Autobiografie je literární vzpomínka na život člověka, počínaje jeho narozením až po jeho smrt. Někdy autobiografie nemusí končit smrtí, zejména pokud je daná osoba naživu. Autobiografie může být vytvořena na odborné nebo archivní úrovni, aby se uchoval v paměti život a úspěchy významných osobností, které měly velký vliv na tuto zemi.
Několik dobrých příkladů odborných autobiografií je Životopis Benjamina Franklina a Autobiografie Malcolma X. Tento typ autobiografie se obvykle píše po smrti zmíněných osob. Druhý typ se dělá na individuální úrovni. Obvykle jsou psány pro osobní potěšení pisatelů nebo jako úkoly ve třídě. Tento článek se soustředí na druhou formu autobiografie.
Zapsat si všechny věci, které se v životě staly, není reálné ani možné vzhledem k tomu, že se v našem životě odehraje tolik věcí, které si kvůli omezenosti naší paměti nepamatujeme. Proto se při plánování své autobiografie soustřeďte na události, které měly na váš život významný vliv, a zcela ignorujte drobnosti. Soustřeďte se na své úspěchy a výzvy a na to, jak jste je překonali.
Dejte si pozor! Tuto ukázku může použít kdokoli…
Objednejte si vlastní jedinečnou ukázku na téma „Moje autobiografická esej“
a získejte výsledky do 3 hodin.
Objednejte si moji jedinečnou ukázku
*Službu poskytuje náš partner pro psaní Gradesfixer.
Autobiografie by měla být psána v první osobě. Vy jste vypravěčem, a proto byste o sobě měli mluvit v první osobě. Do úvodu uveďte všechny své údaje, od skutečného jména, data narození, počtu sourozenců, místa, kde jste vyrůstali, rodičů atd. V hlavní části by pak měly být postupně uvedeny zásadní události vašeho života. Nakonec můžete jako závěr uvést osobní poznámky, například vaše naděje do budoucna nebo to, co jste se naučili z problémů, kterým jste čelili.
Můj příklad autobiografické eseje
Jmenuji se Amanda L. Winterová. Narodila jsem se 17. března 1983 v Lexingtonu ve státě Kentucky, kde jsem žila až do doby, než jsem odešla na vysokou školu do jiného státu. Jsem čtvrté dítě a jediná dívka v pětičlenné rodině. Můj otec, pan Paul Winter, je lékař v důchodu a v současné době provozuje na území města drogerii.
Moje matka, paní Beverly Winterová, byla registrovanou zdravotní sestrou a pracovala pro různá zdravotnická zařízení po celém státě, dokud se v roce 2010 nerozhodla odejít do důchodu. V současné době pomáhá tátovi vést drogerii. Do školy jsem chodil do Dixie School a Paul Laurence, kde jsem absolvoval základní, respektive střední školu. Poté jsem nastoupila na Kansaskou univerzitu, kde jsem absolvovala bakalářské studium žurnalistiky.
Vyrůstat v prostředí čtyř bratrů nebylo snadné, vzhledem k tomu, že jsem dívka. Se vší tou mužností v domě bylo hodně soupeření a rivality. Musela jsem být tvrdá jako moji bratři, jinak bych byla svržena jejich přirozeně agresivní povahou. Ne že bychom byli dysfunkční rodina, byla to prostě normální sourozenecká rivalita a ukázalo se, že mi to bylo ku prospěchu.
Jelikož jsem byla nejmladší a holka, musela jsem být ve všem na konci totemového sloupu. Musela jsem tedy být stejně tvrdá, abych si vybojovala vše, co mi právem náleželo. V důsledku toho se ze mě vyklubala tomboyka a také jsem si vybudovala pověst holky, která nedělá hlouposti. Navíc jsem měla starší bratry, kteří mě v případě sporu ochránili.
Myslím si, že jsem po obou rodičích převzala geniální mozek, protože jsem byla vždycky nejlepší studentkou ve škole. Mé schopnosti se však neomezovaly pouze na školní lavice. Vynikal jsem také ve sportu. Na střední škole jsem byla pravděpodobně nejlepší sportovkyní ve venkovních hrách, zejména v atletice a volejbale.
Mám na svém kontě mnoho ocenění, avšak to, které vyniká, jsem získala ve druhém ročníku střední školy. Reprezentovala jsem naši školu v krátkých závodech a jela jsem na celostátní soutěž, kde jsem se umístila na celkovém třetím místě. Neměl jsem to štěstí vyhrát, ale otevřelo mi to oči, abych se v životě snažil o něco velkého. Naštěstí pro mě jsem ten rok na slavnostním předávání cen naší školy získal cenu pro nejlepšího sportovce.
