Meteorit, jakýkoli poměrně malý přírodní objekt z meziplanetárního prostoru – tj, meteoroid – který přežije průlet zemskou atmosférou a dopadne na povrch. V moderním užití se tento termín široce používá pro podobné objekty, které dopadají na povrch jiných poměrně velkých těles. Úlomky meteoritů byly například nalezeny ve vzorcích vrácených z Měsíce a robotické vozítko Opportunity identifikovalo nejméně jeden meteorit na povrchu Marsu. Největší meteorit, který byl identifikován na Zemi, byl nalezen v roce 1920 v Namibii a byl pojmenován Hoba meteorit. Měří v průměru 2,7 metru, jeho hmotnost se odhaduje na téměř 60 tun a je vyroben ze slitiny železa a niklu. Nejmenší meteority, nazývané mikrometeority, mají velikost od několika set mikrometrů (μm) až po velikost kolem 10 μm a pocházejí z populace drobných částic, které vyplňují meziplanetární prostor (viz meziplanetární prachové částice).
Laboratorní, astronomické a teoretické studie ukazují, že většina diskrétních meteoritů nalezených na Zemi jsou úlomky asteroidů, které obíhají ve vnitřní části hlavního pásu asteroidů, ve vzdálenosti asi 2,1 až 3,3 astronomické jednotky (AU) od Slunce. (Jedna astronomická jednotka je průměrná vzdálenost Země od Slunce – asi 150 milionů km.) Právě v této oblasti mohou silné gravitační poruchy způsobené planetami, zejména Jupiterem, dostat meteoroidy na dráhy protínající Zemi. Ne všechny meteoroidy však musely vzniknout v této oblasti, protože existuje řada procesů, které mohou způsobit migraci jejich drah v průběhu dlouhých časových období. Předpokládá se, že méně než 1 % meteoritů pochází z Měsíce nebo Marsu. Na druhou stranu existují dobré důvody domnívat se, že významná část mikrometeoritů nalezených při snášení horními vrstvami zemské atmosféry pochází z komet. Ačkoli důkazy ze studií meteorů naznačují, že malá část kometárního materiálu, který vstupuje do zemské atmosféry v diskrétních kusech, má dostatečnou pevnost, aby přežil a dosáhl povrchu, obecně se nepředpokládá, že by se nějaký takový materiál vyskytoval ve sbírkách meteoritů. Další informace o zdrojích meteoritů a procesech, kterými se dostávají na Zemi, viz meteor a meteoroid:
Hlavní hnací silou studia meteoritů je skutečnost, že malá tělesa, jako jsou asteroidy a komety, s největší pravděpodobností uchovávají doklady o událostech, které se odehrály v rané sluneční soustavě. Existují přinejmenším dva důvody, proč očekávat, že tomu tak je. Za prvé, když se sluneční soustava začala formovat, byla složena z plynu a jemnozrnného prachu. Při sestavování těles velikosti planety z tohoto prachu téměř jistě docházelo ke spojování menších objektů a vytváření postupně větších, počínaje prachovými koulemi a konče ve vnitřní sluneční soustavě kamennými neboli terestrickými planetami – Merkurem, Venuší, Zemí a Marsem. Předpokládá se, že ve vnější sluneční soustavě vznik Jupiteru, Saturnu a dalších obřích planet nezahrnoval jen prosté shlukování, ale jejich měsíce – a komety – pravděpodobně vznikly tímto základním mechanismem. Dostupné důkazy naznačují, že planetky a komety jsou pozůstatkem mezistupně agregačního mechanismu. Jsou tedy představiteli těles, která vznikla poměrně brzy v historii sluneční soustavy. (Viz také sluneční soustava: Vznik sluneční soustavy; planetesimály.) Za druhé, v rané sluneční soustavě probíhaly různé procesy, které zahřívaly pevná tělesa. Hlavními z nich byly rozpad krátce žijících radioaktivních izotopů uvnitř těles a srážky mezi tělesy při jejich růstu. V důsledku toho docházelo v nitrech větších těles k výraznému tavení s následnými fyzikálními a chemickými změnami jejich složek. Menší tělesa naopak toto teplo obvykle poměrně účinně vyzařovala, což umožnilo, že jejich vnitřek zůstal relativně chladný. V důsledku toho by si měla do jisté míry zachovat prach a další materiál, z něhož vznikla. Zdá se, že některé meteority skutečně uchovávají velmi starý materiál, z něhož část pochází z doby před vznikem sluneční soustavy.