Postavte před mé děti dortík a budou reagovat jinak. Jeden nesnáší polevu, takže ji seškrábe (tuto vlastnost po mně nezdědil). Jedno sní jen polevu a nechá za sebou holý dort. A jeden ho sní celý – a tím „celý“ myslím celý. Dortový papír a všechno.
A když sní cucák, tak včetně tyčinky.
Na tomhle je to dobré? Nikdy za sebou nenechává moc odpadků. Ta špatná věc? Je to prostě… trochu divné. Tedy, nejsem ten, kdo by soudil něčí výběr svačiny, ale i ten nejpodivnější výběr jídla je, no, jídlo. Mezitím tady můj syn uždibuje z kuponu na pizzu, jako by to byla skutečná pizza.
Bylo mu asi dva a půl roku, když jsem si toho všimla poprvé. Vešla jsem do koupelny a on tam ukousl kus z plné role toaletního papíru.
Stejně tak mě ohromila jeho síla kousání (opravdu, kdo dokáže kousnout do role toaletního papíru, jako by to bylo jablko?!) i zděšení, že moje batole jí toaletní papír místo nekonečné řady svačinek vhodných pro batolata, které jsem mu poskytovala.
Otevřela jsem mu pusu, ale bylo pozdě – TP už byl na cestě do jeho trávicího systému. Dalo by se říct, že se utíral zevnitř.
Samozřejmě jsem mu vynadala, řekla jsem mu, že papír nejíme, a myslela jsem si, že tím to končí, že malé děti si prostě strkají věci do pusy, že je to normální chování, se kterým nebude problém.
Ale nedlouho poté jsem si všimla, že jí papírový kapesník. Pak seděl na gauči a díval se na televizi, bezmyšlenkovitě odtrhával a jedl kousky dětského ubrousku, jako by to byl kyblík popcornu.
Začala jsem se znepokojovat a s obavami jsem zavolala jeho pediatrovi, který mi navrhl, abych ho vzala na kompletní vyšetření krevních testů, zda nemá nějaké nedostatky ve výživě. Tak se také stalo.
Moje dítě bylo propíchnuto a vyšetřena jeho krev, zda nemá nějaké abnormality. Překvapivě však bylo vše v pořádku, byl zdravý, hladina vitamínů a minerálů zcela v normě.
Pediatr řekl, že se jedná o stav zvaný pica – nutkání jíst nepotravinové předměty, nejčastěji věci jako papír, křídu, mýdlo, hlínu nebo popel.
Doktor říkal, že se to často vyskytuje u dětí s podvýživou, ale protože můj syn nebyl podvyživený, že jde pravděpodobně o chování a že z toho do 4 let vyroste. Můj syn pravděpodobně jen hledá pozornost, řekl mi.
To je však jediná část diagnózy, se kterou jsem nesouhlasila. Nikdy to nebylo chování, které by vyhledávalo pozornost. Ani jednou se nechoval jako: „Hej, podívej se na mě! Já jím papír!“
Připadalo mu to prostě jako velmi přirozený, téměř roztržitý zvyk, prováděný stejným mimoděk, jakým si někteří lidé mohou kroutit vlasy nebo okusovat nehty. Dělo se to, ať už byl před lidmi, nebo sám v místnosti.
Od výrobků z měkkého papíru, jako jsou ubrousky a dětské ubrousky, přešel k pojídání obyčejného papíru – například stránek knih, těch rozcuchaných okrajů sešitového papíru, nevyžádané pošty. Dokud to nenarušovalo jeho běžnou stravu (to nenarušovalo) a nehrozilo mu udušení (jedl je po malých kouscích), v podstatě jsem to ignorovala a držela se přesvědčení jeho lékaře, že je to něco, z čeho vyroste.
Stalo se tak normální vidět ho jíst papír, že jsem si toho po nějaké době skoro ani nevšimla. Jednou, když jsme byli na večeři, si můj syn objednal kuřecí proužky, které přišly v košíku vyloženém modrobílým kostkovaným papírem. Hádejte, co začal jíst jako první? Nápověda: kuřecí proužky to nebyly.
Zrovna se pustil do slaměného obalu, když k našemu stolu přistoupila nějaká paní.
„Promiňte,“ řekla a ukázala na mě s obočím svraštělým obavami, „ale váš syn jí ten slaměný papír.“
„Ach, díky!“ řekla jsem. Řekl jsem, jako by ho zachránila před něčím strašným, a vyndal jsem mu papír z pusy. Ale když odešla, vrátil jsem mu ho. Kdyby jen věděla, uchechtl jsem se sám pro sebe. Je to jako žít s kozou.
Je mu teď jedenáct a jeho pojídání papírků konečně ustoupilo na přijatelnější úroveň (tedy pokud se dají obaly od dortíků a cucací tyčinky nazvat „přijatelnými“.) Ano: řekl jsem jedenáct. Celých sedm let poté, co mu pediatr předpověděl, že z toho vyroste, a stále praktikuje svou vlastní metodu recyklace.
Ale i když z pojídání papírů úplně nevyrostl, nedělá to zdaleka tak často jako dřív a já si ráda myslím, že to konečně ustává.
Protože i když „můj bratr mi snědl domácí úkol“ by tady mohla být naprosto legitimní výmluva, žádný učitel by tomu nikdy neuvěřil.
.