Má matka mě porodila v jižní divočině,
A já jsem černý, ale má duše je bílá!
Bílé jako anděl je anglické dítě,
ale já jsem černý, jakoby zbavený světla.
Má matka mě učila pod stromem,
a když si sedla před denním žárem,
vzala mě na klín a políbila mě,
a ukázala na východ, začala říkat:
„Podívej se na vycházející slunce: tam Bůh žije,
a dává své světlo a rozdává své teplo,
a květiny a stromy a zvířata a lidé dostávají
pohodu za jitra, radost v poledne.
‚A nám je dán na zemi malý prostor,
aby jsme se naučili snášet paprsky lásky
A tato černá těla a tato sluncem spálená tvář
je jen mrak a jako stinný háj.
„Neboť až se naše duše naučí ten žár snášet,
mrak zmizí, uslyšíme Jeho hlas,
který říká: „Vyjdi z háje, má lásko a péči
a kolem mého zlatého stanu se raduj jako ovečky.“
Tak pravila má matka a políbila mě;
a tak říkám malému anglickému chlapci.
Když já od černého a on od bílého oblaku se osvobodím,
a kolem Božího stanu jako jehňátka se budeme radovat
budu ho stínit před žárem, dokud nevydrží
s radostí se opřít o koleno našeho Otce;
a pak budu stát a hladit ho po stříbrných vlasech,
a budu jako on, a on mě pak bude milovat.