jsem dychtivě.
Maminka zavrtěla hlavou. „Jsi příliš mladá,“ řekla. „Promluvíme si o tom, až ti bude šestnáct.“
Nezdálo se mi to fér. Všichni moji kamarádi si nechávali propíchnout uši, pokud to neudělali už jako děti.
„Ale já chci nosit náušnice!“ řekla jsem.
„Můžeš,“ odpověděla mi maminka. „Až budeš starší. Pak můžeš nosit klipsy jako já.“
Ale já klipsy nechtěla. Chtěla jsem opravdové.
Máma si nikdy nenechala propíchnout uši. Neřekla mi proč, ale tuším, že to bylo proto, že se bála jehel. Měla velké ušní lalůčky a různé klipsové náušnice, které se hodily k jejímu pracovnímu oblečení a k šatům, když šla ven s mým otcem. Dívala jsem se, jak si zapíná náušnice a líčí se, s pohledem upřeným na svůj odraz v zrcadle.
Žila jsem podle matčiných pravidel a přesvědčení, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že mám svobodu se jim vzepřít.
V dospívání jsem nesměla zkoušet líčení, kromě čirého nebo světle růžového lesku na rty. Když mi bylo šestnáct, matka mi dovolila nosit jen pastelové oční stíny a tvářenku, ale nikdy mě nenaučila, jak je nanášet.
Na promoci na vysoké škole mě zkritizovala, když viděla, že mám tmavé oční linky: „Vypadáš v ní zatvrzele,“ řekla ostře a naznačila, že mé sebevyjádření je aktem zrady. Hřbetem prstu jsem make-up setřela – jako bych tím nějak mohla odstranit matčin odsudek.
Když jsem v šestnácti letech podruhé nadhodila téma piercingu v uchu, máma mi to rozmluvila. „Máš ty nejroztomilejší malé uši,“ řekla. „Proč si do nich chceš nechat udělat díry? Budou vypadat ošklivě a mohla by se do nich dostat infekce.“
Věřila jsem jí.
Maminka mi vysvětlila, že s klipsy můžu nosit náušnice při zvláštních příležitostech, aniž bych se znetvořila. Koupila mi pár náušnic na ples, světle modré kruhy obkreslené kubickými zirkony. Klipy mě štípaly do lalůčků. Po chvíli mě začaly uši strašně bolet. Nemohla jsem se dočkat, až si je sundám.
„Uši by tě bolely ještě víc, kdyby sis je nechala propíchnout,“ varovala mě.
Procházela jsem dospíváním a mladou dospělostí a záviděla kamarádkám propíchnuté uši, ale myšlenkou na propíchnutí vlastních uší jsem se už nezabývala. Žila jsem podle matčiných pravidel a přesvědčení, o kterých jsem nikdy neuvažovala, že bych je mohla zpochybnit nebo se jim vzepřít – až do její smrti, rok po diagnóze rakoviny vaječníků, když mi bylo sedmatřicet.
Žila jsem podle matčiných pravidel – až do doby, než zemřela, když mi bylo třicet sedm let.
V té době jsme se s matkou už několik let odcizovaly, od doby, kdy mi byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, kdy jsem poprvé prolomila mlčení o sexuálním zneužívání, kterému jsem byla jako dívka vystavena. Řekla mi, abych o tomto zážitku už nikdy nemluvila: „Nebudu schopná fungovat,“ řekla po mém odhalení a s pláčem přiznala: „Vím, že se to stalo, byly tam známky!“. Nedokázala to unést. Pravda, tvrdila, by jí znemožnila chodit do práce, vařit si, prát nebo žít svůj život. Když se na to dívám zpětně, napadá mě, jestli její minulé vědomí zneužívání nebylo důvodem, proč nechtěla, abych se líčila nebo si nechala propíchnout uši, protože by to přitahovalo pozornost k mému tělu.
Řekla jsem jí, že mi byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, ale ona trvala na tom, abych se zotavovala v tichosti – měla jsem potlačit své sebevyjádření, abych chránila její blaho. Ale já jsem neuposlechl: Psala jsem a publikovala o zneužívání a o své práci na překonání jeho dopadů na můj život. Když matka zemřela, přemýšlel jsem, jestli to bylo kvůli mně, protože jsem zabil ticho a vypustil do jejího krevního oběhu tisíce vrahů. Mým trestem za to, že jsem nedbal matčina přání, bylo, že jsem ji navždy ztratil.
Ale po její smrti, když jsem se probírala jejími věcmi, abych připravila její byt k prodeji, jsem v několika sešitech vázaných ve spirále objevila, že matka sama prolomila mlčení, v soukromí, psala si deníky, skládala prózu a poezii, v nichž se snažila vyrovnat s historií naší rodiny, s násilnickým manželstvím a traumaty vlastního dívčího života. Na stránkách se dělila o své nejintimnější myšlenky a pocity týkající se strachu, spoluviny, lítosti a lásky ke mně.
Máma se mě za života snažila držet v zábranách, ale tady, post mortem, bylo její nejhlubší a necenzurované já, které se ke mně připojilo v transcendentním aktu sebevyjádření.