Když jsem si budoval jméno v akademických a sportovních kruzích, můj společenský život byl na tom opravdu špatně. Můj chlapecký vzhled mi ztěžoval dobré soužití s oběma pohlavími. Dívky se bály mé drsné postavy, zatímco chlapci se cítili zastrašeni mým sebevědomím a soutěživou povahou.
Můj šatník byl plný oblečení mých bratrů, ze kterého už vyrostli. Všechny dívčí šaty, které mi matka koupila, jsem měla naskládané ve skříni a úplně jsem na ně zapomněla. Když jsme chodili do obchodů nakupovat oblečení, byla jsem s bratry v chlapeckém oddělení. Maminku to rozladilo a snažila se mi to vymluvit, ale já jsem byla příliš neoblomná. Nakonec se smířila s tím, jaká jsem.
V mém životě se však stalo něco, co mě vrátilo zpět k základům mého ženství. Stalo se to v posledním ročníku střední školy. Byl týden maturitního plesu a všichni byli zaměřeni na nejdůležitější noc svého středoškolského života. Láska byla ve vzduchu. Mladí muži sbírali odvahu, aby oslovili dívky, které se jim líbily, zatímco dívky byly rozpolcené, zda mají jejich návrhy přijmout, nebo odmítnout.
Všechny dívky měly doprovod na ples, kromě mě. Nikdo mě neoslovil, ani nezvládl odvahu podívat se mým směrem. Byl to jeden z nejhorších dnů mého života. Noc jsem strávila s matkou sledováním svého oblíbeného filmu, abych si zvedla náladu. Díky tomu jsem se rozhodla přijmout svou ženskou stránku. Zbavila jsem se všech mužských šatů, začala nosit šaty a uvolnila si vlasy. Moje maminka mi v tomto bodě mého života opravdu vyšla vstříc, a i když to bylo zpočátku těžké, zvykla jsem si na myšlenku nosit šaty ad podpatky.
Tak jsem začala studovat vysokou školu s novou formou omlazení života. Rozhodla jsem se pokračovat ve studiu na vysoké škole daleko od svého rodného města, a to kvůli mylným představám, s nimiž jsem byla tak dlouho spojována. Chtěla jsem se věnovat novinařině, protože jsem si uvědomovala, jakým výzvám a příležitostem mě vystaví, a já mám výzvy ráda.
Vždycky jsem chtěla cestovat po světě a věděla jsem, že kariéra novinářky mi to nabídne. S průměrem 3,5 jsem si zajistila místo na Kansaské univerzitě. Během prvního roku studia jsem potkala svou životní lásku Kena Rodgerse (ne toho zpěváka, i když má stejně hluboký barytonový hlas) a všechno je, jak se říká, historie.
Po promoci v roce 2006 jsem půl roku stážovala v Kansas City Star. Poté jsem rok pracoval jako novinářský korespondent v novinách Kansas City Globe. Poté, co jsem na rok získala místo spisovatelky v deníku Daily Report, jsme se s manželem přestěhovali do Atlanty. V té době měl fitness vlog, kde denně předváděl cvičební sestavy a zdravé recepty pro své klienty. Proto stěhování ze státu do státu nijak nenarušovalo jeho pracovní náplň.
Vše, co potřeboval, byla kamera a připojení k internetu. Můj největší zlom nastal, když mě zaměstnaly noviny LA Times. Plat byl dobrý, cestoval jsem po celém světě a každý den byl svým způsobem vzrušující a nabízel nové příležitosti. Bohužel ta práce byla příliš náročná a častěji než jindy jsem byla daleko od manžela. V roce 2011 jsem po dvou letech v novinovém gigantu skončila.
Nebyla jsem ještě zcela rozhodnutá, co chci v životě dělat, a tak jsem pracovala jako novinářka na volné noze pro jednu kanadskou mediální firmu. Mým úkolem bylo v podstatě zachycovat žhavé novinky ze showbyznysu v Hollywoodu. Byla to vzrušující práce, při které jsem prověřoval báječné životy celebrit. Neměla jsem jinou možnost, než s touto prací také skončit, když se blížil termín mého prvního těhotenství. Znamenalo to poslední zaměstnání mé profesionální kariéry.
Rozhodla jsem se být mámou na plný úvazek pro své tři milované děti, Mathewa, Sally a Luka. Abych uplatnila své spisovatelské schopnosti, stala jsem se stálou externí spolupracovnicí různých blogů a webových stránek. Vždycky jsem přemýšlela o tom, že napíšu knihu, a věřím, že teď je ten správný čas. Děti tráví celý den ve škole a já jsem celý den sama. Ještě jsem se nerozhodla, jakým směrem se s knihou vydám, nicméně přemýšlím v duchu romantiky a trochu napětí a akce.
Najměte si spisovatele Získejte pomoc
.