Moje touha propíchnout si uši znovu ožila, ale vyhlídce bránila léčba posttraumatické stresové poruchy. Vedle pravidelné terapie rozhovorem jsem každý týden podstupoval neurofeedback, druh tréninku biofeedbacku, který mi pomáhal regulovat nervovou soustavu a léčit fyziologický důsledek mého traumatu. Během sezení jsem měla na hlavě nalepené senzory a připevněné k ušním lalůčkům. Náušnice byly zakázány, protože kovy rušily snímání senzorů. Usoudila jsem, že kdybych se rozhodla nechat si propíchnout uši, na sezení bych si náušnice prostě sundala. Když jsem si ale na internetu vyhledala informace o propichování uší, dozvěděla jsem se, že první pár si budu moci sundat až za šest týdnů. Zavolala jsem piercerovi, který mi to potvrdil: „
Řekla jsem si, že nechat si propíchnout uši prostě není v mých silách. Považovala jsem se za „nemajetnou“. Na rozdíl od svých vrstevníků jsem neměla životního partnera, děti, úspěšnou kariéru ani propíchnuté uši. Takové myšlení bylo omezující a připomínalo mou matku.
O několik let později, když už jsem měla léčbu neurofeedbackem za sebou, ve zralém věku 42 let, jsem si konečně uvědomila svou moc změnit svůj status „nemít“. Po rozhovoru s místní kamarádkou, která měla šest piercingů v uších, jsem se vydala do jí doporučeného tetovacího a piercingového salonu, který byl v docházkové vzdálenosti od mého bytu.
Prohlásila jsem: „Chci si nechat propíchnout uši!“ A pak jsem si je nechala propíchnout. Cítila jsem, jak mě pálí uši.
„Gratuluji!“ řekl majitel salonu Oliver, vytáhlý muž s dlouhými divokými vousy a tělem zdobeným mnoha tetováními a piercingy. Potřásl mi rukou a vysvětlil, že rozhodnutí o piercingu je osobní rozhodnutí o zdravém sebevyjádření, které za mě nikdo – ani matka – nemůže udělat.
Vysvětlil mi postup: nejprve označí místo na každém ušním lalůčku hrotem fixy a ujistí se, že jsem umístění schválila, pak nanese znecitlivující prostředek a před zavedením jehly napočítá do tří. Ucítil jsem štípnutí, možná i chvilkovou bolest. Tohle všechno znělo úplně jinak než to, čím si prošli moji kamarádi z dětství, když si nechávali propíchnout uši v obchodním centru. Oliver mi vysvětlil, že propichování jehlou je bezpečnější a účinnější než piercingová pistole v obchoďáku, která často způsobovala poranění ušní tkáně.
Byla jsem připravená?“
Ucítila jsem, jak mi buší srdce. Co když měla moje matka pravdu? Co kdyby se mi uši zošklivily nebo zanítily? Co když dělám nevratnou chybu?“
Poznamenala jsem si, jak znalý Oliver vypadá. Uvažovala jsem, že se matka možná mýlila. Mohla jsem se nechat nadále brzdit jejím pohledem na věc, nebo jsem mohla žít svůj život.
„Jsem připravená,“ řekla jsem.
Když jehla propíchla první lalůček, cítila jsem, jak ta část mého já, která byla loajální vůči matce, ustupuje. Také se mi trochu zatočila hlava.
„Někteří lidé při propíchnutí uší omdlévají,“ řekl Oliver. „Proto tě nechávám sedět.“
Když skončil, podržel mi zrcátko, abych si mohla prohlédnout svůj piercing, který zdobily cvočky s tygřím okem.
Cítila jsem se rozechvěle, ale povzneseně: moje uši, pomyslela jsem si, jsou nádherné.
Oliver mi podal podrobný soubor pokynů pro správnou následnou péči, nadepsaný „NIKDY SE NEDOTÝKEJTE SVÉHO PIERCINGU“, který několikrát podtrhl a ohvězdičkoval propiskou. Moji kamarádi z dětství si museli náušnice „otáčet“, ale já jsem si měl pouze denně aplikovat sterilní fyziologický roztok na výplach rány. Náušnice jsem si měla nechat tři až šest měsíců, dokud se mi piercing nezahojí, a pak jsem se měla vrátit na první (bezplatnou) výměnu šperku.
V den, kdy uplynuly tři měsíce, jsem se objevila u Olivera s párem puzet a párem visacích náušnic; toužila jsem nosit visací náušnice, které pro mě byly „plnohodnotné“, zatímco puzety mi připadaly spíš jako držáky. Oliver si prohlédl mé uši: „Hezky se zahojily,“ poznamenal, ale řekl, že je příliš brzy na to, abych nosila něco jiného než náušnice; háčky visacích náušnic by tahaly za piercing, který potřebuje ještě trochu času, aby se plně usadil.
Koupila jsem si tedy náušnice s lehkými visacími částmi.
Zpočátku bylo nasazování a sundávání náušnic obtížnější, než jsem si představovala. Když jsem stála před zrcadlem v koupelně, selhala mi koordinace očí a rukou. Viděla jsem své piercingy, ale dírky jsem stále přehlížela. Když se mi podařilo náušnice nasadit, jedna z visících částí vypadla a spadla do umyvadla. Poučení: vždycky ucpěte odtok.
O několik měsíců později jsem při přehrabování šuplíku v kanceláři narazila na houslové náušnice. Od doby, kdy mi je kamarádka darovala, uplynulo téměř dvacet let. Nasadila jsem si je. Přemýšlela jsem, co by si myslela moje matka, kdyby mě teď viděla. Chtěla jsem jí říct, že její obavy jsou neopodstatněné.
Při pohledu na svůj odraz v zrcadle jsem si uvědomila, že mé rozhodnutí nechat si propíchnout uši ve mně zacelilo díru. Nyní její místo vyplňoval dar mé vlastní hodnoty. Konečně jsem pochopila, že nemusím dávat přednost matce před sebou samou. Vždycky jsem ji milovala, ale teď jsem milovala i sebe.“
Pro více podobných příběhů se přihlaste k odběru našeho newsletteru.
.